DMD č. 29. pro 29. 4. 2012. Téma: Otrocká práce

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Nepříjemné probuzení
Pokoušel se trochu otočit.
Marně.
Zvuky za ním lákaly.
Kdo byl ve vedlejší místnosti?
Věděl, co se tam dělo.
Ale komu?
Kdo tak křičel?
Dívka!
Byl si tím jistý.
Ta představa ho vzrušila.
Na stole.
Spoutaná.
Nahá.
Najednou si nebyl jistý.
Co ho vzrušovalo víc.
Představa jejího těla.
Nebo krev.
Rudá a horká.
JÍDLO!!
Raději se ponořil.
Do vzpomínek.
Jak dlouho je JINÝ.
Přeměněný.
Neprobuzený.
První vzpomínky?
Pokroucené plechy.
Umírající tělo.
Nejlepší kamarád.
Vůně krve.
Měl to v sobě.
Dlouho předtím
Tehdy poprvé sál.
Nezabil.
Naštěstí.
Zůstal v půli cesty.
Ani upír.
Ani člověk.
Bez cíle.
Práce.
Otrok chuti.
Spoutaný...
Další

Věnováno Ness :-))
Inspirováno reálnou událostí
Ness: Blbne mi notebook, potřebuju ho přeinstalovat!
Uhla: No dobře, tak mi to pujč…
Po 10 úmorných hodinách Uhla konečně dokončil přeinstalovávání a uvádění prehistorického notebooku do jakž takž funkčního stavu. Načež ho šel navrátit Ness.
Ness: Ale já nemám na ploše tu fotku co jsem tam měla!!
Uhla: To někde najdeš…
Ness: A tady vpravo nahoře chybí ta ikonka ve tvaru ráčka!
Uhla: A od čeho byla?
Ness: Já nevim, ale jsem zvyklá že jí tam mám! A ty ikonky jsou tady uspořádaný úplně jinak něž předtím!
Dělání ajťáka kamarádům (nebo hůř, kamarádkám) je občas opravdu děsně nevděčná otročina…
(Nicméně) budiž jí k (Velkému!) dobru, že mi udělala ty francouzské tousty, byly skvostné!

Na chvíli trochu pozastavíme děj... Odehrává se po Bardově písni, kterou jsem musela vložit až dnes do bonusu.
Bard Bracy už určitě tvrdě spal. Jen jeho učedník měl ještě práci.
Harfička. Jak libě zní její zvuk. Jak se jen lesknou její stříbrné struny. Jaké umění bylo ji vyřezat. Harfička. Vůbec není tak lehká, jak by se mohlo zdát. Ladit ji je nekonečná práce, když s ní neustále cestují. A když mistr nestrpí jiný než nejčistší zvuk. Leštit sedmnáct strun, třeba jen zdánlivě ohmataných, mu ničilo prsty. Jaké výhody mu přináší být nejlepším učedníkem, když ostatní si doma užívají klidu?
Dveře do komnaty se pomalu otevřely. Mistr Bracy vzal harfičku a odložil ji stranou. Učedníka náhle přešla veškerá nevrlost.

Vytřít. Vyluxovat. Dát špinavé prádlo do pračky.
Utřít prach. Umýt okna. Vyžehlit.
Večer padám unaveně na gauč s tím, že teď už je vše hotovo.
Pohled mi padne na špinavé nádobí na stolku.
„Spikeu!“
Rozzuřeně vykřiknu, když vyskočím na nohy.
S bojovným křikem vletí dovnitř, přičemž kolem sebe mává mečem jak zběsilý, pravděpodobně s představou, že mě napadl nějaký odporný démon.
„Co se děje?“ zmateně se zarazí a rozhlíží se kolem sebe.
„Co se děje?! Co je tohle?“ zamávám mu talířem naštvaně před nosem.
„Talíř, pudlíčku,“ odpoví stále zmatenější.
Povzdechnu si.
Vysvětlete upírovi pojem úklid a čistota.
Otrocká to práce.

Nikdy netoužil po tom zavítat do Plenimaru. A rozhodně neměl v úmyslu dostat se sem jako otrok.
Alec zaúpěl ve své cele a potlačil slzy. Měl strach z budoucnosti, protože neviděl žádné východisko, jak uniknout z nechtěné služby. Neviděl žádné světýlko na konci dlouhé tmavé cesty, jen bohapustou tmu. Zachvěl se bezmocí. Protože neměl žádnou jistotu, že ho ještě někdy uvidí.
Seregile, zašeptal do tmy. Stýskalo se mu.
Kdyby věděl, že sto let otroctví mu přinese za odměnu ho znovu spatřit, neváhal by a podřídil by se. Ale nic takového nevěděl a proto musel bojovat proti Ilbanovi do posledního dechu.
___
Poznámka: Má první Nightrunners fanfikce, tak doufám, že mě za ni neumlátíte knížkami Lynn Flewelling :)

Předchozí kapitola
Na ulicích vířili prach cizáčtí vojáci a vedro jim lepilo košile k tělům. Neuměl si představit otročtější práci…
Přešel koleje bubenského nádraží. Byli i tady. Vztek nebyl k ničemu, dokud Vyšehrad bude dělat mrtvého brouka. Kdyby měl aspoň šanci něco podniknout, než se všechno podělalo!
Sundal si sako. Vize přece nepřišly jeho zásluhou…? Kdyby mu Jirka nepodsunul zprávu zachycenou v zrcadle, mohl by se s tím krámem mořit roky…
Co ta část projevu**, kterou zachytil v rádiu, když Jirka zařval? Nemohl být z toho dne, Provolání odvysílali až nad ránem jednadvacátého, polilo ho horko.
Byla to snad chybějící část zprávy?
---
*Vidím to tak, že jasnozřivostí nejsou nadáni všichni čarodějové. Mohou se jí naučit, ale vždycky bude úspěšnější ten, co k tomu má nadání. Mirek nemá...
**Viz "Zlatá šedesátá"

Nevím, jak dlouho to trvá. Nemám zdání, jak dlouho dělám tuhle práci. Den za dnem míjí, jeden jako druhý, bez naděje na zlepšení, bez naděje na změnu.
Změna přišla, ale k horšímu. Dokud jsem byl na dílně, ještě to šlo. Ale teď musím makat v kamenolomu. V létě, v zimě, za každého počasí. Znovu míjí den za dnem, jeden jako druhý. Některý den mi „zpestří“ bitím. Pro nic a za nic. Příděly jídla jsou stále menší a menší.
Těžím žulu. Den co den vynáším padesátikilové kvádry po stošestaosmdesáti schodech. Počítal jsem je. Jestli přežiju, nikdy nezapomenu jméno tohoto pekla. Mauthausen.

Judy nesnášela chození do práce. Nesnášela práci. Ale neměla na výběr.
Sice chodila do stejné práce jako všichni ostatní, které znala, ale šéfové jim nedávali ani chvilku oddychu na klábosení.
Nicméně nedá se říct, že by si to přesto neuměla docela užít.
Usedla k psacímu stroji a začala:
„Dva domy, sobě rovné slávou svou,
v spanilé Veroně, kam děj nás vede,
pro starý hněv spor znova pozdvihnou,
že ruka v krvi občanské jen břede.“
Usmála se a pokračovala:
„lakjd laksdjbcla bablaksdjc balskdjbc…“
Jistěže opice ťukající do klávesnice jednou určitě napíše třeba Shakespeara… ale to by se nejdřív muselo Judy chtít.

Byl pozdní večer první máj... Večerní máj byl...
„Čas na Doctora!“ zařval John a zapnul televizi.
Sherlock odložil knihu.
Paní Hudsonová mrštila gumovými rukavicemi do kouta a sedla si na gauč.
Sherlock: „Ta podlaha musí být čistá, než přijde Anderson.“
John: „Tak ji umyj. My se díváme.“
Sherlock: „Včera jsem došel na nákup, vyluxoval, utřel prach, přišrouboval žárovku, uklidil stůl, uvařil a uložil tě do postele.“
John: „Práce šlechtí.“
Sherlock: „Heslo koncentračních táborů?“
Paní Hudsonová: „Vy si nestěžujte na otrockou práci! Nevím, kdo z vás dvou včera celou noc klečel na podlaze.“
John zčervenal.
Sherlock: „Ale otrok jsem byl já.“

Potřebujeme víc místa. Není tu k hnutí. Zaber!
To už je zas moc. Přestěhuj tu stěnu.
Dělej, rozestav nábytek. Postele s nebesy!
A teď žíněnky, chceme cvičit. Fofr, nebudeme čekat celou věčnost.
Vodu na koupání. Je vlažná, ohřát. Už ať je tu mýdlo a ručníky!
Tohle schovej, ale kloudně! Ne že to necháš válet každému na ráně.
Aha, on zrovna tohle někdo chce? Tak mu to dej, na co čekáš?
Takový binec svět neviděl. Odšoupni to haraburdí!
Dej! Zařiď! Ukliď! Okamžitě!
Mám toho dost.
Pořád jen makej, makej. Nepoděkuje nikdo.
Potřebuju…
U Merlina, už zas?
Potřebná komnata si nenápadně povzdechla.