DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

Z návrší se otvírá pohled na zimní krajinu. Zasněžené hory s namrzlými licousy shovívavě shlíží na lední plochu, odkud doléhá halas bruslících. Větvoví zdobí výhled na obzor. Občas zaskřípe v závanech větru. Havranům na holých rukách stromů s tenoučkými prsty zamrzlo krákání v krku.
Lovcům křupe pod nohama sníh. Dech jim ojínil vousy. Hřeje je spíš lovecká vášeň, než oblečení. V patách smečku psů. Ti mají kožichy, ale zebou je tlapy. Zpěněné sliny u huby prozrazují, že snad víc než jejich páni touží po kořisti.
„Pospěšte si,“ naléhavě volá první z mužů. „Dnes nám nesmí utéct, ať děti nemají hlad.“

str. 31: Rubrika Inzeráty - Ztráty a nálezy - Seznamka
KŘUPE!!!! Hledám tě marně už třetí den! Teprve dneska jsem pochopil, co se stalo - byl tu Pepa, říkal, že se jim nějak porouchal bejvák, a všechno mi to vyprávěl... ale nesmíš si myslet, že jsem tě podvedl, u Pribináčka, to nikdy! S BeBe sušenkou jsme jenom zašli na kafe kvůli té pracovní smlouvě, jenže tys pak nepřišel domů, a já... od té chvíle se na mě pořád lepí, stíhačka jedna odporná, sladká, drolivá, a já vzpomínám na tvoji jemnou, křupavou chůzi... prosím, vrať se mi!
Sýr a Křup přece patří k sobě!

„Ehm...,“ odkašlal si agent B. ze Sekce ekologických katastrof Časové agentury, „máte prosím vteřinku?“
Mojžíš k němu obrátil planoucí oči. Měl chuť vysvětlit tomu drzounovi, že vede svůj lid za svobodou, ale nakonec v něm převládlo dobré vychování.
„Ano?“
„Zkuste prosím nešlapat na korály, jsou to schránky podivuhodných živočichů a trvá dlouho než dorostou zpět do své původní krásy.“
Mojžíš svraštil obočí, ale pak zvolal k synům Izraele:
„Ať vaše kroky nerozdrtí obydlí božích tvorů žijících na dně mořském.“
„Velice vám děkuji,“ přikývl spokojně agent. „A jejich vlastním zájmu jim ještě poraďte, ať si dají pozor na kameny s očičkama.“

Jen pár okamžiků.
Po zvuku, znamenajícím jen jedno...
Příliš pozdě si uvědomila, že tohle byla cesta, kterou se vydat neměla.
Jen pár okamžiků ji dělí od úplného konce.
Právě teď, kdy už kráčela odhodlaně.
Po zoufalých chvílích, kdy chtěla jen skončit a vždy se objevil někdo nebo něco, co ji zastavilo, to přichází tak náhle?
Uprostřed jistoty, že není sama a její život má smysl pro druhé, pro Něho... kolik toho nedokončila...
"Pane..." stihla ještě zašeptat do tmy.
Ležela tiše.
Bez hnutí...
Pak jejím tělem projel záchvěv.
Druhý.
Zablublání.
Po chvíli už se svíjela smíchy.
Ach jo. Zas ta postel...

Poté, co se zbavili oné příšerné entity v hlavě jednoho z nich, se Matir a Patulf rozhodli k malému odpočinku.
"Nejlepší by bylo," nadhodil Patulf, když se ohřívali u ohníčku tvořeného převážně stehenními kostmi, "vyjet si někam na dovolenou."
Matir si odfrkl a přihodil do ohně další kost.
"No ne, vážně. Jak se říká, jenom práce mačká lidem mozek z hlavy."
To je pravda potvrdila Entita, která se poflakovala okolo.
"A kam chceš vyrazit?"
"Mám báječnej nápad!"
***
ANTARKTIDA
hupky hopky ,
křupky křupky KŘUP!
"Áu! Patulfe, ty idiote! Je tu strašlivá zima a tma!"
"No, taky je polární noc."
křupky křupky...

Probudím se polámaný a mnohem více unavený.
Oheň už dávno vyhasl. Zanechal nás opuštěné napospas chladnému ránu.
Vidím, jak se Isabelle chvěje pod dekou. Schovaná pod nevědomostí neklidného spánku.
Posadím se a kosti protestují tichým křupnutím. Vzpomínám na dobu, kdy jsem naposledy spal pod širým nebem. Na dobu, kdy jsem byl ještě malý chlapec.
Zapraskání lámajících se větviček.
Šelest rodícího se ohně.
Stočím pohled ke své společnici a nečekaně se setkávám s oříškovýma očima zářícíma vděkem a důvěrou.
Nesmělý úsměv a lehké zachvění řas.
Tiché křupnutí, když se protáhne.
Musím se pousmát.
Nejsem sám, kdo není na takové nocování zvyklý.

Temným lesem jdou, jen co noha nohu mine, téměř padají únavou.
Tři lidé. Dva a s nimi blázen. Dva muži a křehká dívka? Dvě dívky a muž? Kdo to v té tmě pozná. Nevědí, kam jdou a snad už zapomněli proč. Jen dál a pryč od dvorských lží a intrik, pryč od lidí, kteří je chtěli rozdělit. Zde proti sobě mají jen vlastní únavu, větve stromů ve větru a kmeny padlých velikánů přes cestu. A právě když jeden z nich přelézají...
Křup!
„Ganyméde, jsi v pořádku?“
„Ano, drahá Alieno. Nemáš u sebe šití? Trochu jsem si natrhl svou mužskou identitu...“

„Pohni, jinak nám uteče!“ zařval Bodie a vyrazil za prchajícím zločincem.
Hnali se za ním po opuštěné silnici. Už ho měli na dosah, když Bodie uklouznul na banánové slupce a Ray o něj zakopnul a odkutálel se o pár metrů dál.
Ozvalo se křupnutí…
„Ale ne,“ zanaříkal Bodie a nezdálo se, že by se mu chtělo vstát.
„Co je?“ přihnal se k němu jeho starostlivý parťák. „Jsi zraněný? Co tě bolí? Máš něco zlomeného?“
„Nic mi není,“ zavrtěl hlavou. „Ale rozbil jsem si svoje nové hodinky…“
„Já ti asi rozbiju nos…“ zaprskal Ray, nevěda, jestli má být naštvaný nebo pobavený.

Už se ukládala ke spánku, když si vzpomněla, že nezavřela v dětském pokoji ventilačku. Nepodařilo se jí našmátrat bačkory a rozsvěcením už se nechtěla probírat, tak naboso přeťapkala kuchyň a popaměti se vydala k oknu u dětí. Křup! Strnula. Pod nohou cítila něco lepkavého, takže lego to být nemůže. Šváb? Proboha lezou jí tu švábi? Po jedné noze vyskákala do kuchyně a rozsvítila. Ne, šváb ne, vypadá to spíše jako hovínko. To zase nevysvětluje to křupnutí, natož co by dělalo na podlaze v dětském pokoji. S odporem nabrala na prst hnědou hmotu a přičichla. Kde ti pacholci sakra našli lentilky?

Běželi první komickou rychlostí, přes náklad v náručí sotva viděli před sebe, zato velice dobře slyšeli, co se děje za nimi. Když si první z nich všiml okraje srázu, bylo už pozdě. Snažil se zastavit, ale ostatní ho doběhli a v podstatě strčili dolů. Jedinou útěchou bylo, že tam sletěli za ním. Kutáleli se z kopce, tu se praštili o nějaký kámen, tam o strom, tu přepadli přes menší nerovnost, tam se vyváleli v potoce, tu něco křuplo, tam něco prasklo. Zkrátka každý svou cestou skončili v takovém temném údolíčku.
„Něco jsem si asi zlomil,“ zasténal Smíšek.
Byla to mrkev.