Musím zítra do práce?
Cítí kytky bolest?
Nesežere mě příšera?
Miluje mě ještě?
Zabere ta pleťová maska?
Probudím se ráno?
V tichu noci se v každé mysli vznáší nějaká nevyslovená otázka, někdy vážná, někdy nicotná, jedinečná či společná tisícům. Jen ta tma, která je poslouchá, je všude stejná. A mlčí.
Tak tohle je ta "nepochopená" padesátislůvka. Dejte mi vědět, jestli opravdu není poznat, co se tam vlastně stalo...
V kostele vládne šero. Postavu za mřížkou spíš tuší než vidí.
„Zpovídám se, Otče, neboť jsem zhřešila.“
Za zavřenými víčky probíhají obrazy. Šeptaná slůvka, doteky. Polibky, zrychlený dech i tep.
Touha a naplnění. Miloval ji – potřebovala ho. Je to hřích?
„Zabila jsem člověka.“
Je důvod, proč succuby nechodí ke zpovědi...
A/N: A na dobrou noc, aby se vám ráno hezky jelo do práce ;) Kdo HO najde i za denního světla, získává bod!
****
Jeho kovová krása a rychlost mi vždy uspíší dech.
Můj tmavý kabát s páskem si rád čte obličeje.
Dokud ho nepřestane bavit jejich živost.
Pak se otáčím a pokládám tvář na sklo.
Občas tam píšu různé vzkazy.
Láskyplná rozněžnělá slova.
Chladná potvůrko.
Miluji metro.
Mind the gap.
Jsem metrosexuál,
lásko.
Zkusila jsem štěstí ještě jednou :)
Zakryla si cudně vějířem bílý obličej a usmála se za ním.
Na řadě byl tanec.
Sakurově růžové hedvábí se mihlo za papírovou stěnou.
Čekala, že tuhle noc se to stane.
Usmál se na ni a ji zamrazilo.
Ve tmě zazněl slastný povzdech.
Kimono jí pomalu stékalo z nahých ramen.
„Gejšo...“
Když tak čtu vaše příspěvky do soutěže, jsem na vás všechny strašně hrdá :) Myslím, že účastníci DMD značně pozvedli úroveň soutěže :) Bylo mi ctí se spolu s vámi zúčastnit.
A teď už k mým padesáti slovům...
Zašeptal do noci své tajné přání. Zašeptal ho hvězdám a měsíci. Hvězdy zablikaly a usmály se. Objal ho vánek teplé noci a on se najednou mnohem méně bál. Řekne mu to.
Nad ránem ho probudil dotek studených prstů. Pohladily ho jeho usměvavé zelené oči. Nahlas vyřčená přání hvězdy dokážou splnit.
Noční zahradu prozářila hrst hvězdného prachu.
„Kam to sypeš?“ obořila se na ni starší kolegyně.
„To je špatně?“ Evelína udiveně zamrkala.
„Jasně! Začíná léto, sněženky už uvadají!“
„Ale proč?“
Druhá víla jen zakroutila hlavou a zmizela ve tmě.
Noční zahradu prozářila hrst hvězdného prachu.
A u cesty vykvetla první pampeliška.
A/N: Druhá v pořadí. Tedy, podle času psaní třetí, ale tu zcela první si promýšlím, jestli se vůbec odvážím zveřejnit. Co je tohle? No - scifi dystopie?
****
Je tma a já nesmím mít lampu.
Svítím si očima.
Stříbrné mříže tichounce mňoukají.
Předu do rytmu a skřípavě píšu.
Tužkou.
V kleci.
Proč tužkou?
Aha, proč jsem tady?
Zabila jsem je.
Ve tmě.
Bylo jich padesát.
Zabila jsem je,
když byly ve tmě.
Ve mně.
A slova nikdy neodpouští.
Horským průsmykem hlasitě skučel mrazivý vítr. Na obloze čas od času skrze mraky zazářila hvězda či srpek Měsíce. Horolezecká výprava pomalu sestupovala skrze průsmyk.
Ozval se další poryv větru, na cestu dopadlo několik kamenů a odkudsi z výšky se ozval trhavý zvuk.
Vůdce skupiny tiše hlesl: „Lavina.“
Sníh těžce dopadl.
poznámka: Není to nic extra. Ale tak nějak jsem měla chuť být součástí davu vrhajícího se na nic netušící soutěž ;o)
Ta slova ho provázela. Slova šeptaná tmou. Dodávala mu sílu, vedla ho.
Dokud ho nechytili.
Když se pak vrátil z ústavu, naslouchal. S prsty strachem zarytými do područky křesla a s křečovitě zavřenýma očima.
Tma mlčela.
"Mám štěstí," řekl na příštím nařízeném sezení. A v jeho slovech se skrývala tma.
Dům spal.
Anna se přikradla k sestře, lehla si k ní a objala ji. „Odpusť, byla jsem zlá. Chtěla jsem mít naši postel jen pro sebe... štvalo mě, že tě má táta raději... ale tohle jsem nechtěla, věř mi, věř mi...“
Jenže Lisa ji ve svém horečnatém snu neslyšela.
