DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

Antonina Alexandrovna naposledy objímá očima Varykino. Břízky se něžně pohupují v teplém vánku, jakoby jí posílaly poslední sbohem. Sníh v jarních paprscích oslnivě září, jasný, až to pálí v očích. Po nekonečné zimě přichází obleva, ale ledový chlad v jejích útrobách rozehřát nedokáže.
Jak se Tonja loučí s Varykinem, cítí, že svým odchodem zpřetrhá i poslední nitky, které jí poutají s Jurijem. Ach Juročko, co se to s námi stalo! Proč jsi mne odsoudil k tak strašlivému trestu, k ponižujícímu trestu nelásky?!
Studené slzy nechává Tonja stékat po tvářích. Neví, že pláče.
Sevře pevně děti a usměje se vstříc budoucnosti.

Sluneční paprsky pomaličku přibíraly na síle. Bylo na čase, aby se přesunul zase jinam. Přicházelo jaro a už tu nebylo místo pro mrazivé skluzavky Jacka Frosta.
Úplná obleva ale ještě nepřišla. Měl pár posledních chvil, kdy si mohl užít svého času. Poletoval městem a vše pokrýval jinovatkou. Okenicím dodal křišťálovou podobu a zmrazil vodu v kašně. Otočil se, aby se podíval na své vykonané dílo, ale po něm tam už zůstalo jen pramálo stop.
Zklamalo ho to, protože jeho nic zahřát nemohlo. Alespoň to si myslel, než zase potkal Vílu Zubničku a její krásný úsměv zahřál i jeho ledové srdce.

Přinesl jí darem tlustou žížalu.
„Miláčku, podívej,“ řekl, zatímco kroužil okolo hnízda. Eileen však trucovitě odvrátila hlavu. Zkusil to tedy z druhé strany:
„Přece se nebudeš pořád zlobit! Copak za to můžu?!“
Cvaknutí zobákem štěklo jako výstřel z malorážky. Uhnul jen tak tak.
„Eileen!“
„Už nikdy tě nechci vidět, Morici!“ odsekla Eileen. „To bylo řečí! Uděláme si hnízdo, koukej, krkavci vedle už taky snášejí! Prý jaro za dveřmi, přijde obleva... PODÍVEJ SE, JAK VYPADÁM!“
Čáp Moric se přikrčil.
„Morici, jen co se odtud vyhrabu, okamžitě se s tebou rozvedu!“
Tlustá žížala, které nikdo nevěnoval pozornost, se pokojně plazila závějí pryč.

„Obleva?!? Jaká obleva u všech sněhových vloček?“, zděsila se Ledová královna.
„Obleva, vaše výsosti“, pokračoval neohroženě človíček v brejličkách, „důsledek globálního oteplování. Nikdy jste o tom neslyšela? Kdybyste si laskavě pročetla tady tuhle brožurku…“, a začal se přehrabovat v tašce. Ledové vládkyni se hlavou mihl obraz královské schránky, přeplněné podobnými letáky nejrůznějšího druhy a po tváři se jí zvlnil hadí úsměv.
„Áha! Stráže! Nerozumím mu ani slovo. Do hladomorny s ním!“
Dosedla zpět na trůn a snažila se nepropadat panice. Obleva, a ona trčí v baráku postaveném z ledu!
V té chvíli ze stropu s tichým žblunknutím dopadla první kapka.

Z nádraží ho vyhnali policajti. Z metra revizoři. Do autobusu ho řidič ani nepustil. Do útulku ho nevzali, protože pil. No ovšem že pil, si to zkuste, být venku v mínus deseti a nepít. V podchodu aspoň nefoukalo a povedlo se mu na chvíli usnout. Vzbudily ho kopance. Náckové.
Měl pár korun, koupil si ploskačku rumu a odešel za sídliště, na pláň porostlou plevelem, keři, kde tu strom. Teplejc tady není, ale aspoň nikdo neotravuje. Otevřel si flašku, po chvíli usnul a nechal se zasypávat sněhem.
Nikdo ho nehledal a nenašli ho ani po oblevě, protože tudy stejně nikdo nechodil.

"Tady se to stalo, mesdames! Tady jeho kůň uklouzl, c´était trop froid, a drahá Jane pak monsieur Rochesterovi pomáhala." Adele ukázala k lávce u ohrady a pak se úvozem bezstarostně rozeběhla napřed k vesnici.
Dvě dámy, sukně opatrně přizvednuté, soustředěně sledovaly zem pod svýma nohama.
"Tehdá asi nebyla taková blbá hnusná obleva. Pardon," drtila mezi zuby Miss Margaret Rowen.
Od vsi se, jako tenkrát, blížil jezdec. Jen dunění kopyt se poněkud nerozléhalo. Tryskem pročvachtal kolem, bláto jen létalo.
"Ty pitomčéééé!" Volala za ním Miss Gwendylon a znechuceně se zadívala na svou róbu.
"Jane měla vlastně celkem kliku na počasí, že?"

Ahoj mami,
píšu ti tento dopis potřetí, předchozí jsou mokré a poněkud nečitelné. Sníh konečně stál. Voda je všude. Chodíme v holínkách i ve stanech.
V pracovně plukovníka Henryho Blakea jsem zachraňoval dokumenty a sušil je fénem půjčeným od majora Houlihanové, i když plukovník říkal, že to není nutné.
Hawkeye s Trapperem z toho mají legraci. Vyměnili majoru Franku Burnsovi nové boty za staré, které mají díru v podrážce. Svou zlost si vylévá na mně. Taky si postavili vor z palet, sice neplave, ale je to sranda.
Musím jít, přivezli raněné a na sále plavou obvazy. Budu muset objednat nové.

Potom začal led tát.
Nemilosrdné slunce zabořilo své paprsky na povrch Země, kterého se nedotkly několik staletí.
První se rozlomily oceánské kry, a desítky milionů lidí se utopily ve slané vodě. Lidé na pevnině na tom ale nebyli o mnoho lépe. Tající led rozerval koleje a celé stanice nechal zmizet v trhlinách i s jejich obyvateli.
Vše co zbylo z lidské civilizace bylo několik tisíc kilometrů kolejí okolo pólů, plných vlaků a vagónů uprchlíků ze všech různých koutů světa.
Na následky hladomoru, nemocí a nepokojů zemřela víc jak polovina z nich.
Konec doby ledové přežilo méně lidí, než její nástup.

Je obleva. Sněhouni vyvločkníci
Jsou slopem odmláceni z pochodí.
Tuhouši starníci jsou krůtující
a klužník hubopád jim nahodí.
Buch střechou, zoř na Sněhovníka,
jak svíská, vychumlá se zase zpět!
Sypce se chráší, hlup si vzlyká,
že na jarouněv dlouhý čeká let.
Zvedni plechoř, přichruň sněžnikola
a vchumli vlně čepí hled.
Ohňák zažni, slemcej svařobola
a chíchni těm co padli v lep.
Se nemá číst, že jarouněvě
dubák zírá v mračnouch myščích pěv,
Pak smutností se při oblevě
mrzáčíš že kvěsnin není něv.
Je obleva. Sněhouni vyvločkníci
Jsou slopem odmláceni z pochodí.
Tuhouši starníci jsou krůtující
a klužník hubopád jim nahodí.

Krabat se postavil do otevřených dveří a pořádně nabral čerstvého vzduchu do plic. Ještě včera necítil nic zvláštního, dnes si byl naprosto jistý, že jaro je tady. A s jarem přijdou i spousty a spousty práce.
Zavzpomínal na roky, kdy byl v Černém mlýně jenom učedníkem. Práce byla snadná, když jí napomáhaly čáry a kouzla. Smrtí Mistra přišli všichni učni o čarodějné schopnosti, ale moc dobře si pamatovali, jak snadný byl život s nimi. Jedenáct se jich rozešlo do Lužice i do Čech, dvanáctý - Krabat - zůstal.
S milovanou Ludmilkou po boku byla totiž práce snazší než se všemi kouzly světa.