DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

Dnes je vážně krásně, pomyslel si, když se řítil vzduchem. Měl pocit, že snad obletí celý svět.
Křup! Prudce se zakymácel a změnil směr. To je ale nehoráznost, chtělo se mu křičet, ten kluk mu schválně nastavil ruku! A nikomu to nevadí! Vztekle se obrátil a vyrazil směrem k výtržníkovi. Ten se vší silou rozletěl za malým zlatým míčkem. To tak! Já ti dám, ukazovat mi záda.
Než Harry spadl z koštěte, byl už ubohý potlouk celý otlučený. Pln vzteku letěl s úmyslem oplatit ránu. Tetelil se rozhořčením.
„Finite incancatem!“
A už byl zase v bedně.
To jsem si nezasloužil.

Křup, křup, temné tóny upíří harfy,
Démonické tvary, potemnělé barvy,
Neustálá iluze, dokonalý strach,
Rozdrcení lebky, natrhání šlach.
Ani hláska, ani slovo, žádné citoslovce,
Přežít, nechat zabít své soukmenovce,
Teď včera je dnes a dnes je včera,
Ukazatel jen odstíny šera.
Slabý povzdech, tichý šepot, sladký zpěv,
Nenávist, krvežíznivost a surový hněv,
Kontrast – jako černá a bílá,
Kontrast – jako slabost a síla.
Nikdy více, nikdy v budoucnu, ani zítra,
Nechtít spatřit krásy brzkého jitra,
Toužit přežít, genetiku zachovat,
Přislíbit věrnost, provazy se svazovat.
Nedotýkat se, nemluvit, nemrkat,
Neprosit, nedoufat, nevrkat,
Nenechat rozmlátit chrup,
A pak už jen křup, křup, křup…

Několik měsíců vzrušeně očekáváte premiéru dalšího pokračování vašeho oblíbeného filmu. Každý den prohledáváte google, zda se náhodou neobjeví nové fotografie z natáčení nebo z některých scén. Trailer znáte už skoro zpaměti.
Pak přijde den „D“. Plní nadšení si jdete vyzvednou lístky, rezervované dlouho dopředu. Pro zpestření atmosféry ještě plníte kyblík popcornem a pak už usedáte na nejlepší místa v zadních řadách.
Světlo zhasne a vy odpočítáváte těch dlouhých patnáct minut, než skončí reklamy. Nemůžete se dočkat… až nakonec zazní znělka a…
…po vaší pravici se ozve uši drásající křup… křup… křup.
Závěrem? Výrobce brambůrek musel mít tou dobou velkou škytavku.

Matčin křik.
„Algernone, pojcéééééém!“
Pauza.
„Algernone, kdejsííííííí!“
Je mi šest let a jsem se ve skříni. Mám plný nos prachu a dusím se naftalínem, ale nechci recitovat básničku. Nevylezu ani za nic.
„Algernone, nezahrávej si!“
Škvírou mezi dveřmi skříně pozoruju Mortyho, komorníka, kterému matka nařídila prohledat patro. Přitáhnu dveře víc k sobě. Ještě víc…
Křup!
Pant se vylomí a křídlo letí k zemi. Následuje nekonečných pět vteřin, kdy na sebe s Mortym tiše civíme a já mám pocit, že se každou chvíli rozbrečím.
„V šatně taky není, m´lady,“ řekne konečně Morty. Nahlas a zřetelně. Pak se otočí a je pryč.

"Tak? Už jsi tam?"
Doktor se tvářil extrémně soustředěně, když vyťukával do klávesnice kódy, jenž Amy nedávaly jediný smysl. Snažila se přes jeho vytahané tělo aspoň něco spatřit, ale nedařilo se. Nakonec jí obrazovku s vítězným úsměvem přisunul k obličeji.
"Hahá! To je ono. To je náš pán pifkoň. Pan pifkovač."
"Nic nevidím," podotkla Amy.
"Počkej, za chvíli se to načte."
"Křup?"
"Jaké křup? Tak se jmenuje?"
Zavrtěla hlavou a přistrčila monitor zpět Doktorovi. Na černém pozadí stálo jedno jediné slovo. KŘUP.
"Kontrakční Řádění v Urgentním Provozu," hlesl Doktor. Jeho obličej značně zesinal.
"Ráda bych vysvětlení."
Monitor s křupnutím praskl.

„Potřeboval jsem trénovat,“ cedil skrze stisknuté zuby Harry; s výrazem nejvyššího vypětí se pokoušel opatrně okrajovat kořínek temně fialové barvy.
„Stejně za to mohl Seamus,“ temně zahuhlal Ron.
„Zmijozelu jen nahrává,“ vedl si Harry dál svou, „že my přijdeme o... Zatraceně!“ zařval, když se už potřetí řízl.
„Říkal jsem, že ten oheň je akorát! Klidně to nechal bouchnout, a my teď...,“ Ron záštiplně drtil brouky.
„Tohle je neuvěřitelné. Co tu... Pečlivě okrájet...“
„Dej to sem,“ Ron netrpělivě sáhl po kořínku a začal ho radikálně osekávat.
„Nesmí se to v žádném případě...“
Křup. Kolem se rozvalil oblak kouře.
„...zlomit,“ dodal tragicky.

Chlupatí se mu zatím nedostali na stopu, ale Ferdinand Habr, mistr kasař, měl nervy nadranc. Když cestou na cosi šlápl a ozvalo se křupnutí, div nevyletěl z kůže.
Byla to ale jen hromada starých vysušených slimáčích ulit. Pár jich ještě rozdupl a pokračoval dál ke staré zapomenuté studni, aby tam uložil nářadí, kterým ten den vybral trezor šlechetného milionáře Skalského.
Neodbytný pocit, že je sledován, ho však neopouštěl. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Jen kousek od místa, kde stál, uviděl slimáka, který si ho měřil vážným pohledem…
Ferdinand se posupně zasmál a zvedl nohu.
Křup!
Ferdinand zaplakal a nohu už nezvedl.

„Ianto, co to tady křupe?“ ptá se Lisa, když ji vede betonovou chodbou vyplněnou tmou.
„Kosti. Je jich tady spousta. Myfanwy chytá potkany, ale většinou je nesežere. Jack ji rozmazluje.“
„To je ten pterodaktyl, kterého si chytal s šéfem?“
„Jo, to je on. Teda ona.“ opraví se.
„Říkal si, že je hezký.“
„Pterodaktyl? Nebo Jack Harkness?“
„Pochopitelně ten druhý. Chtěla bych ho vidět.“
„To by asi nebyl dobrý nápad. Něco mi říká, že kyberženy nemiluje.“
„Ale sekretářky jo.“ dodá Lisa pobaveně.
„Houby. Jen mu chutná mé kafe. A taky ocení spolehlivost.“ trochu zčervenal. ,A pochválil mi oblek. ´ ale to neřekl.

Křup, křup, křup, ozývá se za tebou a ty máš chuť dotyčnému zakroutit krkem. Když chroustání nepřestane ani během nejdramatičtějších scén, obrátíš se a zasyčíš, že na večeři se chodí do restaurace - do kina ovšem shlédnout film.
Křup, křup, chrupká to pod nohama, když se procházíte zasněženou Prahou a on ti vysvětluje, proč je nesmírně těžké změřit rychlost částice v hadronovém urychlovači. Půlku sice nechápeš, ale líbí se ti, jak mu planou oči.
Křup, křup, chroupeš oříšky, protože jsi nervózní. Už pět dní spolu nemluvíte.
Křup, udělá talíř, když ho číšník hodí na zem, abyste pak společně mohli zamést střepy.

„Vojáci, jdou vojáci jdou, bože jaká je to krása,“ né moc zvesela prozpěvovala pochodující devátá rota.
Čerstvý kapitán Vaňousek jim zpívat nařídil. Měli to ve školení. Při delších pochodech vojáky zaměstnat pochodovou písní. Zvyšuje to morálku.
„… pěkně v řadách za sebou …“ pokračovali ve zpěvu.
„Horší píseň vybrat nemohl,“ mrčeli vojáci.
Pravda je taková, že i Vaňouskovi připadala poněkud „hloupá“, ale v tom stresu (jeho první velení) si na jinou prostě vzpomenout nemohl.
Nyní rota pochodovala rázným krokem přes dřevěnou lávku.
Vaňousek přemýšlel, o dřevěných lávkách byla ve školení taky řeč.
*křup* *čvách* *spoustu sprostých nadávek*
Jo byla – „Zrušit krok!“ zavelel.