DMD č. 20 pro 20. 4. 2013. Téma: Vedlejší kolej

Když Timea Tydlitátová oznámila svému muži, že jich bude víc, nevěděl ještě chudák Tadeáš, jak bude vše vzhůru nohama. Zejména proto, že dítka se zadařila hned dvě najednou. Že musely včely z domu, to byl jen začátek.
Tobiáš a Tabita si žádali svoje. Co tři hodiny vařit mlíčko a sterilovat flašky na ně, pomáhat při krmení, jedno dítko nechat na rameni odříhnout. Zazpívat mu na uklidnění (jen slušné písně).
Při vycházce s kočárkem se samozřejmě vyhnout dříve oblíbené hospůdce, ale to Tadeáše ani netáhlo, jak byl vyčerpán. Byl prostě na vedlejší koleji.
Ještěže na osm hodin může zmizet do práce.

Přijdu si jako kus listu, kapička bláta,
jako kdybych měla být každým okamžikem odváta,
jak kdybych neznamenala vlastně vůbec nic,
každý oproti mně byl milionkrát víc.
A za to může on, vina se jinam svalit nedá,
vždyť on mi tolikrát řekl, jak jsem škaredá.
a pak mě políbil.
Možná jenom svůj vkus tříbil…
Ale to nic nemění na faktu, že mě odstavil,
až za tu blond nádheru mě postavil,
jen občas skočil za starou známostí,
když potřeboval omámit neřestí.
A co já? Nejsem žádný vlak,
jsem nebezpečná jako drak!
Další skleničku si dolej,
pak uvidíme, kdo půjde na vedlejší kolej!

Na pojem Soumračný vlak narazily v Klementinu...
„Staré koleje nejsou vždycky bezpečné. Ne v téhle denní době,“ řekla Elze tvář orámovaná bradkou a brýlemi. „Přijďte zítra.“ A roleta přepážky se s třeskem zavřela.
Počkejte, pane! zaklepala na sklo.
Dana se smála: „Přece se nelekneš sýčkování starého ajznboňáka.
Musíme asi přejít,“ ukázala na širokou řeku kolejiště.
Za ní se do skal zařezávala zapomenutá trať s dávno vyhnilými pražci ztrácející se v lebedě a kopřivách.
Elze se tam najednou nechtělo. Odjakživa jí říkali, že koleje jsou hranice.
Na Stromovku padla mlha.
Zahoukal vlak. Dvakrát.
Blíž...
Otočily se a mrtví stáli za nimi.

Nádraží Praha - Vyšehrad už dlouho není oficiálně nádražím. Secesní budova se rozpadá, zarůstá křovím a nesečenou trávou. Vlaky tudy jenom projíždějí.
Ale někdy se stane, že vlak zastaví - třeba proto, že před ním není volná kolej. Většinou se pak zase rozjede a smutné opuštěné nádraží mine.
Výhybka na konci nádraží je ale někdy přehozená. Stává se to jenom zřídka, ale v tom případě vlak sjede z hlavní trati a zamíří na vedlejší kolej. Zmizí za nádražní budovou a pomalu jede dál mezi omšelé činžáky, kde nikdo nebydlí.
Takový vlak se už nikdy nevrátí. Jeho cestující přestoupili do seznamu pohřešovaných osob.

Nad střží se nesl hrozivý smích. To svému ďábelskému plánu dodával na dramatičnosti nechvalně proslulý bandita. Jeho poskokové právě přivázali šerifa ke kolejím a hnali se nahoru za ním, aby si užili podívanou.
"Jen si křič! Nikdo tě tady neuslyší," vzkázal padouch muži kroutícímu se v provazech.
Posadil se a čekal.
Z dálky se už ozývalo hučení blížícího se vlaku.
Země se třásla.
Tvář ochránce zákona zdobily kapky potu. Už se smiřoval se svým osudem, když se kovová mašina prohnala po vedlejší koleji.
"To jsi trochu nevypočítal," zakřičel.
"Ani ne," usmál se bandita.
Chvíli na to po šerifovi mnoho nezbylo.

Když se ocitl v dosahu vhodné zídky, vyškrabal se na ni a s pocitem provazochodce šel po vrcholu. To byl ještě kluk.
Neodolal šikovně vystouplému obrubníku, kde mohl klást nohu před nohu a cvičit rovnováhu.
Při tělocviku byl na kladině jako doma. Zvládl i dvě hvězdy za sebou.
Na výlety chodil nejraději podél kolejí, protože věděl, že když se blíží vlak, kolejnice se rozechvěje.
To bylo. Teď klade nohu před nohu s křečovitou nejistotou. Snaží se nemyslet na zázrak, který kolejnici nad náhle otevřenou propastí drží neporušenou.
Snaží se nemyslet na vedlejší kolejnici, která se před pár vteřinami zřítila dolů.

Beru lopatku a vybírám poslední žhavé uhlíky zpod kotle. Přiberu ještě hromadu uhlí z tendru a nesu je na ohniště na vedlejší koleji. Topič Anton zatím stihl slepici, kterou jsme srazili někde u Kopidlna, oškubat. Ždibíček sádla, česnek, tymián. A už se griluje. Zahrabávám pod ní do žhavého uhlí pár brambor.
Jdu odstrojit lokomotivu, doplnit olej, petrolej do luceren a tak. Masíčko zatím začíná krásně vonět.
Sundavám montérky a beru si opět strojvůdcovskou uniformu. Na remízek házím bílý ubrus, na něj pár kytek, které na tom pýru rostly.
Otčenáš, a pak se již olizujem až za ušima.
Obzor už červená.

Díval se z okna malého pokoje koleje. Jediné, co viděl, byla budova vedlejší koleje. Zdála se stejná a přesto mu připadala tak jiná. Zajímalo ho, jaké by to bylo bydlet na tam a ne tady. Znáte přeci ten pocit, že za plotem je tráva zelenější. Přesně tak se cítil.
Po chvilce si všiml rozsvíceného okna naproti jeho. Stála tam dívka a upírala svůj pohled na jeho kolej. Nejspíš přemýšlela o tom samém. Když si ho všimla, usmála se. To dělala vždycky, když se jejich oči takto setkaly.
Vedlejší kolej pro něj byla zkrátka krásné místo, na které se nikdy nepodíval.

Cesta je vedlejší kolejí života, kam je možné uhnout, pokud je na hlavní velký provoz.
Poutník cestuje tím, co se zrovna namane, protože s cestou se nediskutuje. Nevynucuje si úctu sedačkou v první třídě, ale nahřátým ručníkem nepohrdne. Neprokazuje svou skromnost kodrcáním se v rozvrzaných autobusech, ale pokud jsou tlumiče staré a silnice špatná, strčí si do uší sluchátka a dívá se ven.
S sebou (nebo v sobě) si vozí pár věcí, které ze života dělají život a myslí na to, že si má nabrat vodu pokaždé, když může.
Věci, které ze života dělají život, se vejdou do třicetilitrové krosny.

Dřív to byla pouhá zarostlá kolej uprostřed luk, vzpomínka na dávno nepoužívanou trať, chybu v plánech, která se vyskytla u pánů stavitelů. Kolej, která nikam nevedla. Krátká, nedokončená.
Nikdo by si ani nepomyslel, že i ten pahýl někomu bude sloužit. Vždyť kam vedl – nikam.
Jenže se tak stalo. U té koleje se objevili dělníci. Rozšířili ji a upravili. Vlaky po ní začaly jezdit.
Rachotily ve dne v noci, nepřestávaly a táhly se jeden za druhým.
Pak to přestalo – stačilo několik let a kolej zase ztichla.
Nikdo v okolí nevěděl, kdo v těch vagonech projížděl.
Ale věděli jediné – nikdo se nevrátil.