DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Zeptal se jelen jeleně,
proč vidí listí zeleně.
Jelen mu hbitě odpoví,
křoví ti možná napoví,
podívej se mu na listí,
to ti odpověď zajistí.
Abys to lépe pochopil,
v tom listí ukryt chlorofyl.
Jak testy vědců prokáží,
málo zeleně odráží,
pohltí modrou, červenou,
a ignoruje zelenou.
Totiž pro toho ničemu
zelená není k ničemu,
fotosyntézou když žije,
třeba mu více energie,
než mají fotony zelené,
vezme proto dva červené
anebo jeden modrý, pro
syntézu je dobrý.
Nezvedej oči, nádivo,
chlorofyl, to je barvivo,
abychom měli pointu,
přidává se do absintu...
Nežli všechno jelen dopoví,
ten druhý mizí do... křoví.

Moje člověk si usmyslela, že z netopýrů velkých udělá netopýry výstavní.
Netopýr velký je druhem tajnosnubným, plachým a introvertním. Podle zlých jazyků jsme jen jednoduše náladoví. (Tsk.)
Nejdříve jsem pouze dělal křoví, zatímco Mariella se na každé akci nechala pořádně nakrmit. Ne že bych nedostal najíst. Vždy jsme před akcí přiměřeně nakrmení, abychom měli lepší náladu.
Jednoho dne jsem začal vykukovat, jen tak, z nudy.
Nakonec, uprostřed další akce, mi došla trpělivost.
Já chci taky jídlo!
Vyběhl jsem z úkrytu, podběhl obloukem Mariellu a ukradl jí červa z pinzety.
Muhehe!
Lidé mi začali dávat další. Prý je to moc roztomilé.

Na vypláchnutí a manipulaci jednoduché mysli stačí padawan a jednoduchý trik. Na složitější situace je třeba větší tým. Když se synchronizujete, zvládnete i silnou mysl. Když se desynchronizujete, uděláte protějškům v hlavě sekanou.
„Vidíš to co chceš…“
„Nevidíš nás…“
„Nepohneš se…“
„Utíkej…“
Žoldnéři kolem Ermy a Padmé stojí jako solné sloupy. Jeden se odpotácí do křoví a začne zvracet.
Najednou je po všem.
Kolem se potácí několik zmatených povstalců. Ti ostatní už vzali nohy na ramena. Talen se choulí na zemi.
Stín v černém plášti doběhne k Padmé a Ermě a vypne světelné meče. „Tohle dlouho nevydrží,“ řekne. „Zvládnete utíkat?“

Správce sbírek si zamnul dlaně. Tleskl. Depozitářem se rozezněla uklidňující hudba.
„Vábnička?!“ komentoval to Jaroslav.
Daniel zavrtěl hlavou. „Zvuková clona.“
Následně správce aktivoval ještě jakousi zlatavou zeď, která oddělovala výstavní prostory od zbytku sbírek. „Prevence.“

Poplašňáka objevili záhy.
„Áááá! Co vy tady, páni učitelé, takhle po vyučování?!“ pokřikoval.
„Lapáme ptáčky,“ odpověděl správce.
„Když ptáčka lapají, pěkně mu zpííívajííí!“ protáhl poltergeist. Vznášel se pozpátku uličkou a strouhal pedagogům mrkvičku.
Potom zakopl.
Daniel von Drak natáhl ruce. Tleskl. Poltergeist upadl.
„Čáry máry?“ divil se Jaroslav.
„Mikročásticová lana.“

Poplašňák se vztyčil. „Tak takhle vy na mne?!“ zařval a hodil po učitelích křoví. Trnité.

"Nedáte si čaj, pane Akihiko?"
"Nemusíte se kvůli mě trápit, slečno Yuki."
"Ale kdeže, vždyť jste náš host, jaká čest."
"To je od vás milé. Děkuji."
"Pane Akihiko, jaké zprávy nesete?"
"Slečno Yuki, vy jste jako japonská Kerria. Tento keř je určen do stinných zahrad, protože jeho květy na plném slunci blednou. Obávám se, že pokud vás pan Saito požádá o sňatek, pak v jeho záři skončíte zcela zastíněně. A pokud vím, tak by nebylo společenský únosné, kdybyste odmítla."
"Saito je starý ožrala. Bohatý, ale starý. Nerada bych se dostala do situace, kterou popisujete. Co navrhujete?"
"Yuki, vemte si mě."

Takovou hostinu na Olympu už dlouho nepamatovali. Zeus byl ve veselé náladě, po půlnoci povstal a prohlásil ke všem přítomným, že dnes spatří světla světa největší z hrdinů.

Héra víc slyšet nepotřebovala. Na "avantýru Alkména" ostatně nezapomněla, a jako bohyně rodinného krbu měla v malíčku všechny vztahy smrtelníků, které občas připomínaly hustě propletené křoví. Alkména nebyla jediná v naději...

"Největší z hrdinů, říkáš, drahý manželi?"

"Přesně tak."

"Bude tedy vládnout všem, i těm z Diova rodu?"

"Jistě, to přísahám!"

***

Brzy poté Héra sestupovala z Olympu, aby upravila průběh dvou porodů.

Eurystheus se narodí první. Bude vládce, a Héraklés jen křoví.

Už několik dní spím špatně, sen se mi trhá a únava roste. Jenže se píše poslední rok první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí (měsíc čtvrtý, den pětadvacátý), takže můžu si bez problémů vypomoct trochou té (skoro) neškodné chemie.

Proto dnes usínám brzo – a spím hluboce, těžce.

Evakuační plavidlo – jak vznešeně to zní! – se pod ocelovými mraky blíží ke křovinatým kyperským břehům. Skrytý stínem slavné španělské sestřenky sevřel rozvrácené Rusko pod krkem skvrnitý tyfus. Dobrovolníci Děnikinovy armády namísto s Rudou armádou bojují s červenou vyrážkou. Loď nemocných a umírajících čeří nářkem horečnatých snů hladinu Středozemního moře. V zádi jí stojí smrt.

Ráno jsme se vzbudili s jasným plánem.
Večer jsme přišli na to, kam se mláďata zatoulala, do Křoví šepotů. Bandita mi sdělil, že už nějakou dobu má podezření, že toto křoví má svou vlastní mysl.
Když jsme k němu dorazili, tohle tušení se jen potvrdilo. Křoví si mláďata osvojilo a vábilo je na překrásné písně plné emocí.
Bylo na čase začít s naší lstí. Začali jsme s Banditou napodobovat volání Sprůnklofů skřeky.
K našemu štěstí se křoví zaleklo a ze strachu, že bude zašlapáno, začalo mláďata propouštět.
V tom slyším Banditu říct: "Pro dnešek jsme vyhráli, ale tohle není konec..."

Vracel jsem se navečer venkovskou stezkou, když kde se vzal, tu se vzal, cestu mi překřížil keř. Velmi nevlídný keř. Silný vítr mu rozcuchal účes, a tak měl bojovnou náladu.

Vichr se opřel do křoviska, že jeho zelené větve výhružně zapraskaly. Křoví, ale nepoví, co má vůči mně. Co jsem mu já mohl udělat? Zahradilo mi trasu a nechtělo mě pustit dál.

Dnešní křoví není to, co bývalo, říkám si v duchu. Nepouštět procházející…, ještě aby mýto vybíralo!

Listy rvané na větvičkách větrem na mě mrkly. Mrkající…, co je to? Bez?

A najednou byl tatam – přírodní síly jej odvály pryč.

Krčil se za vzrostlým keřem jalovce a tiše mezi zuby drtil kletby. Možná měl jít za tím hrbatým, co se ze skupinky odpojil. Snadná kořist… Jenže… ti dva mají koně. Takže je naděje na nadité váčky. Zatracený déšť! Kvůli němu zalezli do zájezdní hospody. Palcem přejel po ostří nože. Potřeboval by, aby přespali venku. Tam by si s nimi poradil raz dva. Nejdřív by šmikl jeho, pak ji a toho fracka. Nebo možná prvně fracka a ji až na konec. Jo, to bude lepší.
Odplížil se hlouběji do lesa, tak, aby viděl na cestu.
Kdo si počká, ten se dočká.