DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

Byla zima, mrzlo až praštělo a na všem ležela tlustá jiskřivá sněhová peřina, ze které bolely oči. Děti bruslily na zamrzlém rybníce, vřískaly po celé vesnici a babičky jim hrozily holemi ze zápraží, protože se přes namrzlé dvorky neodvážily dojít až k brankám. Dokonce ani o hůlkách ne. A bylo to krásné, i když to každého štvalo. Jeho prstům nevadilo, že babičky ukazují na děti neslušná gesta, ani to, že jim děti na oplátku hází sněhové koule do světnic. Maloval dál. Krásnou přírodu, zasněžené domy, stromy, děti, psy...
Pak přišla obleva. A pan Lada se přesunul k Bubákům a Hastrmanům.

Muminek vyklouzl ze dveří a vydal se pěšinou k moři. Kousek od domu se rozhlédl, jestli ho nesleduje Malá Mia. Neměl strach z jejích řečí, ale říkal si, že tohle je zvláštní chvíle, pár mávnutí sovích křídel po soumraku.
Zabočil doprava a nízkou trávou došel ke skalnatému zálivu. Sotva se jeho tlapky dotkly chladného písku, zastavil se.
Na břehu stála Morana. Chvíli ho sledovala ledovýma očima a pak se začala pomalu potácet ze strany na stranu.
Nakonec zaklonila hlavu a zavyla.
Muminek nejistě přešlápl.
Jednou, dvakrát, až chytil správný rytmus.
Když Morana odešla, zůstaly po ní jen stopy v písku.

„A či si mi tu, Pištík môj?”
„No a kde by som mau byť?”
„Nuž veď ja len tak, či nie si dolu v dedine. Tam sa ti teraz dejú veľké veci. Odmäk prišiel, rieka sa z koryta vyliala, predseda museu krízový štáb zvolať.”
„A kde ho ako zvolau?”
„V krčme. Kde inde, keď všetko ostatné voda odniesla.”
„A krčmu neodniesla?”
„Veru odniesla, ale chlapi stihli všetko povynášať a novú si zriadili.”
„Nuž tak to hej. A ovce nepodojíme? Jak sneh zmizol už ich aj na kopci vidno.”
„Podoj si, Pištík, ak sa ti za nimi chce do kopca driapať.”

„Letos se sem na Velikonoce nedostanou, co?“
„Pochybuju, že se sem dostanou dřív jak v srpnu.“
„Nebuď tak pesimistický.“
„Jsem realista, pořád sněží. Nedostanou se sem.“
„Jsi si tím jistý?“
„Naprosto.“
O několik hodin později…
Fénix rozrazila vstupní dveře horské usedlosti a se zářivým úsměvem přejela pohledem rozlehlou místnost s vesele prskajícím krbem. „Hej, jsme tady! Je tu někdo?“
Zpoza pohovky se zvedla nejdříve jedna a následně i druhá rozcuchaná hlava. Pak se objevila i holá ramena a Iasonova pěst, která udeřila do Panova ramene. „A to sis byl tak jistý, co? Zapomenout na fénixe. Vždyť to je obleva osobně!“

„Neuvěřitelné,“ oznámila kitsune Pietrovi.
Cupitala na dřevácích vedle alfy v drahém společenském kimonu. Pod větvemi stromů, obtěžkanými půvabnými růžovými květy v rozpuku, které by nejednomu skladateli haiku přivodily srdeční zástavu. Ony, nebo to množství jídla a pití na stolečcích a dekách naaranžovaných kolem. Hody po Japonsku.
„Místní kami vám musejí být nakloněni, ta obleva přišla jako na zavolanou…“ poznamenala obdivně.
„To nepochybně,“ odtušil tajuplně.
Nezmínil už, že elita jeho smečky běhala po arboretu s lopatami a fény a že zaplatil malé jmění živlomágům, aby nad místní krajinou týden dva předem drobátko poupravili počasí.
Koneckonců, správný alfa nikdy neprozrazuje svoje triky.

"Takže, Doktore, v jak velkém prušvihu tedy jsme?"
"Amy, má drahá Amy. Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát dostala do Démoního výběhu?"
"No, tak nějak jsem se tam objevila. Však víš, s břichem a tak."
"No jistě, ty jsi to tak učitě vnímala. Zatímco my jsme museli uklízet ten nepořádek. Ale to není teď důležité. To důležité je," Doktor s vítězným úsměvem připojil poslední kabel, "že nejedna politická strana teď bude muset uklízet."
"Chceš říct, že politici jsou vlastně Předáci? I Tony Blair?"
"Ano, hned jak uspějí ve volbách. Ale my teď musíme najít originály. Musíme ty bílé louže nahradit."

Když od Atlantiku zavane východní vítr a ve vzduchu je na den dva cítít sůl, když ze špičatých stříšek požárních nádrží sklouzne krusta starého sněhu, když kluziště před Rockfellerovým centrem dostane první trhliny, když na Čtyřicáté druhé vyrazí krokusy, když Mannhattanem zaklapou první odvážné laboutinky, když se na Hudson River od břehů odtrhne led, když půda v Central parku zhluboka vydechne, když studenti NYU zkusmo stáhnou čepice, když se v Tribece rozezpívá kos, tehdy si Bigby Wolf začne kupovat čtyřicítku cigaret denně místo obvyklých dvaceti, aby aspoň na chvíli přebil vůni Sněhurčiných jarních snů.
Tu hořkou a zoufale nenaplněnou touhu.

Pro smrti Arielly se srdce Ashe, prince ze Zimního dvora v říši víl, proměnilo v led.
Pomáhal mu jen lov a zabíjení. A přísaha, že jednou Robina Goodfellowa, toho zlomyslného Puka, který svým hloupým, lehkomyslným žertem zapříčinil smrt jeho lásky, zabije.
Jednoho dne ale přišla ona. Megan Chaseová, dcera Oberona, krále Letního dvora, kterou počal s lidskou ženou. Nebyla krásná, ani mocná. Byla míšenka – a těmi opovrhovali na Letním i Zimním dvoře, i když to byla dcera krále. Patřila k Letnímu dvoru a láska mezi Dvory byla zakázaná.
Neexistovala horší nebo nebezpečnější volba.
Ale srdce prince Ashe přesto začalo roztávat.

Srnčí potok, který byl během roku sotva znatelná čůrka vody, by dnes hrdě snesl srovnání i s Vltavou. Spokojeně se valil vpřed. Nebylo nic co by ho mohlo zastavit.
A Dolní Lhota, byla díky němu zase pod vodou. Jako každé druhé jaro, když to nahoře v kopcích začalo tát.
„Ti lidé se snad nepoučí,“ pomyslel si a sebral kus Mrnuštíkovic stodoly.
„Prý globální oteplování,“ a převrátil na střechu modrou Škodu 120.
„A nebo nedostatečné financování protipovodňových bariér,“ zabublal smíchy a strhl most z Dolního náměstí.
„Že by měli na horním toku znovu vysadit vykácené vrby, to je asi nenapadne nikdy.“

Bolelo to a pálilo, každý dotek té odporné ženy ho sežehnul svou teplotou, zvykl si za ta léta na teplo sálající z jeho lidí, z jeho země a tohle bylo něco tak neočekávaného a nechtěného, že si stále myslel, že je to jen sen, jen iluze… Chtěl ji vyhnat, ale ten její pohled, její smyslné rty, její kouzelné tělo, mlžilo mu mysl, nutilo zapínat zvířecí pudy, zavrhnout všechno, zavrhnout královnu květin.
„Paní, prosím…“ mrmlal modrými rty, které zasypala ledovými polibky, nemohl jimi skoro hýbat, zakazovala mu mluvit, přemýšlet…
Tak podlehl Pán jara Ledové královně. A všichni marně čekali jediné. Oblevu.