Nahlednutí, jak jsem se cítila, když jsem dopsala původní verzi prvního příběhu z Aldormy.
Věnováno všem, kteří byli u vzniku Aldormy. Oni už budou vědět...
Odložila jsem propisku. Nevěřícně se dívala na poslední slova mého prvního příběhu z Aldormy. Tehdy jsem ještě netušila, že je první. Nevěřila jsem, že už je konec. Že už se nikdy nebudu procházet Wildaranem, nebudu v zahradách Lautusova zámku, neuvidím Samuela, Creagana, Niame, Triveta a další, kteří mi během psaní přirostli k srdci.
Doufala jsem, že se tak cítí každý autor, když dopíše své dílo a najednou nemá co psát. Bylo to tak smutné. Několik dní jsem si pročítala příběh dokola, než jsem se odhodlala začít další příběh.
Přeci je neopustím tak rychle, pomyslela jsem si a znovu začala psát.
Když se podívám zpětně na ty příběhy, tak jsou svým způsobem hrozně naivní. Jenže taková jsem byla v té době i já. Teď se mi hlavou honí tisíce nápadů, jak příběh vylepšit, ale prozměnu na to není čas (jo, tehdy ho bývala fůra). Snad se mi někdy podaří si ukrást nějakou tu hodinku denně a celé to předělám. To je teď můj největší sen.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit