Bjørkhallen

Nastala nejdelší noc: ta, která trvá dva dny.
Na hrubých prsou skály nad jezerem, mezi sněhovými krajkami a drahokamy lišejníků, tančily stíny neviditelných ohníčků.
Jako by hořely někde v hloubi skály.
Jako by kámen zrcadlil své vlastní nitro.
Jako by ty plamínky byly živé a snažily se projít na tento svět.
Uprostřed zamrzlého jezera stála Paní a pozorovala ten rej. Nedalo se říct, jestli se usmívá, nebo mračí.
Když se nebe konečně prosvětlilo, Paní ukončila svou hlídku a odešla. Nezůstaly po ní žádné stopy. Jen vzdalující se vytí vlků prozrazovalo, kudy mohla jít.
Skála nad jezerem zase na rok pohasla.

Navrhnout učedníkovi pečetní prsten mohla být jedna z nejobtížnějších mistrových povinností.
S Tissou z Ravenny byl mistr Ortega hotový hned. Vzal prostě dědičný vzor jejich rodinné dílny, trochu ho zmodifikoval a položil na citrín.
Brigitta byla jiný oříšek.
Nejdřív mistr uvažoval o nějakém květinovém vzoru. Čistém a symetrickém, to kvůli Brigittině studiu hvězd.
Ale pak Brigitta otěhotněla. Mistr pochopil, že vzor musí být trojný.
Navzdory přání svého muže se vrátila k práci a studiu. Mistr uviděl nepoddajný uzel hadů.
Manžel jí sebral dítě a ji zapudil. A mistr zjistil, na jaký kámen tu pečeť položí.
Silný, vyrovnaný a očišťující. Selenit.

Během zhruba třiceti let praktikování zkušebního řádu podle Velemira Divjakova došlo v cechu k zajímavým změnám.
Málokdo si troufl přihlásit ke zkoušce nedostatečně připraveného adepta.
Slabí mistři přestali na nejvyšší úrovni vyučovat úplně.
A vedoucí prací při zkoušce svým učedníkům nenápadně napovídali.
„Mám nějak překyselený žaludek,“ utrousil mistr Ortega při obědě – a Tissa upustila od testování neznámé látky na alkalicitu.
„Letos je to samé neplodné kamení,“ stěžoval si nahlas mistr Lavoisier – a Brigitta běžela protáhnout vzorek serpentinovou škálou.
Velemir Divjakov byl spokojený. Jen ať ho neschopní nesnášejí, jen ať s ním silní soupeří! Trocha cvičení neuškodí nikomu.
Cech se obrodil.

Louis stál u pracovního stolu vedle svého mistra, zajišťoval zátky flakónků z olovnatého skla stříbrným drátkem a zakapával je mistrovým speciálním pečetním voskem. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. Rozbít jediný kousek, bude se dřít jak nevolník nejmíň deset let, aby mistrovi škodu nahradil.
Mistr Severin zatím vyráběl z nového plátna z indické bavlny cupaninu, metodicky jí obestýlal stojánek uvnitř ebenové krabice. Přebíral od učedníka hotové flakónky, usazoval je na místo.
Nakonec krabici zavřel do další, z leštěné damascénské oceli.
„Takto provezeš vzorky Mezisvětím beze škod,“ řekl tiše. „Jestli u zkoušky v Dubogradu uspěješ, tak ti tu etui dám.“

„Proč se nikdy nezajdeš trochu pobavit s kolegy? To je pořád samá laboratoř, knihovna, spát, laboratoř, knihovna...“
Brigitta loupla po kamarádce okem. „Dovolili nám tu studovat, jenom když se ostříháme, oblečeme kutny a nepůjdeme rozeznat od mužů, pamatuješ?“
„A? Stydíš se za tu hrůzu, co máš na hlavě místo účesu?“
„To ne...“
Tissa si nakapala vlastnoručně vyrobený parfém za uši. „Můžu tě ujistit, že na kráse nebo beztvarosti hábitu vůbec nezáleží.“
„Ale...“
„Mistři nesmí přijít na to, že tě v tom někdo poznal,“ mrkla Tissa. „Dej si na hlavu kapuci a pojď.“
Šla.
O devět měsíců později toho trpce litovala.

V kruzích Mezisvětí porůznu rostly stromy. Snad jak se rozšiřoval původní hájek z onoho kopce, který byl v našem světě Mandalou a kde ve všech pěti ostatních světech stál dobře známý chrám. Nebo snad někteří z Mistrů Mandaly, co jich za staletí bylo, sázeli na místa, která jim připadala jistým způsobem zvláštní, místo milníků stromy. Nebo to byla ruka Paní, která je pro svou lásku k lidem popropojovala se stromy na důležitých místech našeho kruhu světa.
V takových skupinkách stromů se daly zaslechnout zvuky. Smích. Volání o pomoc. Nebo pláč.
Občas se díky tomu podařilo odněkud nějaké trápené dítě zachránit.

Bylo jí padesát a neměla jediný šedý vlas.
Každé ráno si schovávala tmavé copy pod šátek, pečlivě zastrkovala neposlušné pramínky. Myla je nejhrubějším mýdlem, splétala tak silně, až ji bolely. Nevedlo to nikam.
Bylo jí šedesát. Její vrstevnice začínaly umírat; ona sama neznala ani obyčejné nastuzení, natož loupání v kříži. Každou sobotu večer drhla podlahy v kostele. Aby na mši vypadala aspoň trochu... uvěřitelně.
Děsilo ji, že za tím jsou nějaké čáry. A nemohla se svěřit nikomu, snad jen dceři. Jenže Aniela se v Jabłunském už neukázala.
Bylo jí osmdesát a pořád nepotřebovala hůlku.
Zeť ji pozval na Anielin pohřeb.

Otázka zněla: Jaký je protijed proti otravě tisovými bobulemi?
Většina zkoušených napsala něco v tomto smyslu: Nic. Proti tisu neexistuje protijed.
Anzelm napsal: Nic. Dužina tisových bobulí je jediná část té rostliny, která není jedovatá. Proti jedu obsaženému ve všech ostatních částech není znám protijed, i když autority uvádějí čtyři tzv. panacey, které mají být schopné vyčistit z organismu cokoli nežádoucího. Osobně ovšem v jejich účinnost nevěřím.
Erikova odpověď musela být samozřejmě jiná.
Nemohl přece napsat „nic“ jako ostatní...
Na jeho papíru stálo: Nevím. Tak zoufalý hlad jsem ještě nikdy neměl a flétny se z tisu nedělají. Zeptejte se Anzelma.

Erik seděl uprostřed kupice rozvrkočených poznámek. Zíral na ně, jako by to byli jeho úhlavní nepřátelé. Ten úkol napsat musí. Aby mu věřili, že...
Anzelm opatrně zakašlal.
„Zatracená bylinka na ramena,“ štěkl Erik. „Co já vím, co je dobrý na ramena? Nohy, jo, to zajímá každýho, ale zatracený zkroucený ramena?“
„Santolina,“ řekl okamžitě Anzelm.
„Jak to víš?!“
Anzelm pokrčil rameny. „Používaná od... no, odedávna. Proti dně.“
„Hmm...“
„Bršlice kozí noha. Čaj nebo obklad z listů.“
„Jak víš tohle?!“
Anzelm znovu pokrčil rameny a neřekl, že jeho táta byl herbarista a lékárník.
Rozhodl se přece, že už pro tátu brečel dost.

Většina se naučila, že těmhle dvěma musí buď podlízat, nebo se jim vyhnout.
Stejně si vždycky našli vhodné oběti.
Bonney a Curtis skončili poleptaní. Příliš se ukláněli.
Holmwood už nikdy nevkročil do lesa.
Allard, Putnam a Gardyner nepřišli k závěrečné disputaci. Vlastně si netroufli diskutovat už pár měsíců.
Statham, Warwick, Darrell a Thorne odjeli domů. Darrell slepý na jedno oko.
Hobbes a Trent prostě zmizeli.
Potom si vyhlídli Severina Waterse.
O týden později byli jako vyměnění: tiší, uctiví...
Vybouřili se, mínil rektor Leyland. Dospěli.
Ale mistr Talbot zastavil Severina na chodbě. „Příště na takové černou prací neplýtvej. Škoda tvého života.“