Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Chvíli neposedíš, poletucho! Dívka musí být klidná!“ hubuje jedenáctiletou holčičku matka.
„Zase sis nezapletla vlasy?! Prostovlasé chodí jen bosorky!“ hodí po ní ve třinácti hřebenem.
„Dávej si pozor na pusu! Muži nestojí o užvaněné ženy,“ zahrozí patnáctileté prstem.
Svého prvního manžela si dívka bere o rok později. Manželství dopadne špatně.
Když je jí čtyřiadvacet, zamiluje se do ní jiný muž. Nevadí mu, že nosí mužské oblečení a vlasy ostříhané pod uši. Těší ho její bojovnost, odvaha i řeč.
A ona už dávno od nikoho rady nepřijímá. Udělala všechno správně, a štěstí jí stejně nepřinesly. Je čas začít důvěřovat sama sobě.
Mayor Byron was settling in his new office. He had so many plans for future development of the city, but first he had to take care of some paperwork.
He opened the letter that his predecessor left him and read it. It contained mostly unasked-for advices that he had no intent of heeding, but one passage caught his eye.
Lastly, do not dismiss those that are of different opinion and might oppose you; their concerns may be real, and you should address them, not suppress.
Byron set the letter down, looking pensively. Even the staunchest adversaries deserve respect, he thought.
Byron (7) vystřídá Hermanubise (452) na postu starosty na konci hry, pokud to tak ovšem zařídíte...
Nejsou tam žádné drastické scény, ale mluví se tam o některých zatraceně traumatizujících věcech (smrt, neplodnost, narušené rodinné vztahy), takže prostě doporučuji číst opatrně.
Nu, vychovali mě jako pravou královskou nevěstu. I pro nejvznešenější dvůr.
Jenže…
Na svatební noc mě nemohlo připravit dočista nic.
Ani na život s manželem, který vymetá pochybné lokály. Nemiloval mě, ale nakazit mě stihl. Po dcerce už další děti nemohly přijít.
Obratem býval přepracovaný a zoufalý.
Až potom – konec. Tohle si nikdo nedovedl ani představit.
Svobodná, ale pro jaký život? Jen pro dítě…
Až po letech přišlo opravdové štěstí. S mužem, kterého mi otec ani tchán neschválili.
Jenže dcera se mi úplně odcizila.
A tahle poslední válka mi vzala všechno, i domov. Nezbývá než zavřít oči pod cizí střechou.
Příběh korunní princezny Štěpánky Belgické, dcery krále Leopolda II., provdané za rakouského korunního prince Rudolfa. Ve skutečnosti by tam těch traumat bylo víc, už výchova byla zřejmě docela hrozná (otec byl onen král, za jehož vlády se prováděla zvěrstva v Kongu, a doma byl také tyranem). Princezna se vdávala mladičká a svatební noc popsala jako naprosto otřesný zážitek. Jak známo, její manželství s Rudolfem nestálo za nic už pro zcela rozdílné povahy a záliby, manžel vyhledával jinačí uspokojení, uhnal si nepříjemnou chorobu a svou ženu nakazil také. Jeho žena si nicméně jako asi jediný člověk všímala jeho zhoršujících se depresí, které skončily sebevraždou v Mayerlingu.
Korunní princeznu čekala léta osamělého, byť zajištěného vdovství (nějaký čas zpestřeného mileneckým vztahem). Po letech se nakonec vdala za maďarského hraběte, což byl svazek společensky nepřijatelný a otec ji za to zavrhl; tchán František Josef měl větší porozumění. Na zámku na Slovensku, v Rusovcích, žila s manželem, časem povýšeným alespoň na knížete, velice šťastně, ovšem svou jedinou dceru nesměla vzít s sebou a dalším řízením osudu (to by vydalo na další stovky slov) se jejich vztahy nenávratně pokazily.
První světovou válku nějak přečkala, ale druhá světová válka pro ni skončila katastrofálně, její zámek obsadili sovětští vojáci a ona na konci sil našla poslední útočiště v Pannonhalmském klášteře.
Na tohle všechno těžko mohla někoho připravit klasická průprava dívky z nejlepší rodiny pro manželství...
Štěpánka Belgická napsala paměti nazvané Měla jsem být císařovnou, ale tohleto je jen moje podání.
Sedím na kamenném prahu, zády opřená o trám, na klíně skicák. Snažím se spoutat světlo. Šedá růžoví, stříbřitá zeleň přechází v olivovou a na stéblech jiskří kapky.
„Zůstanu tady.“
„Ino, neblázni.“ Rita vyskakuje jako čertík ze škatulky. „Přišly jsme spolu, odejdeme spolu.“
Marta nevěřícně kouká. „Normální život je dole.“
Ovíjejí mne teplé ruce. Na krku cítím slzy. „Mám tě ráda. Moc. Chci, abys šla s námi.“
Zpod lesa sestupuje postava. Opírá hůl o stěnu, pokládá kbelík. Snědá ruka láme kus divoké plástve. Vrásky nezmizely, brada je hladká. Bez stínů strniště. Vlasy má sepnuté sponou.
Randící sezóna pokračovala a Dokonalá se nevracela. Bicásek už měl zpátky doma Kočenu. Radili mi, že to přebolí a najdu si jinou ženskou. Když jsem se jich zeptal, jestli by si jen tak našli jiný protějšek oni, najednou je radění přešlo. Kde jen může být? Je opravdu někde s jiným klukem? Co když se jí něco stalo? Snad… ji neulovil jestřáb? Bicásek a Kočena e po ní v Budči porozhlédli. Prý byli i za věží a nikde po ní ani vidu ani slechu.
Dokonalá dorazila za dva dny. Prý potkala kamarádky z jiné kolonie a pár dní se to protáhlo.
"Nejde," pronese žena smutně. Její výraz přechází z malátnosti k vyděšení. "Nejde?"
"Ne," pronese Eremi tvrdě. "Máte všichni v sobě vetřelce, nedokáži vás rychle dostat k nám na ošetřovnu, abychom vás mohli zachránit."
"Přileťte pro nás."
"Nemáme čím, létající plošinu máme poškozenou."
"Odvezte nás něčím. Určitě to nějak půjde."
"Na Covenantu nebyla žádná vozidla. Je mi to líto, ale nemohu pro vás nic udělat.“
Eremi věděla, že tady jsou všechny rady marné. Mohou dojít jedině pěšky. A pokud to nestihnou, vyklube se z nich vetřelec, který ohrozí nejen ji, ale i další kolonisty ze základny.
"Neexistuje rada, která by fungovala."
Celá zápletka vychází z toho, že se lidé pod vedením Daniels dokázali usadit na planetě Origae-6 a vedou boj s vetřelci a s androidem Davidem.
Paula by mala byť v cieli. Brafčaky ju priviezli do galaxie Niekdevždy a na planétu Vôbeckde, do Zrkadlovej siene vo veži, ju preniesol kocúr Mňau.
„Nerozlúčila som sa,“ šepla Paula a zaplavili ju vizuálne podnety.
Z jagotavého trónu žiarila striebrovlasá žena. Odrážala sa v tisíckach zrkadiel, transformovala sa, kraľovala obrazom najumeleckejších štýlov, sochoradia niesli jej dokonalú podobu.
Paula zacítila podivné motýlie chvenie. Nemohla od nej odtrhnúť zrak.
„Čoho sa najviac bojíš, keď zaznie láska?“ ženin hlas bol podmanivý.
Prapodivná otázka.
„Nepočúvaj ju!“ Paula prižmúrila oči. V nepodstatných tieňoch sa tiesnili klietky. S ružou, srdcom zvonu, prsteňom. A líškou.
„Nesnívaj! Neponocuj!“ štekala smutne, „Nehľadali sme kocúrovu stratenú zamilovanosť, však?“
Žena, so zrkadlovými odrazmi, povstala.
„Proti láske všetko druhoradé. Nastáva zatmenie mesiacov. Láska zaplní celú moju Vôbeckde.“
Obsahuje navádění k sebevraždě, vraždě a návdavkem zmršený citát Williama Shakespeara.
„Kouknou, mládenče,“ píchla majitelka krámku Rady, kletby, kuří okado ceníku. „Výborná rada, první kategorie, za tu mi dají..“
„O čem nevím, že mám doma?“
„Starý krámy mě nezajímaj. Dají mi deset zlatek. Pak máme radu dobrou, druhá kategorie, za zlatku.“
„Já chci jen vědět, jestli si mám vzít Mařku.“
Baba ukázala na ceduli: Rady manželské neposkytujeme, toto jest podnik solidní, se zárukou pracující.
„Ale můžou naproti k vodníkovi. Má dvě utopení za cenu jednoho a dobře se utopit - to vyloučí možnost špatně se oženit. Mařku šplouchne taky, ať se holka netrápí… Daj mi groš za nevyžádanou radu šesté kategorie.“
- A či si mi tu, Pištík môj? - No a kde by som mal byť? - No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel. Veď v stredy za ňou každý týždeň chodíš. - Jáj, starý môj, Anču mi ty ani nespomínaj. Minule mi poradila, že si mám vlasy ostrihať a pozri, ako to dopadlo. - Veru, a mne sa ti hneď zdalo, že sa to tu nejak viac leskne. Ale Pištík, to ti je dnes moderné mať hlavu úplne vyholenú. Vari sa to Anči nepáči? - Anči aj hej. Ale Mariena ma od tej doby nechce ani vidieť. A predsedová žena tiež nie.
