Autorův výběr 2026

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. 
Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. 
Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím!
Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš.
Sněžíš? Zajímavé, ale studené.
Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…

Vidím je v duchu před sebou. 
Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. 
Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana.
Neřeší, co bude nebo nebude.
Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být. 

Rubašov klečí na zemi. Ruce svázané za zády. Má za sebou dlouhou, opravdu dlouhou cestu po schodech. Až do těch nejhorších útrob nejhoršího stavení v celé zemi. Na pokraj jícnu pekla. Okamžik. Poslední. Na temeni hlavy ucítil chladnou hlaveň. Cvak. Nic. Cvak cvak. Jeden z mužů se otočí na druhého. Nezapomněl Gletkin, ta hlava děravá, už zase objednat náboje? Po chvilce dorazí Gletkin a přisvědčí. "Budeme ho muset pustit." "Cože? Pustit?" Zahřmí hlas zpoza dveří. Je to Josif Visarionovič Číslo Jedna. "Ano, nemáme náboje." "No tak dobrá... když není jiná cesta." Odmlčel se. "Zajdeme si všichni - Gletkine - Rubašove - na zmrzlinu." 

Co bylo - není. 

Na vrcholu ošuntělého schodiště
na kost vyhlazeného patami revolucionářů,
v nejvyšším patře domu kdesi na vzdálené periferii města
galerie zkorodovaných hlav
         státníků, generálů, vrahů a lhářů. 

Stříbrný prach z trefoidních křídel smrtihlava tiše sedá na parapety, 
a díry po kulkách jsou jako maličké plivance samopalů. 
Rezavé stružky slz se derou z mramorových důlků. 

Poslední dny soumraku světa zní kolísavým výdechem amplionů. 
Zpívají: 
"Je nám to líto
Je nám to líto
Je nám to nekonečně líto."
Zkouška sirén se protáhla na sto let a skloněné kamenné hlavy tiše naslouchají. Je jim to líto?

Co bude - není.  

Poslední zhasne.

Když se rodíme, máme velké nohy, abychom se udrželi v bezpečí mateřské kolonie a malá křídla, protože ještě zdaleka nelítáme. Křídla nám postupně rostou, my rosteme taky. 
Protahujeme křídla.
Cvičně máváme. 
Čistíme.
Sílíme. 
Tulíme se k maminkám, aby nám nebyla zima.
Cvičně máváme křídly. 
Protahujeme. 
Sílíme. 
Tulíme se, protože to máme rádi.
Nakonec přichází premiéra. 
Letíme!

Nechodíme tedy pěšky po lese, dokud se nenaučíme létat. Netopýr na zemi by dlouho nepřežil. Ve výškách a úkrytech žije, aby byl skryt před nebezpečím. 
Pokud to není upír, který se pořádně napucnul a nabere jídlo i pro kamarády, takže musí jít domů pěšky.

Soukromí, ne kariéra.
„Prý nechce být bezdětná manažerka, takže je na pracáku a chce otěhotnět. Vždyť ani nedostane mateřskou.”
Domácnost, ne majetek. 
„Přepsala na toho magora byt.”
Péče, ne sobectví. 
„Nikam nechodí a dělá mu služku.”
Když se budeš upřímně snažit vrátit do své přirozenosti, vrátí se ti plodnost. 
„Nalil jí do hlavy nesmyslné pohádky a ona zcela odmítá přemýšlet.”
Nikdy ti doopravdy neublížím.
„Měla zas monokl, ale prý ho vyprovokovala.” 
Nikoho jiného nepotřebuješ. 
„Když si zablokovala i mě, jela jsem za ní, ale vůbec mi neotevřela.”
Budu ti vždy oporou. 
„Ten její magor mi pak večer stál pod okny.” 

Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora.
Pravidelné drnčení pily utichlo.
"Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin.
"Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal."
"Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?"
"Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."

Je smutné, jak tak slavný rod tak hluboko klesl, pomyslel si Brumbál, když prohlížel polorozbořenou chatrč rodiny Gauntovy. 
Opatrně našlapoval na prohnilou podlahu, přitom nahlížel do všech zákoutí. Najednou to ucítil, tu stopu známé magie. Tomovy magie. 
Trochu to připomíná hru na schovávanou, pomyslel si, když vnímal její měnící se hladinu. Pak ho objevil. Pověstný prsten rodiny Gauntů. Mocný artefakt. Opatrně ho vytáhl z úkrytu. 

Najednou to uslyšel; "Albusi, vem si mě, jsi mocný, se mnou budeš Ještě mocnější." Tak na tohle ti neskočím, pomyslel si. "Vem si mě, mohu ti přivést Arianu zpět. Znovu ji obejmeš."
Nasadil si ho. 

https://sosaci.net/index.php/node/68371