DMD č. 29. pro 29. 4. 2026. Téma: Dobré rady druhé kategorie

"Vojsko seberou, to už je na jistotu. Je to jen otázka času."
Biatris se bezděky otřásla. Tváří v tvář lidské hlouposti jí statečnost nechyběla. S leskem zbraní a hladem plamenů to bylo jinak.
"Odejdu co nejdřív."
"Obrať se na Montségur. Za ty tři roky od Shromáždění docela rozkvetl," usmál se nevesele Bertrand. "Je tam klid a bezpečí."
Netušila, jak opuštění domova přenese přes srdce, ale rozum měl navrch.

"Paní Biatris?" čeledín Dobrých křesťanů přešlapoval ve dveřích na dvůr, když odcházela.
"Joios, že? Povídej," vyzvala ho pozvednutou dlaní.
"Kdybyste tam nebyla spokojená... moje teta má tím směrem malé hospodářství na samotě."

Ve výslechové místnosti otřeseně seděli viditelně otřesení advokáti kanceláře Temný, Mráček a Pupava.

Lehce ohořelý kapitán Konopásek páchl kouřem a benzínem do plamenometu. Posupně se na trojici advokátů díval a významně mlčel.

Doktor Pupava nevydržel první: "Nezákonné policejní aktivity v sídle naší kanceláře a smrt našeho klienta, pana Profesora-"

Kapitán Konopásek mu strčil pod nos povolení k prohlídce, které, jak se ukázalo, existovalo nejen ve snu. A rovnou přiložil i dost ožehlé obžaloby ze zločinného spolčení.

"Kolegové, nevypovídejte," radil doktor Mráček. "O klienta jsme přišli, udržme si aspoň svobodu!"

"Nechte si ty své dobré rady druhé kategorie," ucedil doktor Temný.

"Učeš si vlasy."

"Uh-huh."

"Přestaň se šklebit."

"Já se nešklebím."

"Šklebíš."

"Ne! Usmívám se."

"Vážně? Vypadá to, jako kdyby ses chystal někoho sežrat."

"Fajn, žádné cenění zubů. Co dál?"

"Použij deodorant. Smrdíš."

"Včera jsem se sprchoval."

"Lžeš. Já tam byl. Vím, že ses na to vykašlal."

"Ty už mě špehuješ i ve sprše?!"

"Musím. Co kdyby se ti něco stalo?"

"Jako co?"

"Třeba by tě mohl napadnout zuřivý jezevec."

"Jezevec. Ve sprše."

"Pššt. Ještě jsem neskončil. A hezky se obleč. Žádné ošuntělé hadry."

"Všechno moje oblečení mi sežrala Godzilla."

"A jo. Já zapomněl. Je čas vyrazit nakupovat!"

"Občas tě nesnáším."

"Večeře!" zavolala maminka.

"Už běžím!" ozvali se jednohlasně sourozenci.

"Já mám hlínu za nehty, nevadí to?" zeptal se mladší.

"Si je okousej, pak nebudeš mít tu hlínu za čím mít!" vystřelil si z něj starší.

"To ani náhodou! Koukej si je pořádně umýt!" vložil se do toho táta. "A ty mu neraď blbosti! Mimochodem, neviděli jste Henrika?"

"Naposledy odpoledne. Běžel směrem k parku. Ani si nás nevšiml," zažaloval syn. 

"Myslíš, tati, že si na něco hrál? Měl sekeru a štít," přemýšlel druhý.

"Hm... Nevím. Na co jste si hráli vy?"

"Na indiány! Hele, trochu nám uletěl šíp, neviděli jste ho?" 

Velká vizita. Z paní doktorky zase oukropeček. 
“Abstinovat, přestat kouřit, brát léky, sportovat, zhubnout. Dneska jsou na to i injekce!” 
Výčet jako by nekončil. Napůl se schovávám za složkou se svými poznámkami. 
To se lehko řekne.
Jak by to vypadalo, kdyby se role obrátily? To by už asi nebyl tak snadný seznam úkolů. 

Později jdu aspoň minimalizovat škody. 
“Chápu, že to nebude snadné. Je potřeba na tom pracovat postupně. Nevím, jaká je teď přesně vaše situace. Co si můžete dovolit. Je potřeba se na své zdraví zaměřit, ale všechny změny nejde udělat hned.” 

Možná stačí jen trocha trpělivosti. Pochopení. Empatie. 

"PA3110, zhasly nám všechny monitory kromě umělého horizontu. Žádáme o vektorování."

"PA3110, jste 15 mil od Crawley, 35 mil od letiště. Držte kurz 340."

"Díky... Siriusi, máme problém." Snape zvedl oči od výpočtů.

"Nepovídej, ani bych si nevšiml."

"Jsme moc vysoko a sestupujeme příliš pomalu. Takhle Gatwick mineme. Musíme ztratit výšku."

"Nechci klesat pod větším úhlem než 5 stupňů. Když vyměním výšku za rychlost, nemáme šanci zastavit na dráze."

"Souhlasím. Co obrátka?"

"S tím pocuchaným křídlem jsem rád, že udržím podélnej náklon. Do třistašedesátistupňový otočky se mi nechce."

"Fajn, zbývá jediná možnost. Skluz."

Poprvé spatřil v Blackově tváři čirou hrůzu.

"Třeští mi z vás hlava," zabručel Jaroslav.

"Vezmi si špunty," radil dobromyslně Vraspír.

"Vraspíre... Neprovokuj!" varoval Jaroslav pobaveně.

"Nemáš rád dobré rady?" škádlil ho Vraspír dál.

"Ne," přiznal oslovený. "Víš kolik jsem jich už dostal?"

"Asi méně než já," vmísil se do debaty Daniel.

"Možná. Ale tobě zachraňujeme život." Teď už starší učitel nezněl příliš pobaveně.

"Vím a děkuji. Jen... Někdy jsou všechny ty rady břemenem," vzdychl mladší.

"Nechte vážné debaty, bratříčci," přerušil je Vraspír lehce. "Život je krátký a čas je vzácný."

"Máš ještě nějakou druhořadou radu, Vraspíre?"

"Plný pytel!" rozesmál se Vraspír, div mu nespadla z hlavy kápě.

Ležel ve stínu a poslouchal. Šakal mu šeptal, že lidé jsou slabí. Opice tvrdily, že síla je v počtu. Starý had syčel cosi o trpělivosti.

Dobré rady? Jen stěží. 

Olízl si zuby. Slabí lidé? Možná. Ale to lidské mládě mu už jednou uniklo. Počet? Opice umí počítat jen své pracky držící banán. Trpělivost? Ta většinou hlad nezažene.

Zvedl se. Les ztichl.

„Děkuji vám, druhořadí tvorové, za vaše nápady,“ zavrčel do prázdna. „Teď to zkusím po svém.“

O hodinu později byla džungle o něco tišší. A Šér Chán trochu nasycenější.

Rady jsou levné.
Chyby drahé.
Ovšem cizí chyby… ty se vyplatí.

Predlhé dni hodín zameškaného učiva. Domáci učitelia s jemnými hlasmi. Skúšajú, kárajú, chvália. 

Prázdnotváro, akosi úkosom, akoby im nestála za výraz naviac, akoby miesto dievčaťa, ktorého svrbia nohy i mozog videli čosi iné. Niečo, načo je lepšie nemyslieť.

Zatúži po umastených laviciach ukričanej triedy predmestia, takmer vytratená spomienka. 

„Slečna Tirgramová?“

„Ano Orianna?“

„Ako dlho som spala?“

„Váš otec věrí, že se s tým zatím trápit nemáte.“

„Von sa vraj bojovalo. Lode cestujú cez svetlo. A už nie sme dve mestá.“

„Přejdeme si násobilku."

„A máme mágov! Čo ten, čo mi pomohol? Nestaví sa znova? Počula som, že bol ako ja."

Magdalena se posadila na lavičku u pomníku padlých. Natáhla nohy před sebe a zakroutila palci. 

"Odpočíváte, Vytáčková?" zahlaholil předseda.

"Odpočívám, odpočívám. A co ty tady, neznaboh u kapličky?" kývla Vytáčková hlavou ke svatostánku.

"Jdu si pro radu k Truhlářovum," zabručel předseda.

"Nechoď, starej je zas ožralej," radila Magdalena.

"Jenže tomu jinej nerozumí," vjel si rukama na počínající pleš předseda.

"Nervi si ty vlasy, co ti zbývají a svěř se," vybídla ho Vytáčková.

"Já se na ty vaše rady, babo..." Nestihl doříci předseda, protože ho cosi přetáhlo po hřbetě. Upadl.

"Mé rady nejsou druhořadé zboží," zabručela Magdalena a šla předsedu zvednout.