DMD č. 8. pro 8. 4. 2013. Téma: Kopnutí

Občas jsem obviňovaná z agresivity.
***
"No, když pominu, jak plýtváš vertikálním místem, nic proti těm zdrojákům nemám."
"Prej plýtvat místem... Tě kopnu!"
"Copak děláš?"
"Velice ošklivým pohledem se dívám na materiály k analýze."
"A nechceš je i číst?"
"Tě kopnu."
"Vyraž, a neubliž si tam."
"Neboj, ty tam nejsi."
"Tě kopnu."
"Ááá... já chci unixí find."
"Alt-F7 v Total Commanderu."
"Tě kopnu."
"A copak děláš?"
"Zatím věci na rétoriku."
"Klaunici?"
"Tě kopnu."
"Mimochodem, kdybych nabízel tvému týmu jídlo, nebrat, je otrávené."
"Tě kopnu!"
"To nezní ani tak jako kočovnické dítě, jako zmatená veverka!"
"Tě kopnu!"
***
Já a agresivní? Nechápu proč.

"Myslím, myslím, nevím dál, co bych ještě udělal..."
Bůh Kwakalosiwae procházel lesem a hlava mu těžkla myšlenkami. Svět kolem teprve vznikal, ostatní bohové se činili a on byl v půlce tvoření u konce s nápady. Chtělo to nějaký impuls, nějaké pořádné nakopnutí, něco -
Bůh se zastavil a zahleděl se na ještěrku, která se sebevražedným skokem vrhla z větve. Přitom napnula kůži mezi nohama a snesla se plachtěním k zemi..
To bylo ono! Kdyby ta ještěrka mohla opravdu létat, byla větší..., ach, tohle budou lidé milovat!
O několik tisíc let později se k nebi snesl stín. Lidé v panice utíkali.
"Dráááák!!!"

Přivezl si mě autem. Seděli jsme spolu na zadní sedačce a on mě každou chvíli láskyplně pohladil. Tolik mu zářili oči, když se na mě díval. Už jsem se nemohl dočkat toho nového života, který se přede mnou otvíral.
Jak já byl naivní! Samozřejmě jsem ty historky slyšel. Prý to čeká každého. Jak jsem si mohl tenkrát myslet, že to se mnou bude jinak? Že on je výjimečný?
Všechno se pokazilo hned, jak jsme dojeli. Násilí, hrůza, točící se hlava... a hlavně to neustávající kopání...
Kop kop kop
„Míšo, pojď domů! S tím novým kopačákem si budeš hrát zase zítra!“

Když se znovu setkají, probíhá to beze slov.
Jack sedí v baru a zírá do sklenice jakési galaktické břečky.
Doktor mu položí ruku na rameno.
Jack ji setřese. Vypadá jako napůl vyplašené, napůl zuřivé zvíře, které každým okamžikem začne kopat a kousat a drásat vše kolem.
Doktor ví, jaké to je.
Proto Jacka, když se konečně přestane bránit, dovede do TARDIS.
A proto, když ho Jack políbí a chutná hořce po slzách a alkoholu, je to Doktor, kdo se nebrání.
Občas totiž potřebujete kopat, kousat a drásat vše kolem, abyste přežili.
A občas potřebujete někoho, kdo vám v tom zabrání.

Seděli na verandě a pozorovali západ slunce. Přitulila se k němu a on ji ochranitelsky objal kolem ramen. Nemluvili, jen tiše seděli a užívali si klidu pozdního léta. Usmála se. Příští léto už jistě tak klidné nebude. Čekala je spousta změn, krok do neznáma, do nového života. Života, který si přála prožít se svým mužem. Bok po boku vedle sebe. Náhle ucítila něco zvláštního.
„Ou…“ Narovnala se. Muž se zamračil. „Ou!“
„Co se děje? Je ti špatně?“ Vyhrkl.
„Ne, klid,“ tišila počínající paniku. Vzala jeho ruku a přiložila si ji na klenuté bříško. Šťastně se usmála.
„Malý jenom začal kopat.“

Muž v bielom plášti zapojil posledný drôt.
„Tak a je hotový. Ešte ho treba nakopnúť.”
Ďalší dvaja ľudia v miestnosti naňho nereagovali. Jeden z nich ani nemohol. Ležal na lôžku a očividne už bol nejakú dobu mŕtvy.
„Iba uvažujem, ako na to. Zrejme ostanem pri blesku, je to tradícia. Zakry to, Igor, dnes končíme. Počkáme na búrku.”
Igor začal upratovať miestnosť. Keď však pán odišiel, zastavil sa. Priblížil sa k posteli a zahľadel sa na ležiacu postavu. Ako to pán povedal? Nakopnúť? Spustil postavu trochu nižšie a pootočil ju. Vedel, kde je tradičné miesto na kopanie.
Buch!
Osoba otvorila oči.

The shells and roundshot were drumming down at the walls of the redoubts. At first the impacts were heard just as soft thuds through the thick walls of dirt and wood. One of the shots found a gunport and slammed into gun no. 3, making it kick back, wounding almost everyone in its crew. But that was only one 'lucky' shot.
And then the Charisian batteries opened a returning fire. The kicks of their shots against the enemy entrenchments were far worse. The casualties in the enemy's artillery were almost total before the commander finaly gave the order to retreat.

Strýčka Cecila mám rád, i když to vlastně žádný můj strýček není. Právě se vrátil ze Skotska a nedal jinak, než že se na to musíme napít.
„Skotsko je báječná země – a tohle je jeho největší atrakce,“ pravil. Na stůl dosedla lahev.
„Rodinná palírna v údolí, které se jmenuje jako když zvrací kočka. Angličan to ani nevysloví, ale ta chuť je božská. Kopni to tam, chlapče!“
Rozkašlal jsem se. Vyhrkly mi slzy. Strýček Cecil se rozesmál a na stůl dosedla další lahev.
„Druhá největší atrakce Skotska! Kopni to tam, chlapče!“
Strýčka Cecila mám rád, i když někdy je to těžké.

Rikitan věnoval Vilíkovi jediný pohled a pokračoval v práci, jako by se nic nestalo. Vilík však věděl, že se něco stalo, přestože Tichošlápek si kopnutí téměř nevšiml. Rikitanovo zklamání studilo jako led. Proč jen se neovládl?
Před dvěma lety zle zkopal malého Tlučhoře, protože ve třídě zakopl o jeho brašnu. Tehdy mu doopravdy ublížil, bylo z toho vyšetřování, tatínek dokonce musel přijít do školy. Teď se však Vilík styděl stokrát víc. Jak to bylo zbabělé! A on nechtěl být zbabělec. Chtěl být jako Roy!
I když cítil, jak mu stoupá červeň do tváří, odhodlaně vyrazil najít Tichošlápka, aby se omluvil.

„Jdu se mýt.“
„Tak brzo?“
„Mám rande s múzou.“
„Ty na to psaní teda jdeš nějak vědecky…“
„Jako myslíš – múza obecná žije v koupelně, žije v koupelně, žije v koupelně?“
---
„Co tam tak dlouho děláš?“
„Snažím se vzbudit múzu. Obvyklé osprchování nezabralo. Tak jsem si napustila vanu.“
„A co studená voda? Ta by ji měla probrat.“
„No…“
Chvíli ticho.
„Uáááááá! To je ale drastická metoda!“
„Tak… tu múzu nakopni.“
„Nakopnout by měla spíš ona mě…“
Rána.
„Pořád nic…“
„Jsi si jistá, že jenom spí?“
„Do háje! Asi jsem si napustila moc vody. Má múza nejspíš pro dnešek utonula v hlubinách.“