DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

„Ale oni mi nedovolí, mistře... Černému mágovi nikdo nikdy... Lisa... Oni mi ji nesvěří, rozumíte, z Bjørkhallenu přišla...“
„Sedni si. Uklidni se.“
„... žaloba, že jsem bral Lise krev, ale to bylo kvůli tomu lektvaru a mně nikdo nikdy neuvěří, že...“
„Napij se. A řekni mi to ještě jednou a pomalu. Kdo tě žaloval a zač?“
***
„Dobře si prohlédněte pečeť tohoto listu.“
Dopis koloval kolem stolu. Zatímco jej ostatní mistři detailně studovali, Velemir Divjakov se na své židli maličko pohupoval, jako by si byl zcela jistý výsledkem.
„Otisk pečeti je mechanický. Ergo, s pečetidlem nakládala neautorizovaná osoba. Znám jméno. Leila Holdenová.“

Bylo by příliš snadné zapomenout.
Zavřít oči, zničit vše co tě připomíná, vymazat paměť. Jsou chvíle, kdy bych si to opravdu přál.
Můžu se jen na chvíli zastavit a snít. Cítit znovu tvou přítomnost.
Ale život jde dál a já tu zůstávám.
Stále mě pronásleduje žhavá touha po tobě.
Chuť jen tak vyrazit a neohlížet se na zítřky. Kašlat na jiné lidi.
Přání sevřít tě znovu v náručí je jen velkou pošetilostí.
Otisk tvé přítomnosti nejde ničím smazat, stále jsi tu se mnou, i když už tě nikdy v životě nespatřím.
Ach mé mládí, proč už jsi jen pouhou vzpomínkou.

Kde se bere odvaha začínat věci, které nutně musí špatně skončit, to nikdy nechápala. Snad je přirozeností člověka doufat – opečovávat bláznivou naději, že to hezké přebije všechnu tu bolest potom.
Přestože věděla, že ten okamžik přijde, Elfinstonova smrt Minervu těžce zasáhla. Vstoupit naposledy do jeho pracovny bylo nejtěžší. Na stole pořád ležel pergamen s poznámkami a kulatým otiskem hrníčku ranní kávy.
Těch nemnoho studentů, kteří měli v následujících letech příležitost vypít s ní čaj, si mohlo všimnout, že hrnek odkládá vždy přesně do otisku na starém pergamenu na stole pod sklem.
Byl to jediný malý kousek sentimentu, který si dopřála.

Notorický záletník Jimram Šoustek doprovázel nočním městem svou aktuální milenku Bibianu. Do tmy svítila jeho zářivě bílá košile, neboť sako galantně půjčil Bibianě, na lehké šatičky bylo již chladno. V okamžiku rozloučení před domem snad čert podrazil Bibianě na schodku nožku a místo polibku se její sytě červeně namalované rtíky otiskly na Jimramově límečku.
Co teď? To Vincencii rozumně nevysvětlím. Na obchodních jednáních se takové věci nestávají. Pokus o umytí v kašně vše jen zhoršil. Zoufalý Jimram háže košili do nejbližší popelnice. Nevzbudí-li se Vincencie a neuvidí-li mne přicházet bez košile, tak si snad ničeho nevšimne. A zítra dokoupit košili.

Návštěvníci hradu si to zřejmě neuvědomovali.
Ačkoliv možná… Jedna žena se zničehonic otřásla, skoro jako kdyby na ni sáhla smrt. O chvilku později už o tom nevěděla.
Tragické události se mohou vtisknout do míst, kde se odehrály. Někde jsou takové stopy velmi výrazné, trýznivé, obvykle tam, kde trpělo mnoho lidí. Tohle nebylo tak zřejmé a mohlo to vypadat jen jako subjektivní pocit. Ani Antonino by si nebyl tak úplně jistý, kdyby něco takového neočekával.
V přepychových komnatách došlo nepochybně k násilné smrti.
A stopy hrůzy a bolesti nezůstaly uzavřeny v hradních zdech.
Budou další oběti, pokud se tomu včas nezabráni.

Vrátil se domů. Vešel do kuchyně a nadechl se známé atmosféry.
„Byls pryč dlouho,“ zašeptal hlas a dvě ruce ho objaly kolem pasu.
„Až moc dlouho,“ přikývl a opřel se o pevné tělo za sebou.
„Byla ta práce v něčem přínosná?“ zeptal se a políbil ho na krk.
„Vlastně ano. Prezident byl vývojem potěšen, ačkoliv si neodpustil poznámku o tom, že to mohlo trvat kratší dobu. Ale co bychom mohli chtít od Republikána?“
„Ale k agentuře tě vezmou zpět, že?“
„Vezmou. Svatba ale nebude. Máme ale otisk lidské nohy na Měsíci!“ řekl Canton a zasmál se. Byl to hořký smích.

„Otče poustevníku, co mám dělat, abych našel v životě mír?“
„Odpověď je jednoduchá. Uklízet.“
„Uklízet?“
„Lidská duše je jako písečná pláž. Zůstávají na ní stopy těch, kdo se ji rozhodli podupat.“
„Některé takové otisky nikdy nezmizí…“
„Záleží na tom, jak daleko je moře. Příliv dokáže zahladit vše, když chce. Potom je pláž zase úplná, celistvá, jako by po ní nikdo nešel.“
„Ale co když člověk nevěří, že moře existuje?“
„Pak musí smýt ty stopy jinou vodou. Svými slzami.“
„Odpustit je tedy nakonec snazší než neodpustit?“
„Ne tak docela. Odpustit někdy znamená zavázat se i k úklidu na pláži toho druhého.“

"Erm, Erwin."
"Ano, Miku?"
"Zopakuj mi, proč že tu vlastně jsme?"
"Nelíbí se ti tu?"
"Víš, Erwin, většina lidí se necítí zrovna nejlíp když procházejí věznicí, sama jsi to říkala. Mám takový pocit, že procházet se věznicí bez dovolení a ještě v noci je dokonce horší."
"Ale no tak, to nemůžeš vědět, nikdy jsi ve věznici nebyl, dokonce ani žádná v tom městě, odkud pocházíš, nebyla."
"Jo, víš, třeba jsi mě tam v tom mém zabedněném městě mohla nechat."
"O tom později, Miku. Teď mi podej to máslo, uděláme do něj otisk tohohle klíče. A pak se ho naučíš vyčarovat."

Milá Průvodkyně.
V první řadě teď udělám něco, co tě snad definitivně přesvědčí, že se v tomhle století dovedu - byť s jistým sebezapřením - chovat relativně civilizovaně. Omlouvám se. Jo, ukradl jsem Oscarovu složku. Když jste mě nechali spát na Shortyině gauči, nedalo se odolat, to jistě chápeš. Žádný strach, je u mě v bezpečí a dostanete ji zpátky. Prozatím si ji ale nechám. A na základě všech těch srandovních otisků v dlouhatánský časový linii se to celé pokusím nějak pochopit. Nemůžu se zbavit dojmu, že Londýn beze mne bude momentálně daleko bezpečnější, ale vrátím se, to ti můžu slíbit.
Bosie.

„Ako znalec tvrdíte, že elektronický podpis tohto dokumentu mohol vykonať iba obžalovaný. Ten však tvrdí, že danú vec nikdy nevidel. Nechcete mi snáď tvrdiť, že podpísal niečo naslepo.
„Na čo všetko obžalovaný svoj elektornický kľúč používal.”
„Na čo asi? Na podpisovanie dokumentov, na dešifrovanie správ a na prihlasovanie sa k svojim účtom.”
„Tak to je problém. Pre prihlásenie je nutné podpísať data poslané službou, pre overenie, že ste to vy. A keďže podpis na dokumente je podpisom jeho digitálneho odtlačku, z ktorého nejde zistiť, čo podpisujete, je možné, že dostal na podpis tento dokument bez toho aby vedel čo podpisuje.