DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

V lokomotivě ještě straší duch předešlého strojvůdce a ten současný se už chystá za ním. Snad si pak oba oddechnou.
Ale kde to zanechává mě? Floutka, který se raději proháněl po střeše vlaku, než aby se ho učil řídit? Budu dost silný, abych se dokázal změnit? Abych své staré já svlékl jak hadí kůži, posadil je do posledního vagónu se svými – totiž jeho – kumpány a ten vagón odpojil?
Pak přeskočí výhybka a oni setrvačností dojedou na vedlejší kolej. A pokud jim to zpité hlavy dovolí, budou se divit, co se stalo.
A já se budu divit, odkud je ta slza.

Když bylo Petrovi patnáct, nasedl místo do bradavického expresu do vlaku na vedlejší koleji. Za umolousaným Londýnem se zvedl oblak smogu a okolní svět byl barevnější a měkčí. Petr ho pozoroval s nosem přitisknutým na sklo a roztřepotanou zlatonkou u srdce.
Za Manchesterem se koupaly v odpoledním slunci kopce tak maličké, že by je mohl vzít do natažené dlaně. Otevřel okno a nechal voňavý konejšivý vzduch, aby mu hladil tváře.
Někde u Carlisle cítil obrovsky krásné a nepojmenovatelné cosi a potom ho vlak uklokotal ke spaní.
Druhý den odletaxoval do Bradavic a nesnažil se přesvědčit kluky, aby se mu nesmáli.

Kdysi udělala závažné rozhodnutí. Opustila (možná i zradila - úmyslně) muže, kterého milovala víc než svůj život, za kterého by dýchala, ale který jí svým chováním ničil její poměrně křehkou duši. Milovala ho a trpěla, byla šťastná, létala v oblacích a zároveň se zhroutila na dno té nejhlubší propasti a nechtěla žít. Zabíjel jí. Rozhodla se, odešla, vdala se za prvního spolehlivého a příšerně nudného patrona. Má spokojené manželství, dvě krásné děti. Žije bez lásky, spokojená, ale nenaplněná, něco jí stále chybí, má pocit, že udělala obrovskou chybu, že svůj život nějak odsunula na vedlejší kolej. Co je tedy skutečné štěstí?

Mám malou kozí farmu, hodně čtu, trochu píšu, žiju spokojeně. Ale někdy se probudím a mám pocit, že neexistuju, že jsem něčí výtvor, zbytečnej jak prázdná vedlejší kolej. A že můj život bude krátkej.
Nemám pořádný jméno, jenom zkratku. Co asi znamená? Sezónní Idiot, nejspíš.
Když je mi zle, jdu ke kamarádce Viktorce. Tuhle tam byl její brácha a jeho kámoš, pili jsme kafe a já v tý teplý, domácký atmosféře pookřál. „Náš táta by ti nejlíp vysvětlil,“ řek Viktorčin brácha, „že všichni jsme něčí výtvory a naše existence tady je dočasná. Nelišíš se.“
Tak jo. Už je mi líp.

Pravidla to připouštějí. Možnost svést na vedlejší kolej přebytečná drablata, která se vtírají do mozku, vypadala lákavě. Alter ego, druhá identita. Jenomže s touhle jsou potíže! Od začátku se chová jako nějaká svéhlavá postava. A myslí si, že je chlap! Já jsem ovšem žena, nepochybně, denně to kontroluji. Ale ano, jistě, slyšela jsem, že prý duše každého obsahuje obojí, ale to jako fakt?
Vymyslel si vlastní příběh. Nadává, že má místo jména zkratku. Ale zřejmě se domnívá, že znamená Sexuální Idol!
A drží se zuby nehty jednoho fandomu!
Už jen jedenáct dní, se.ide, bláznivý pohádkáři!
Bude se mi trochu stýskat…

Od okamžiku, co Lev vešel, se Sergej cítil jako vetřelec ve vlastním manželství.
Po svém přiznání jen němě pozoroval, jak s křikem „Nebudu v domě zrádce! Proklínám vás všechny!“ vybíhá jeho přítel ven a jak se Tamara vrhá za ním.
Viděl, jak ji rozzuřený Lev zkouší odstrčit, ale náhlý dusivý záchvat kašle ho ohýbá v pase, i jak jej Tamara na zemi objímá, když mu nohy vypověděly službu.
Zaslechl i její zoufalá slova: „Já tě miluji, nikdy jsem nezapomněla. Prosímtě, lásko, neopouštěj mě znovu!“
Uniklo mu však přerývané "Tamaro...", které ze sebe Lev Michajlovič vypravil, než jeho oči navždy zmrtvěly.

Simbaccu probudilo ticho. Vystrčil hlavu zpod stolu a rozhlédl se po Zeleném lampionu.
Ringo vytíral podlahu a z dospělých členů akademie, s nimiž přišel, nikde nikdo. V návalu paniky zaběhl na záchody, kde našel zašitou Fosh se sluchátky v uších.
[„Zapomněli nás tu!“] zatřepal s ní.
Povzdechla si, jako by se to snad už někdy stalo, schovala hudbu a vyrazili do sklepa, tajnou chodbou na zastávku podzemního metra do enklávy. Tunel byl prázdný, souprava nikde a Fosh skočila na bližší kolejnici.
„Kdo doběhne poslední, je brambora!“
Brambory mu sice chutnaly, ale nehodlal se nechat ztrapnit a skočil na tu vedlejší.

Milá Lojzičko,
přectav si, že taťku zatkli! Šel se v New Yorku podivat na vlaky, nechtěl platit lístek na perón, tak tam vlez zadem a voni ho chytli! Otyla měla hlídat, ale líbala se Kovaříkem, já sem je viděla a Kovařík mi musí každej den dát kvótr, jinak to povim. My sme teď ve Spillwille, Iowa, na vakacích, tady nádraží neni, takže taťkův zájem vo vlaky je tak ňák na vedlejší koleji, chodí na pívo a k řece poslouchat tanágry (to je takovej amerikánskej pták). Pak si to píská. Já dybych pískala, tak mě přerazí. Zatim se měj.
Tvoje Magda