Padesátislůvka Slova ve tmě

Nakonec jsem jednu padesátku taky poslal, ale není nic extra, vlastně jsem recykloval původní Poslíčky....
Bublání motoru podmalovávalo zvuk nočního města.
Znělo líně.
Občas do symfonie proniklo hlučné bouchnutí.
Mimo rytmus.
Vyvolávalo zamrazení v páteři.
Trnutí zubů.
Zazněly protesty pneumatik, dvojí výkřik dvířek.
Zavzlykání plechu.
Koncová světla začervenila oprýskanou stěnu umírající ulice.
Marný protest.
Unavené siluety mužů zahrály stínové divadlo.
Otvírání kufru.
Poslední vzkaz.
Výstřel...
Fandom:Originální - Pulp Fiction: Historky z podsvětí

Nezřetelná překotná slova, výkřiky, úpění.
Položil chlapci ruku na zpocené čelo a konejšivě zamumlal:
„No tak! Prober se, hochu. To je jen zlý sen.“
„Gero?“ vydechl rozespale Wilhelm a vzápětí znova usnul.
Strážce ho pečlivě přikryl a vzdychl.
On byl příčinou jeho nočních můr.
A jediný, kdo je uměl utišit.
Půldrabble to je, slova ve tmě taky, ale do soutěže není. Tohle je jen pro vás. A příběh strážce a vězně už je na blogu

Normálně se stydím to sem po tom, co jsem přečetla ostatní příspěvky, dát... Ale když jsem měla odvahu to poslat, musím mít odvahu to i zveřejnit, že? :D
„Budeš poslouchat!“
Neklidně se ošila. Děravá deka ani trochu nechránila před ledovým větrem, který se do cely dostával skulinami mezi kameny.
„Řekni to!“
Slova plula po stěnách, odrážela se od nich, získávala ještě zlověstnější tón. Narážela do ní, znovu a znovu.
Jako rány obuškem.
„Vězenkyně 315 nedostane tři dny najíst!“

Světlo, tma, světlo. Kaleidoskop barev.
Reklamní obrazovka vyřvává své poselství do noci. Závěsy nepomáhají.
Kdyby aspoň neblikala!
Chceš to zaspat. Nemůžeš. A párty u sousedů tomu ještě dodává.
Zíráš do stropu.
Blik.
Skoro si přeješ, aby to už skončilo.
Blik.
Z čtyřciferného čísla se stalo trojciferné.
Blik.
Odpočítávání konce světa.

A/N: Tak já to vezmu hezky po jednom, abych vás nezahltila. A vím, že mi to nejspíš neprošlo. Ale když to mám ráda.
****
Na mostě Karlově mlhou se přikrývá
staletý žalozpěv. Slovíčka tesklivá
líně plápolají v studeném měsíci.
Hlásky se rozpouští slzami na líci.
Soumračná Vltava proplouvá prostorem,
slova zasychají v inkoustu pod stolem.
Konec nezvítězil, řve slovy proroka.
Namísto sochařství květnatost baroka.
Nešťastná báseň zní upřímně plytce,
dívenka uvadla v sušené kytce.

Dlouhé věky tady byla tma. Pak se něco změnilo. Na počátku bylo Slovo.
„Ksakru!“
Křach!
„Kde to jenom může - “
Prásk!
„Přísahal bych, že - “
Bum!
„Tady někde to přece musí…“
Cvak.
„Budiž světlo!“
Rozhodil vítězně rukama a pak začal urovnávat nepořádek kolem.
Atmosféra napjatého očekávání konečně opadla.

Víceméně úprava jednoho DMD drabblete...
Nastává 27. dubna 1988. Valerij Legasov nespí. Sedí mezi rukopisy nikdy nevydaných článků a mluví o černé díře hořící fialovým plamenem, která se otevřela přede dvěma roky a spolkla socialistický sen. Mluví bez tajností a bez příkras. Poslouchá ho jen magnetofonový pásek.
Až skončí, půjde a oběsí se nad schodištěm.

Malé nahé tělo, ruce svázané za zády.
Upíral oči k postavě stojící v obdélníku světla a úpěnlivě žadonil o odpuštění. Děsil se chvíle, kdy se dveře zavřou a on zůstane sám ve tmě.
Pak postava zmizela a světlo zmizelo s ní.
Než se vyčerpaně rozplakal, zašeptal ještě jednou:
„Maminko, prosím...“

Ten den se setmělo v poledne.
Vyčerpaně pootevřel oči. Tváře přihlížejících vystupovaly z šera. Objal pohledem všechny, přátele i nepřátele.
Hrubě opracované dřevo kříže rozdíralo rány po bičování a každý nádech přinášel vlnu bolesti.
Ale vítězství bylo blízko.
Naposled nabral vzduch do plic.
„Dokonáno jest!“
Zemřel.
Svět na chvíli ztichl.

Jsem jedna ze sta. Sudička lichá.
Uprostřed města oáza ticha.
Mrazivé "navždy". Poslední list
knihy, již každý bojí se číst.
Jsem kolo stroje, který mě vleče.
Jen a jen svoje neděle večer.
Kamenný fracek. Vrhačka vět,
činů a facek. Binární svět.
Jsem slovo do tvé kapsy.
Jsem nebo nejsem. Aťsi.