DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

„Podívej, Koraku, co ti neseme!“ volal Arku, zatímco Karmína Korakovi podávala misku plnou zelených kuliček.
„Hrášek! A vyloupanej!“ Korak se rozzářil, nabral si hrst a strčil do pusy. Kousnul a v tu chvíli jeho radost vyprchala. Zašklebil se. „Prof to chutná jak kedlubna?“
Arku se rozesmál. „To není hrášek, to je… Jak to bylo, Karmí?“
„Katrán.“
„Je to vůbef jedlý?“
„Jasně,“ potvrdila Karmína a strčila Korakovi pod nos bylinář. „Hele.“
Korak zalistoval, přečetl a pak nedůvěřivě dožvýkal a polknul. „Tohle křoví? Tady ale píšou, že roste v teplých krajích.“
„Původně,“ upřesnila Karmína. „Rax říkal, že ho sem nejspíš zavál vítr.“

"Dcero, to není dobrý nápad," prohlásil táta. Ignorovala jsem ho. S povzdechem mě následoval a zalezl do křoví. Skrčili jsme se a vyčkávali.

"Nechceš se vrátit zpátky?" zkusil to znovu.

"Ne," odsekla jsem. "Zůstanu tady dřepět, dokud neuvidím to, kvůli čemu jsem přišla."

Pročistil si hrdlo. "Dobrá. Ale v tom případě ti musím povědět, jak se dělají děti..."

O jednu útrpnou přednášku o včeličkách a motýlcích později

"Pozor! Už jde!" sykla jsem.

"Pššt!"

"Ne, ty buď potichu!"

Mezitím Eros vlezl do potůčku a začal se koupat. Voda mu stékala po vypracovaném těle.

Zaslintala jsem.

"Měl jsem zůstat bezdětný," zabrblal Apollo.

Viděl jsem maminku s dítětem, jak jezdí na kole. Nebo teda spíš učí se jezdit na kole. Co mě zarazilo, byl outfit maminky, nejenže neměla helmu, ale měla volné džíny, které se jí mohly kdykoli dostat do řetězu, a mohla spadnout, a volné tričko, za které se mohla zaseknout. Než jsem se nadál, už se stal karambol. Mamince se zasekly džíny v řetězu a skončila v křoví. Přiběhl jsem k ní a zeptal se, jestli je všechno v pohodě. Naštěstí byla jenom odřená od křoví a měla pouze roztržené džíny. Což se jí mohlo stát něco horšího, s tím outfitem.

Trhla sukní. Pořád se někde zachytávala. On znovu klekl k jejím nohám a vytahoval trn za trnem.
Potom vstal, vzal ji za ramena a zadíval se jí do očí.
"Tak to řekni."
"Je to tvoje vina!"
"Pořádně."
"Jak jsi mohl? Taková nezodpovědnost! Vylákáš mě do pouště... Do bouřky... Ani nemáš zbraň... Celou noc... Asi jsi mi úplně zničil život."
Pořád se usmíval: "Lepší?"
"Můžu tě praštit?"
Ochotně nastavil tvář.
Sklopila hlavu a dlouho si mlčky prohlížela suché trnité větve mezi kamením.
"Můj manžel pěstuje růže..." řekla nakonec.
"A já tě vláčím křovím. Já vím. Jenomže..."
"Jenomže co?"
"Já tě miluju."

Nelíbilo se mu to slovo. Ne že by mu rozuměl, ale... O svůj domov se staral. Velkýma, zahradnickýma nůžkama. Ne, teď už by to o něm neřekli. Svedl by i jiné tvary, třeba čápa. Lítají sem na zimu. Nebo o kousek dál. Ale takhle se mu to líbí. Upravený tvar. Vleze dovnitř a schoulí se. Připadá si jako živý plod.

***

Ozvou se rána. Probudí se a nahmatá vedle sebe něco. Něco z nebe padlé skrz všudypřítomné větvičky. Podrbe se na hlavě a prohlédne si to. Je to průhledné, červené, baňaté, duté. Zamlaská s otazníkem.

Předmět vzdušně zaduje: "Ehje ašer ehje."

„Jestli se nebudeš dostatečně snažit, tak v bojích s Quncy nebudeš mít žádnou šanci. Musíš se, v co nejkratším čase, naučit Bankai.“
„Bankai? Vy jste se zbláznil! To není…“
Hisagiho námitky umlčela rána.
Sykl.
„Nepadlo ani slovo o tom, že bych ti neublížil, Shuuhei. Nejsem tak mírný jako byl Tousen.“
„Kapitána Tousena si neberte…“ větu nedokončil. Rychle uhnul útoku, který by ho odhodil do křoví. Už mlčel, soustředil se, jen na útoky a obranu.
Vy nevíte vůbec nic, kapitáne. To kvůli vám jsem vstoupil ke dvorní stráži. Vy jste byl můj vzor.
Pot z něj lil.
„Zvládl jsi to, Hisagi.“

Ranný tréning. Nahodiť bežeckú súpravu, nazuť kvalitné boty, krokomer, zamávať susedke, ktorá sa "náhodou" objavila v okne, ladnými pohybmi geparda vyraziť k neďalekém lesíku. Ked dom zmizne z dohľadu, pátrať po nejakej prázdnej lavičke, pretože spotreba kyslíku začína byť vyššia ako schopnosť ho nasávať.
Lavička, YESS. Teraz tak polhodinu odpočívať, čím sa vytvorí žiadaný efekt, že fakt športoval, získa späť prirodzenú farbu líc, a v elegantnom stave sa vráti domov.
Skvelý plán.
Len keby včera nepozeral ten horor.
A TO KROVIE SA POHLO!!
"Ježišmarjá, sused! Netreba vám zavolať záchranku?!"
"To.." hek ".. je dob.." hek ".. dobré." hekhek "Máte.." hek "..VODU??" hek

Nééé, že se to neděje? Ježíšmarjá, Vašek říkal, ať nedojídám tu sekanou, ale plýtvání jídlem nesnáším! Přidám do kroku, počítám, kolik času zabere doběhnout do práce. Hlava se snaží břicho uklidnit, ale to se bouří. Na čele se mi objevují krůpěje potu, krok se zkracuje, začínám mít mžitky před očima. Cítím, že jestli nechci bláto na hřišti, musím jednat. Zapadnu za keř, kalhoty dolů, úleva je neskutečná.
„Prosím vás, nemáte kapesníčky?“ ozve se a já ztuhnu. Šokovaně pohlédnu vedle, kde dřepí starší paní.
„Ježiši, tak to nemám,“ odvětím.
„Aha, tak počkáme na někoho dalšího...“
Ze křoví se ozve výbuch smíchu.

Ta úleva, když se vozík konečně vynořil z vody! Mikael chtěl zavýsknout radostí, když se za nimi ozval dusot kopyt a křik.
„Stát! Okamžitě se vraťte!“
Šest vojáků právě štvalo koně do řeky. Elin vyskočil z vozíku, popadl Koníka za opratě a táhl ho dál od břehu.
„Tady nás zatknout nesmějí, že ne?“ chytal se naděje Mikael.
„Záleží na svědcích,“ trpce odvětil Elin.
Najednou se kolem nich objevili lidé. Někteří nesli pochodně, jiní různé špičaté nářadí. Tři mládenci se nečekaně opřeli do vozíku, zatímco neznámá dívka ukazovala Elinovi, kudy dál. Než se vojáci dostali přes řeku, stál tam mlčící dav.

O tom, že bocman je kozel zahradníkem už jsem si říkali. Je ochotná přiložit ruku k dílu, když dostane přesné instrukce. Nerada komukoliv přidělává práci. Ovšem kdyby se někdo zeptal, střízlivě by zhodnotila, že snažit se tvořit okrasnou zahradu, když jsou v baráku psi, je boj s větrnými mlýny. To je jeden z důvodů, proč midshipmana na zahradu raději moc nepouští. Proletět buxusem, vyválet se v pivoňkách, sežrat hortenzie. Na to by ho užilo. Posledním zářezem na pažbě je čerstvě zasazený zlatý déšť. Midshipman je trestanec. Bocman má výčitky svědomí a cítí se pod psa. Příště ho nepustí z vodítka.