Bjørkhallen

„Nerázuj mi tu pořád. Vezmi si pirožku. Vždyť je to ostuda, mistr, a hubený jako šindel.“
Severin se poslušně zastavil. Složil ruce za pasem a lehounce si skousl ret. Tvrdá zkušenost ze studií ho varovala: v čemkoli může být jed!
Zato Lisa si utřela od pusy část tvarohu a natáhla se pro další vypečený kousek.
„A jistě taky tak vyschlý,“ vemlouval se za Severinovými zády známý tichý baryton. Ozval se zvuk tekutiny nalévané do poháru.
Severin po čichu identifikoval upravené červené víno. Železité?
Mistr Divjakov se zasmál. „Neblázni, Watersi. Už dávno nejsi můj žák. Jsi kolega. Tak si koukej sednout.“

Bratři se mu věčně pošklebovali. „Na práci v lese potřebujem chlapy, a ne tintítka.“
Erik z nich zůstal nejmenší. Kouzelné děti moc nerostou.
„To tvoje věčné pohvizdování stejně s ničím nepohne.“
A proto se naučil pískat tak, že přivolal vítr.
„Aby ses dostal do té svojí školy, musíš porazit draka. To chci teda vidět.“
Nevěřil, že draci vůbec existují. Dokud jednoho doslova nezatahal za fousy. Ale bojovat s ním nemusel. Drak v něm poznal malého čaroděje a sám ho dovedl do hradu.
„Písničky, básničky... Toho se tak najíš.“
Bardové bývají zváni i na hostiny králů.
Jednou Erik donesl domů výslužku.

„... a každé léto chodívají na sever do místa zvaného Jiellevárri, kde slunce po mnoho dní vůbec nezapadá, samy pastelky.“ Anzelm vzhlédl k mistrovi zemských proudů, usazenému v mohutném křesle, a nejistě si olízl rty. Minulou lekci zameškal, takže ji teď musel stručně odvykládat zpaměti. Učil se z Erikových poznámek. Moc jim nerozuměl, ale Erik přísahal, že všechno zapsal správně.
Mistr pozvedl obočí. „Cos tím myslel, Anzelme?“
„Nevím, mistře, třeba že je tam hodně barev...“
„Kdo ti půjčil zápisky?“
Anzelm mlčel.
„Aha. Říkal jsem posledně, že tam Laponci, po našem Sámové, pasou stáda losů. Jak je tvou rodnou řečí los, Eriku?“

Vozka si nervózně žmoulal zvětšené klouby na rukou. „Vídám tam... divný věci, pane.“
„Při průchodu do Mezisvětí člověk vídá paobrazy běžně,“ snažil se ho uklidnit Jakob. „Než si oči zvyknou...“
„Ale... Já tam vidím sám sebe, pane. Dvakrát. Jeden ten já je mladší, cápek, takovej vytáhlej a vykulenej...“
Jakob si podepřel bradu rukou. Tohle bylo opravdu podivné. „A ten druhý?“
„Staroch, pane. Shrbenec.“
Jakob si zamyšleně mnul tvář.
„A víte co, pane? Když jsem vyjížděl teď posledně, mladej mně zmiz. A při návratu, víte, jak to bylo těžký, že? Tam mě vopustil i staroch.“
Jakob kývl. „Chápu. Přestanete jezdit. Okamžitě.“

Již delší dobu klademe si otázku, ctní a vážení, čím as krmí rektorova žena familiáry své, že jedenkaždý zakrátko jest jí uteče?
Vposledku viděna byla u nového letohrádku, ana kol se kousků ovarových rozhazujíc, syčíc hrubě a nožkou silně dupajíc. Hadům, vidno, tentokráte špatně strojila!
Dementitum officiale:
Nařízeno nám z vyšších míst, bychom se omluvili. Pravíme tedy, že co psali jsme dříve, nepravdou jest. Paní Leila pražádných familiárů nemajíc, krmiti jich, jak zřejmo, nemůže. Známo nám též, že hadův u ní by člověk žádných neshledal, neb v domácnosti její takový randál se činívá, že ani hluchý had by toho nevydržel.

Pogrom. Zachránil se ve studni, on a jeho dva sourozenci.
Bylo mu devět, nemohl se o ně ještě starat sám. Každý skončili jinde.
Po otci mu zůstalo jen málo. Přesto s dědictvím nesměl nakládat. Bude mu vydáno v patnácti – nebo po absolvování aprobací.
Spěchal, co mohl. Zvládl to ve dvanácti letech.
Za odměnu dostal hubený podíl z posledního otcova obchodu a povinnost platit školné. Troje.
Odjel do Bjørkhallenu. Sourozence přehlásil tamtéž, aby se mohli občas vídat.
Bydlet spolu smějí, až mu bude jednadvacet nebo až získá pečeť.
Dokázal to v devatenácti.
Dostatečně včas, aby aspoň jim mohl dopřát zbyteček dětství.

Theodosius Thornvald seděl nad korbílkem řídkého piva a krutě se užíral. Že opustí hrad na dobu mistrovských zkoušek, dobrá. Opravdu by nerad narazil na jistého Waterse, se kterým má nevyřízené účty.
Ale že se mu ten zpropadenec bude v Bjørkhallenu motat i po zkouškách...!
Neměl zájem se s ním utkat. Ne teď. Nejdřív na to musí někde nabrat... zdroje. Sílu.
Na vedlejší lavici seděl místní chovatel ovcí, jakýsi Agmundson. Nadával na letošní pozdní jaro, vlky, nemoci... Theodosius mu nevěnoval pozornost.
Dokud nepřišla jeho dcera. Karen.
Thornvald si olízl rty. Otočil se k ovčákovi.
„Pomoc je snadná,“ řekl. „Nebudu chtít mnoho.“

„Třešňovice je jasná,“ začala vypočítávat Lisa.
„Mhm.“
„Slivovice... Ta se tak asi jmenuje, protože slili nějaké dvě dohromady.“
„Nebo jich slili víc.“
„Fajn. Ze švestek?“
„Povidlovice.“
„Ne, povidlovice je jenom z toho, co shrabeš ze země vidlema. Víš, ty hnusy nahnilé.“
„Kalvádos?“
„Ten přivezla z jihu kavalerie.“
„Jasně. Jdem dál. Borovička?“
„Prosímtě. Z borovic. To jehličí voní.“
„A co to mistr pořád kutí s těmi jalovcovými kuličkami?“
„Nevím, ale ta pálenka, co na to používá, je z žita.“
„Ale jmenuje se režná, protože prošla rezavou trubkou.“
„Určitě. A džin tomu mistr říká, protože je to špiritus. Duch jako duch, ne?“

Leyland to místo hledal dobrých čtyřicet let. Pupek světa, bod, ve kterém se setkávají všechny magické siločáry – a kde je možné je vycítit. Vyhledat slabá místa.
Vyčerpal všechny bílé způsoby.
Pak neochotně shromáždil značnou sumu a odjel do Dubogradu.
„Pošlu tě tam,“ pokrčil rameny černý mistr myšlenek. „Ve snu. Buď pozorný.“
Ta vize byla úžasná. Soustředné kruhy města, ulice dlážděné mozaikami s výjevy mořských tvorů. Uprostřed chrám. A tam to bylo, umbilicus mundi, Leyland ho jasně cítil. Pod nohama Poseidónovy sochy. Leyland k ní... dolezl, podivně bokem.
Ohlédl se přes... krunýř.
Jeho nepovědomé čárkovité stopy na dně už pohlcoval písek.

Byl to dokonalý model krajiny. Kopce vytvarované jako živé, řeky se vlnily, rozlévaly se do mokřadů, obtékaly skály, vlévaly se do jezer a při tom všem jemně zurčely. Miniaturní stromy na temenech kopců se lehounce pohupovaly v neexistujícím větru.
Ale lidská sídliště zůstávala nehybná. Jen tu a tam se nad některým z nich rozzářilo malinké světélko. Jako by stoupala hvězda na nebe.
Výbuchy dětské magie.
Rektor Leyland je dychtivě sledoval. Hodnotil sílu jednotlivých záblesků. Zažíhaly mu v očích ohníčky hrabivosti.
Severin nehnutě svíral měděný rám mapy.
Až se pustí, mapa se odmlčí a jemu v hlavě začne vybuchovat ohňostroj bolesti.