Království ostrovů

Kameny tu padají, nic zvláštního.
Norman otočil hlavu jen náhodou. A viděl. Charlesova červená bunda.
Větší chlapec zmizel.
Normanovi na kratičký okamžik mu hlavou proběhla myšlenka, kterou vždycky popře.
Chtěl jsem být jedináček. Teď můžu mít klid!
Ale ani nedozněla a vrhl se ke srázu, rychle, ale opatrně.
Takhle přece ne!
Lavina se zastavila kousek pod okrajem. Charlesova hlava a jedna ruka trčí ven.
Je zticha, oči má otevřené.
Lano, dobře uvázat. Spustit se. Zachytit.
Táhnout!
Charles žije, cítí tep na jeho zápěstí.
„Tak mi pomoz!“
Dá do toho vše. Charles se probere a přidá své úsilí.
Dokážou to.
Spolu.

Nemá co mít kamarády. To by tak hrálo.
Namyšlenec jeden. Ještě ho v té namyšlenosti budou podporovat. Jako by nestačilo, že tu je a pořád tu byl.
O deset měsíců déle.
Není to fér.
Norman je slabý, bázlivý nepodarek. To Charles je silný, dobře rostlý, odvážný a chytrý!
Měl to být on.
Měl být ten starší.
Charles opatrně popolezl, aby neztratil bratra z dohledu. Výstražnou ceduli ignoroval. Jsou tu všude, odjakživa. Tak co.
Kam jde?
Ještě kousek... Kámen mu ujel pod nohou. Normální.
Tenhle byl ale jiný.
Strhl s sebou, druhý, třetí...
Lavinu.
Popadla Charlese a odnášela, aniž stihl vykřiknout.

Jak najít Přeměněného?
Chyťte vítr!
Dřív to bylo jednodušší. Přeměnění buď byli ve vojsku, a pak jste věděli, kde jsou, nebo to byli rezidenti starají se o bezpečí konkrétních vesnic, a pak jste tuplem věděli, kde jsou.
Dneska?
Rozprchli se, jako když střelí do holubů.
Víte jen o některých.
Nevíte o všech.
Rezka stojí nad mapou, protože ve stoje se jí lépe přemýšlí. Neměla by vyhlásit nějaké... pátrání? Tichou poštou?
Na to je moc malý pán.
Kde by tak mohl...
Když přemýšlíš Kde, přemýšlej Proč. Co tam?
Škodit?
Ne. Zná ho.
Hrát si.
Kdepak se poslední dobou dějí zajímavé nehody?

Norman se plouží po cestě, jak už se tak kluci ploužívají, a kope před sebou kamínek.
Sám.
Tentokrát.
V hlavě mu hlodá tichý, neústupný hlásek.
Na co si to hraješ? Nechápeš, že mají pravdu? Charles? Vychovatelé? Všichni?
Nepatříš k nim. Nemůžeš mít přátele. Jsi jiný.
Nezasloužíš si je.
Oni si nezaslouží tebe.
Nechápou tě. Nemůžou tě pochopit. To přece víš, ne?
Proč jinak bys jim lhal?
Že nelžeš? Neříkáš jim pravdu. Mlčíš.
Jako bys lhal.
Kdyby znali pravdu, nikdy by s tebou nekamarádili.
„Lžeš!“
Kamínek letí do potoka. Norman si špinavou rukou utře nos a zamračí se.
On se nedá.

Ovce občas chcípnou jen tak.
Jehňata jen tak chcípnou často. Zvlášť maličká.
Jelen vám vychcípne, na zimu; kráva? To je neskutečně složitá trávicí soustava na nožičkách. Kůň dostane koliku a hotovo.
Stane se.
Poslední dobou nějak často. Čeho je moc, toho je příliš.
Rezka nevěděla proč, prostě ji to napadlo. Její ruce bezmyšlenkovitě sestavily detektor, projely nad zdechlinou jelena... v dobrém stavu, však v krmelci má jako příkrm loňská jablka.
Cink.
Tady? Uprostřed bezpečné oblasti?
Kde asi?
Cink.
Krmelec.
Cink.
Jablka.
Nebylo to poprvé, co v okolí nakažená jablka viděla.
Cink.
Teď je to její starost. Přeměnění si provinilce ohlídají.

Někdy je skoro slyšíte.
Jako Přeměněný si nepamatujete dřívější svět. Znáte ten dnešní.
Obydlená území plná lidí, ovcí a muchniček; ani jedněm z nich nerozumíte. Tichá poušť barvy zeleně, kde se ozývá jen šumění větru v trsech vřesu a vaše kroky na ujíždějících kamenech.
Bylo to dřív jiné, tvrdí polorozpadlé stavby i rezivějící kostry aut.
Případně jiné kostry.
Cítíte je. Tadytam. Máte dojem, že stačí jen odhrnout závoj a vstoupíte do toho světa.
Turisté si vyfotí scénický hrádek a zajdou do místní kavárničky. Vychutnají si čaj, koláček, výhled na moře a teplo v dnešním sychravém dni.
Leze to na mozek.

Stáli opření o zábradlí a plivali do potoka. Sorley vypadá, že mu něco vrtá hlavou.
„Edgar neplatí daně,“ vypadlo z něj nakonec.
„To má dobrý,“ zaregoval Norman.
„Cože? To vůbec nemá dobrý!“ překvapeně odpověděl Sorley. „Je blbost neplatit daně!“
„Jo. Když neplatíš daně, nemůžeš volit,“ přidal se Malcolm.
„Ale to nemusíš,“ Norman nechápal problém.
„Ale to musíš! Když nevolíš, necháváš rozhodovat ty ostatní!“
„Edgarův hlas stejně nic nezmění,“ mávne Norman rukou.
„To nemůže vědět, třeba i změní.“
„Spíš nezmění. Proč platit?“
„Za svobodu se vždycky platí. Rodiče mi to vysvětlili. Tobě ne?“
Norman potřásl hlavou.
On nikdy daně platit nebude.

Generace Přeměněných se počítají jinak.
První, z které přežila hrstka. Považovaná za nebezpečí, za dobytek.
Dokud nebylo líp.
Druhá, vzešlá z války. Ukotveni v Kodexu už od Proměny. Zažili strach, nebezpečnou práci, ale taky už opatrný respekt.
Někdy.
Třetí. Napravíme chyby předchozí doby. Bude lépe.
Bejček patří k téhle generaci. Nezažil nejistotu, věznění, pohrdání. Zóna pro něj není nebezpečná, Zóna je na hraní.
Lidé jsou slabá rasa. Ale dají se využít. Můžou mít pro vás prácičku. A co, když zaplatí.
Mají špatné svědomí z minulosti? Ať platí!
Ne vždycky se Kodex ujme.
Kdyby byl o generaci starší, zvolil by Smrtonoše.

Nepleťte se jim do toho. Mají vrozené správné instinkty. Jsou zodpovědní!
Naprosto zodpovědně, vedeni správným instinktem se Charles s Normanem řezali jako koně. Zase.
Norman prohrával. Zase.
Podařilo se mu vysmeknout, víceméně náhodou.
Úprk.
Stud.
„Naučím tě nějaké triky,“ sliboval Sorley. „Nesmíš se dát.“
„To se ti to říká...
Norman byl z jejich trojice s přehledem nejmenší.
„Vy se s bratry neperete?“
„Mám sestru. Malou,“ mávne Malcolm rukou.
„Já taky,“ přidá se Sorley. „Takový otravný nic. Hm. Asi mi chybí.“
Nečekaná závist.
„Tak co s tím provedeme?“
Dospělí nezakročí. Respektují svobodu vyjádření dětí.
Ještě tak kdyby se sourozenci respektovali navzájem.

Skluzavka, shora dolů (jak jinak). Tomu říkali oni. Taky tomu říkali kalhotovrah a látkotrh.
Ve skutečnosti to byla vhodně ukloněná skalka, která po dešti (takže pořád) jela jako namydlený blesk.
Když ji, kluzkou, pokryjí vlhkým kapradím, kluzkým, bude klouzat víc?
Klouzala!
Až moc.
„Fůůůůj!“ ošklíbal se Malcolm, který skončil v hnědé hromadě páchnoucí jako... páchnoucí.
Aspoň byla měkká.
„Tady někdo umřel? Hele, ucho!“ zkoumal svůj objev.
„Asi ne. Smrdí to jako kompost,“ pokrčil nos Sorlay.
„To teda ne! Ucho!“
„Houba, hele!“
Blemc.
„Ucho!“
„Dědkovo ucho! Fůůůj!“
Tak dobrá. Pojďme si hrát.
„Dědský ucho! A támhle hnije babský!“
Kupodivu, měli pravdu.