Muminci

Minule muminek seděl na kraji kruhu, sledoval křepčící temné mátohy a nová, hustší srst se mu ježila, ovšem ne mrazem. Z obří hranice, na níž skončila i rodinná pohovka, sálalo teplo i muminek vzpomínal na slunce, na barevný kraj skrytý hluboko pod sněhem a na vlídnou říčku nespoutanou ledovou krustou. Musel být pro ostatní stejně tajemný jako oni pro něj.
Teď však přihodil do plamenů noční stolek a sledoval, jak se ho oheň zmocňuje. Když jeho jazyky vyšlehly k černé obloze, stvoření zimy zajásala a jejich tanec se zrychlil.
Pak muminka popadly tenké větvovité ruce a vedly ho do kola.

Maminka
...je malá, kulatá a má přívětivý čenich. Stará se o všechny, kdo se mihnou kolem domu, a nic ji nevyvede z míry. Dokonce ani to, když její syn přivede z výletu čtyři úplně neznámé tvorečky a kotě.
... je světlovlasá a vysoká, má modré oči. Hodně často líbá a objímá. Chodí oblečená prostě, ale vyzařuje z ní teplo. Čte pohádky na dobrou noc a neustále opakuje, jak svoje děťátko miluje.
... jinak také Ta tlustá kráva. Její náplní života je zabránit synovi, aby konečně vyrostl. Nikdo ji nikdy neviděl.
... je překrásná a velice zlá. Chodí oblečená v černém a nenávidí zrcadla.

Pipla se oddával napůl snění s otevřenýma očima, napůl snění se zavřenýma očima a obojí pravidelně střídal. Jenomže, jak zjistil mezi pomalým mžouráním, někdo mu unesl klobouk, zavázal mu tkaničky od bot do útvaru, který připomínal mořské řasy, načež mu klobouk vrátil s vykousanými dírami a sebral mu tabák z dýmky.
„Na nikoho nebo nic to rozhodně nevypadá,“ usoudil.
„To si piš,“ odpověděl mu pronikavý hlásek z vršku jeho kolena. „Jsem malá Mia. Jsem Šňupálkova sestra. Takže jsi možná můj tatínek.“
Pipla jí rozvážně podal ruku, tedy prst.
„Proč ne?“ řekl. V někom se jeho rodinou nastřádaná energie musela vybít.

Muminek měl narozeniny. Maminka upekla dort a uspořádali piknik v zahradě. Jaro bylo v plném rozpuku a vše krásně vonělo, růžové okvětní plátky létaly vzduchem jako sněhové vločky.
Když se všichni nacpali výborným maminčiným dortem se šlehačkou, každý dal Muminkovi dárek.
Největší radost měl ale z pastelek, které dostal od maminky s tatínkem.
„Pfff, pastelky,“ šklebila se Majka, „to bych nechtěla!“
„Já jsem spokojený,“ odpověděl jí Muminek. „Aspoň můžu nakreslit tohle krásné jaro.“
„Je opravdu nádherně,“ přikyvovala maminka.
Muminek se hned po oslavě pustil do kreslení. Nejvíc se mu ale z nějakého důvodu zalíbila květina, kterou měla Ferka za uchem.

Muminek seděl na trávě vlhnoucí večerní rosou a díval se na měsíc. Od zahradní slavnosti na počest nalezení maminčiny kabelky to dělal často. Občas zahlédl někde na okraji osvětlené části rudý záblesk a věděl, že čaroděj se zase dívá na svůj drahokam.
Dnes se čaroděj také díval. Muminek viděl rudou tečku. Svítila chvilku, pak zhasla. Kratší chvilku, tma, delší chvilku, tma.
Muminek přemýšlel, co to může znamenat. Pak šel za Kníklou a Písklou a požádal je o pomoc.
Vytáhli kufřík do noční tmy. Otevřeli jej dlouze, krátce a zase dlouze.
Čaroděj daleko na měsíci se zachvěl štěstím. Ne, nebyl sám.

Když se muminek v jeskyni u moře probudil, všichni ostatní byli ještě zachumláni v dekách. Vyšel z jeskyně ven… a znovu tam byly! Stopy šesti nohou o rozpětí aspoň půl metru, které vedly z moře do jeskyně a zase zpět. Chvíli na ně hleděl, a pak je začal pečlivě umetat oháňkou. Tušil, jak by to dopadlo, kdyby o krabím návštěvníku někomu řekl: slečna Ferka by dostala hysterický záchvat a Čenich by se zastavil až doma. Jejich týdenní piknik u moře by byl v troskách.
Malá Mia se pod dekou tiše uchechtla. Speciálně upravené hráblo měla schované u zadní stěny jeskyně.

Toho večera muminek se slečnou Ferkou zabloudili k lesnímu jezírku. Muminek si namočil oháňku do vody, neboť měl v plánu slečnu Ferku pozlobit a trochu ji pokropit. Náhle však ve vodě spatřil podivný záblesk. Bylo to něco kulatého, co zvláštně světélkovalo.
„To je jistě rybí oko,“ napadlo muminka. „Chytit tak takovou velikou rybu! To by byla slečna Ferka ohromená.“
Bleskurychle se vrhl do studené vody. Natáhl tlapky před sebe, máchl však naprázdno.
„Uplavala,“ pomyslel si smutně muminek.
Pak cosi nahmatal.
Z vody se vynořil s malým kulatým zrcátkem.
Slečna Ferka byla nejen ohromená. Dokonce si mohla uprostřed lesa upravit ofinu.

"Ham ham'" raduje se malá Mia a obchàzí sklenice s marmeládou.
Pak přijde muminek a z vrchní police krade čokoládové koláčky.
Ferko je metodik. Nejdřív propočítá vzdálenost a pak jednou ranou sráží plechovku s fazolemi.
Čenich je zmatek na nožičkách. Nejdřív popadne mrkev, pak svazek cibule a nakonec tam všechno nechá a uteče
Šňupálek bere tabák. Ten nikdo nechce.
A slečna Ferka si upraví ofinu a pak strčí do kabelky jednu broskev.
Když maminka objeví prázdnou spižírnu - "hráli jsme si na obchod!" - zavrtí hlavou, jsou to jenom děti, a když je druhý den všem špatně, uvaří jim odvar z jehličí.

Toho odpoledne zabloudili do neprobádaných končin. Ten podivný les přímo vybízel ke hře na schovávanou, ale rozhodli se pro vědeckou výpravu. Slíbili totiž Bambulovi, že mu přinesou další exempláře do sbírky rostlin.
Muminek se prodíral houštím a najednou uviděl čísi otevřenou tlamu. Zelená příšera na něj cenila ostré zuby.
Pak ucítil, jak se mu něco zakouslo do oháňky.
To stvoření si zavolalo posily! pomyslel si.
„Pomoc!“
Spatřil červený záblesk. Bolestivé sevření povolilo.
Malá Mia hrdě ukazovala otisk svých zubů na krku té příšery.
„Vždyť se říká – oko za oko, zub za zub. Neboli – když tě něco kouše, kousni to taky.“

Muminek se probudil začátkem března.
Všichni ještě spali.
Bylo mu smutno, chtěl si popovídat alespoň s předkem, ale zahlédl jen mizející oháňku. Zapálil tedy v kamnech a uvařil kakao.
Denně pak sedával u kamen a snažil se přimět předka k hovoru; chtěl, aby mu vyprávěl o dávných dobách chrabrých muminů.
Kromě občasného zákmitu ve tmě a vypité misky mléka však předek o sobě nedával vědět. Muminek si příběhy musel vyprávět a zapisovat sám.
Koncem března předek vyvedl tři předčata. Muminek si je zapsal do svého příběhu jako praprababičku s pradědečkem a bratry a vyběhl ven, protože už bylo celkem hezky.