Ze života

Tak to nakonec přišlo i na mne. Nestojím teda před oltářem. Stojím před pultíkem v obřadní síni obecního úřadu. Je přes něj přehozený dost ohavný ubrus v podzimních barvách. Oddávající drmolí prefabrikovaný projev. Potím se. Počítám zisky a ztráty.
Co vlastně dostanu za ztrátu svobody? Stojí to za to? Nedávám se lacino?
“Snoubenci se rozhodli používat společné příjmení Prodaný-Ženich,” řekne oddávající. Pavel mě chytí za ruku. Trochu otočím hlavu. Naše pohledy se střetnou. Stisknu jeho ruku pevněji. Hřeje. Má ohníčky smíchu v očích. Rozechvěje mě to. Všechny ztráty se ztratí. Zůstane smích, blízkost, podpora. Samé zisky. Stojí to za to!

KDO vysokou má v sobě mínku,
sám si sebe mnoho cení,
doufat může v upomínku,
že neupadne v zapomnění...

KDO s cenou tou se vydá na trh,
s plánem víru svoji prodat
a je-li jeho víra podvrh,
lež, co nedá se omalovat...

KDO s tímhle sobě hledá žínku,
kde na místě je ručník v ringu,
co včas by byl už u sparingu,
by šetřil každou ubo-žínku,
(co má oči, duši, nos.
Nos, co vady tuší.
Nos, co radí tu.
Podnos nos.)

TEN jako by byl vadný zcela.
Boss bez klobouku, bosý kdos.
Osudu jeho? Cenovka se skvěla:

"Darováno za odvoz."

Svatba je vždycky velký zmatek. I když se berou dva, co spolu žijí a mají dceru. Největší průšvih tentokrát čekal v kuchyni.

„Bože, dort! Kde je ženich?“

Pes schoulený v koutku cosi žvýkal. Usvědčující šlehačkové stopy vedly od něj k dortu.

„Bobíku! Tys sežral ženicha!“ rozbrečela se nevěsta.

„Neboj, zaběhnu do cukrárny pro nového, ještě je čas“, vyběhl nastávající manžel ven. Smůla. Posledního ženicha prodali paní před ním.

„Mami,“ přinesla Adélka jednu ze svých Disney figurek, „dej tam tuhle, stejně se tátovi podobá.“

Svatba nakonec dopadla skvěle. A nikomu nevadilo že na dortu stojí vedle nevěsty figurka Zvířete ve fraku…

Tak jsem se konečně dočkala a můj syn mi podaroval prvního vnoučka.
Krásný usměvavý blonďáček.

Říká se, že tmavá barva je dominantní.
Kdysi neuspěl hnědooký otec mých kluků a teď ani hnědooká linie ženy mého syna - je modrooký, po tatínkovi. Moje geny prostě mají na vrch.

Po půl roce se narodila kolegovi Rozárka.
Chlubil se fotečkou, oči jak dva uhlíky, skoro čertovsky černé.
"Hele, já mám vnuka, v celku zajištěný, jediný dědic majetku. Co abychom to dohodli. Tvoje černooká Rozárka a náš Daník modroočko. To bude partie"

Však víte, jak to kdysi bylo - domluvené sňatky, dobré sňatky.
Láska se přidá.

Bezmezně miluješ své děti, práci a zahradu.
A proč vlastně neřídíš? Kdy napíšeš závěrečnou práci o dvaceti stranách? Měla bys víc vařit. Proč se furt všichni rvou a ječí? Proč nemůžeš chvíli pracovat na zahradě, aniž by někdo všude vysypal pistácie? A proč se o tu zahradu vůbec nestaráte? Proč pořád oba tak špatně mluví? Ukliďte si!
Grafomotorika, logopedie, křeček v kolečku... A miláčku, bude někdy taky sex?
Proč se nesnažíš?
Proč nejsi hubená?
A proč jsi furt na té zahradě nebo v práci?

A ty ječíš a brečíš jak smyslů zbavená hysterka, protože ti někdo vyvrátil tvoji narozeninovou magnolii.

Ne, neměl mi to dělat.
Manžel mi ukázal, jaké vyvýšené záhony vybrali s kolegou na střešní zahradu, v práci.
Poslední!
Vystavený kousek se zaschlými vřesy. A na něm sleva - Výprodej.
"To je váženě poslední?"
"Ano."
"A je na prodej? Chceš ho?" obrátil se na mne.
"Hmmm, vypadá moc dobře. Má úložný prostor na květináče. Beru."
Dojednáno - zítra si ho vyzvednu.
...

Úplně ho vidím stát na zahradě. Jahody pro vnoučky, pýřila jsem se v duchu.
...

Hoši záhon nesložili - neuměli. Do auta se mi nevešel.

Ach, můj sen spadl někam do prachu.

Ne nevzdám se! Zítra si beru vozík a pojede domů.

Knírač vám bude bezmezně oddaný. Bude vás milovat. Bude vaším neúplatným bodyguardem, oddanou chůvou vašich malých dětí, skvělým parťákem těm větším. I poslouchat vás bude. Pokud se mu to vyplatí, nebo když to uzná za vhodné. Někdy dokonce poslechne jen proto, aby vám udělal radost. Bude vaším věrným stínem, kam půjdete vy, půjde i on, klidně i do pekla.
Za předpokladu, že budete respektovat jeho osobnost a budete s ním jednat podle hesla „já pán - ty pán“.
Ale běda, jestli jej budete chtít zlomit. V lepším případě se „vypne“ a přestane s vámi komunikovat, v horším vám to stokrát vrátí.

Moje láska k rodině je bezmezná. Když jsem poznala manžela a zamilovala se, měla jsem pocit, že mi můj tehdy útlý hrudníček musí tím obrovským množstvím emocí puknout, že mi ho ten příliv euforie musí roztrhnout. Pak přišly děti a světe div se, té lásky se tam vešlo ještě mnohokrát víc, dělala jsem pro ně všechno možné a často i nemožné, jen aby byli šťastní, i když to někdy znamenalo probdělé noci a proplakané dny, případně trvalé padání na držku únavou. Jak ale miláčci opakovaně zjistili, i u mě existuje jistá mez – na ten biftek mi prostě nikdo šahat nebude.

Kočky jsou samostatná, inteligentní a nesmírně hrdá stvoření. Jejich ego dosahuje bezmezných výšin. Je třeskutě výbušné a jako takové má potenciál zničit nejen náš svět ale celý vesmír.

Kočky jsou si toho vědomy. Proto, pokud jejich ego začne hrozit nekontrolovatelným výbuchem, přistupují k jeho pacifikaci. Kočky se rámují. Vměstnají své tělo i s bezmezným egem do co nejmenšího prostoru. Může jím být krabice o tři čísla menší než kočka, kabelka, prázdné! akvárium či zavařovací sklenice vhodné velikosti.

Když tedy naleznete svou kočku v některé z těchto nepravděpodobných nádob, poděkujte jí. Vaše kočka právě nastavuje meze své bezmeznosti, čímž zachraňuje svět…

I bezmezná trpělivost může mít svou mez,
to když čekáš na manžela včera, zítra, dnes.
Jsem zvyklá být generál, co všemu velet musí,
má to svoje očividné mínusy i plusy.
Prý jsem děsný autista, když vše má přesné místo,
můj standart je nedostižný - uklizeno, čisto.
Když tryskomyš onemocní, schyluje se k tragédii,
dokud z lože smrtelného nevstanu a neožiji.
Věčně plný To do list, zas přepadá mě stres,
když mě vtáhnou okolnosti pod časový pres.
To pak mrcha z pekel v křeči
po všech kolem jenom ječí.
Bojový plán: pranamatka a Epsomská sůl,
odmítám dál dělat krávu, zítra velí vůl.