Pohádky o mašinkách

Soumračný vlak se dal do pohybu. Klapnutí neviditelné výhybky otevřelo cestu pod Peckou a řada vagónů s hřmotem vtrhla na území mrtvých...
Ve vlaku se rozsvítila světla - matná a třaslavá jako stínové postavy samotných cestujících. Tma za okny pohlcovala dušičkové odlesky lamp uvnitř a tam panovalo přízračné příšeří.
Elza překročila práh a čas v podsvětí jí začalo neúprosně odbíjet dunění pražců... Její vlastní hodinky se zastavily.
Dodala si odvahy projít všechny vagóny, ale nikde Dančinu tvář, nebo co by ji připomínalo, nezahlédla. Vpadla tedy do prvního prázdného kupé, zatáhla závěsy a podlehla náporu únavy.
Invaze tmy se vkradla pod víčka...

„Počkáme do rána,“ rozhodl Zababa, když Danu ponechali v magickém spánku na kanapi kanceláře přednosty.
„Kávu?“
„Ne, díky. Vy něco víte. Pomozte jí...“
„Až pojede vlak nazpátek, musela bys jím jet.“ A podal Elze starou jízdenku.
Ta si ji zběžně prohlédla. „Chybí cílová stanice,“ upozornila ho. „Kam to jede?“
„Do té... druhé Prahy - města mrtvých. Chceš-li té holce pomoci, musíš tam vyhledat její podobu. A zabít toho, kdo ji veze.“
Ráno, dřív než se rozplynulo šero, Elza nastoupila do Soumračného vlaku. Sotva za ní třeskly dveře, obklopila vagón mlha. Když zmizela, visela na bubenečském nádraží cedule s jediným slovem: Zababov.

Elza se se srdcem bijícím jak o Zelený čtvrtek nechala zvednout za loket a odtáhnout na dohled nádraží.
„Kolik ti vlastně je? …Šestnáct?“
„Sedmnáct.“
Zastavila se.
„Tak pojď, tady už nic nezmůžeš…“
„A co Danka?“ zachraptěla. „Co se s ní stalo?!“
„Ta hezoučká holka, co byla s tebou? Vzal si ji soumrak,“ řekl krátce.
„To není možné, šly jsme vedle sebe, slyšela jsem ji dýchat, …křičet!“ Vyškubla se panu Zababovi a běžela nazpátek.
Ve tmě zakopla o tělo.
„Vy jste mi lhal,“ obvinila ho Elza, když zvedla oči plné slz.
V kopřivách ležela Dana se zohavenou tváří a ještě dýchala.

Mašinka dlouho poctivě pracovala. Tahala osobní vlaky a projezdila celou zemi. Funěla do kopců, prodírala se sněhem, v létě se opékala na slunci a srážel se jí lak.
Ale přece stárla a nakonec už byla tak pomalá a dýchavičná, že s ní žádný strojvůdce nechtěl jezdit. Odstavili ji na vedlejší kolej a tam stála, rezla a byla smutná.
Až pak jednou přišel pán, dlouho ji obcházel a okukoval, a pak milou mašinku odtáhli pryč.
Dostala nový lak, nablýskali ji a postavili doprostřed muzea.
A kolem chodily děti a dělali jůůůů a páni a koukej, tati! a mašinka byla zase šťastná.

Dana se ohlédla o zlomek vteřiny dřív. Nečekané rozpliznutí ochranné čáry v mazlavé mlze z ní vysálo veškerou iniciativu...
„Dano, kde jsi?“
Ticho.
Sotva světla Soumračného vlaku zastínily první mátožné postavy, prolomil zděšení, které přikovalo nohy dívek k zemi, nesmlouvavý starý hlas: „Utíkejte!“
„Dano, slyšíš?!“ vřískla Elza. Pak se rozběhla nazdařbůh do tmy, dokud sebou neplácla do bláta.
Mlhu prořízl výkřik.
Když Dana zmizela, dal se vlak znovu do pohybu. Někdo Elze podržel hlavu v podrostu, dokud nepřejel.
„Neříkal jsem ti, abyste sem nelezly?!“ hromoval pan Zababa a oči mu v šeru blýskaly hněvem. „Co vás v té škole učí...?“

Na Smíchovském nádraží už léta nenajdeme nejvyššího pána železničáře ani vlídného pana Blahoše z výtopny. Jezdí tu dávno docela jiné vlaky a lokomotivy.
Ale stále zůstává sedmnáctá kolej za starou výtopnou a čarovná výhybka.
Za letních podvečerů, když nebe zelená a krajinu pokrývá modravý stín, když hluk z nádraží zaznívá jen slabě jako šum a mnohem silněji jsou slyšet cvrčci, vlahé vůně večera se mísí s kouřem a výpary benzínu a v šeru září barevná světla semaforů, se vzduch přímo chvěje tajemstvím.
Možná někdy ze tmy vyjede vlak, který není v jízdním řádu. Odvážíme se nastoupit a jet – neznámo kam?

Na pojem Soumračný vlak narazily v Klementinu...
„Staré koleje nejsou vždycky bezpečné. Ne v téhle denní době,“ řekla Elze tvář orámovaná bradkou a brýlemi. „Přijďte zítra.“ A roleta přepážky se s třeskem zavřela.
Počkejte, pane! zaklepala na sklo.
Dana se smála: „Přece se nelekneš sýčkování starého ajznboňáka.
Musíme asi přejít,“ ukázala na širokou řeku kolejiště.
Za ní se do skal zařezávala zapomenutá trať s dávno vyhnilými pražci ztrácející se v lebedě a kopřivách.
Elze se tam najednou nechtělo. Odjakživa jí říkali, že koleje jsou hranice.
Na Stromovku padla mlha.
Zahoukal vlak. Dvakrát.
Blíž...
Otočily se a mrtví stáli za nimi.

Nejvyšší pan železničář zase chodil po Smíchovském nádraží a nebyl spokojený. Černokněžník Zababa ho s nejdelší lokomotivou pěkně doběhl. Ale on to tak nenechá!
Naskočil na drezínu a uháněl za černokněžníkem. „Zababo!“ křičel na něj. „Nejdelší lokomotiva byla podvod! Teď chci být nejdůležitějším železničářem na světě a k tomu potřebuji největší nádraží na světě!“ Zababa se nad tou pýchou pousmál a zablikal očima.
Když se pan železničář vracel, uviděl své nové nádraží. Bylo ohromné, s pelargoniemi za okny. Jen jednu vadu mělo, ale na to přišel nejpyšnější pan železničář pozdě. Stálo mimo hlavní trať, takže přes něj nejezdily žádné vlaky.