Ze života

Psal se rok 2010
"Mami, tohle je Alex, tak mi ji chvilku pohlídej." a odfrčel na cyklo závod.
...
"Ahoj. Co takhle švédské kuličky?"
"Jasan, Ikea oběd beru."
... a pak jsme jedly a povídaly a jedly a povídaly...

O tři roky později
Stojím u stolu a opatrně vážu orchidee. Tahle kytice musí být nejkrásnější. Zítra se žení Kubíček s Alex.
...
Obřad byl krásný, dojemný. Kapesníček jsem si naštěstí vzala.

"Mami, a víš, že už jsi tchýně? Co tvůj prořízlý jazýček" ptá se syneček.
"Nene. Víš, že čeština má jen tři slova na tch? Tchýně, tchán a tchoř.
A já jsem tch-tch-tchoř."

můžeš psát

můžeš napsat text, se kterým nejsi spokojená
zveřejnit
a pak ho v záchvatu sebekritičnosti zase smazat

můžeš o tom napsat drabble
obyčejné věty rozházet do řádků
abys byla víc cool a umělecká a hluboká (jako jáma)

můžeš napsat drabble
které nemá téma
a pak napsat „tchýnin jazyk“
jenom aby tam to téma bylo

můžeš svou neklidnou duši nechat plout prostorem
vznášet se jako loďka na pouti prázdnotou

můžeš psát
a někdy můžeš taky mlčet

možná že to, co nenapíšeme, je stejně důležité jako to, co ano
možná že náš opravdový hlas nemá žádný zvuk

možná
a možná ne

Božena stojí u plotny a neví, kam dřív.

"Kam přišel ten..., kruciš, zas mi uteklo slovo!"

Marienka se rozhlíží, ale žádné slovo nikde utíkat nevidí. Ví, jak utíká slepice, dokonce ví, jak utíká mlíko, ale slovo?

"Holka, nekoukej, kde co lítá, a pomoz mi najít ňachtlík".

"Když já, babi, nevím, co to je..."

"Nezlob mě, dítě, nedělej, že neznáš tóóó... no, takovou tu šuflinku, jak se s ní šouňá."

Inu - nezná. Konečně Božka objeví záhadnou věc na lednici. Jak se tam jenom...? No, to je jedno.

"Tendle šudlík jsem hledala, dítě nešťastný!"

"Aha, vařečku."

"No - dyk to povídám celou dobu!"

Tchyně chtěla koupit kytku... ideálně masožravou,
proletělo před obchodem zlomyslně snaše hlavou.
Při obhlídce sortimentu nový plán se zrodil,
jedovatý tchýnin jazyk, ten by se k ní hodil.
Bydlet s tchyní natrvalo bylo by fakt peklo,
tolerovat její péči, to by s jedním seklo.
O synka se vzorně stará, navaří a napeče,
snaše sklidí spodní prádlo - vyhraje, kdo uteče.
Hlídá děti, ustele ti, v noci okna zavřít přijde,
"maminka to myslí dobře", chce muž ať s ní žena vyjde.
Asistuje kojícím, dospělé dá spát,
po svatební noci přijde ložní rozestlat.
Snacha své soukromí srdnatě hájí,
statečně přežívá prázdniny v "ráji".

Když vidíš, jak se baví s ostatními i přes svou jinakost.
Když přijde sám na správnou odpověď a přihlásí se.
Když tě po prvním roce začne oslovovat jménem.
Když k tobě přiběhne a obejme tě.
Když spolu přicházíte na řešení v matematice. Učíš se to také, protože s panem profesorem Hejným máš tu čest poprvé.
Když se rozpláče a najednou to neznamená záchvat na čtvrt hodiny, ale chvilkovou záležitost, kterou sám rozdýchá.
Když řekneš něco, co ho rozesměje.
Když na plavání vyhledává tvůj pohled a kouká se, jestli koukáš, jak mu to jde.

Tehdy vidíš, že ta práce má smysl.

Na máminu přítomnost si šlo těžko odvyknout. Bylo léto a hlavu nezaměstnávala škola. Proto si vytvořila plán. Sama si nakreslila rozvrh a na každý den si naplánovala nějaký program. Měla ho krásně narýsovaný a barevně zvýrazněný. Věděla jaké dny bude s babičkou a jaké dny s tátou a podle toho se řídila. Každý den si nabila tak, aby jí co nejlépe odsejpal a na maximum využila čas. Pak nebyl čas na stýskání. A i když uplně odvyknout si nešlo, hlavně před spaním, uteklo jí to celkem rychle. Když se jí maminka vrátila z Austrálie, pyšně jí vyprávěla, co všechno stihla.

už je to dlouho, už je to pořád, furt to nekončí, jen to zas začne, není to dobrý, bude to lepší, už je to lepší, ale není to dobrý, to nemůžeš psát, o čem chceš mluvit, vždyť se máš dobře, to ani nevíš, jak se maj jiný špatně, všichni máme dobře, tak proč je nám tak špatně, ty obzvlášť, co to je za pózu, tak o tom nepiš, prostě to udělej, tak o tom nemluv, prostě to žij, hlavně už začni, nemůžeš jen tak žít, kde je ten smysl, když ho neviděj, to musíš stihnout, to musíš dokázat, to musíš

Pomalu dopíjím kafe a přemýšlím, co je vlastně potřeba udělat.
Meruňku zastřihnout, má na větvi klejotok.
Posbírat všechny větve po kácení.
Zastřihnout trávník pod keři, stromy a kolem malin, aby se mohlo v klidu vyjet s traktůrkem...
Myšlenky se hromadí jedna na druhou, až mám pocit, že pod nimi padnu.
Tak, ale první dodělat rozšíření prutníku.
Beru hrábě, kolečka, lopatu a rukavice.
Z okrasného záhonu shrabuji starou štěpku (musíme dát novou), nakládám do koleček a přes celou zahradu ji navážím a pak rozkládám kolem starých vrb i nových řízků.
Tok myšlenek se ustaluje a já vnímám už jen zpěv ptáků.

Hospodář přivezl z trhu hrst požehnaných semínek.
Aby se mu investice vrátila, vysel je opatrně a pečlivě se o ně staral, aby jich vzešlo co nejvíc.
Rozházel na políčko popel a chlévskou mrvu. V potu tváře připravil půdu, aby byla kyprá a propustná.
Vyznačil řádky nejdříve od půlnoci k poledni a potom i od východu k západu. Do každého bodu, kde se osnova protnula, vtlačil za ubývajícího měsíce malou sazečku.
Pravidelně plel a příliš nezaléval, aby nepřišla hniloba.
Každý ví, že cibule chrání proti moru.
Jenže mor do vesnice přišel ještě předtím, než nať stihla polehnout.
Cibule zůstala na poli.

Břeh potoka zarostl, zdivočel a vrací potok zpátky do země.

Tiché vlnky smutku tě na chvíli přemůžou. Prázdné dlaně neudrží čas.
Zavřeš oči, nadechneš se a tok času se otočí, zelená hladina mladšího potoka se zrcadlí létem, jiskřivé střípky slunce tančí kolem tebe, sedíš na schůdcích, voda ti omývá bosé nohy, mhouříš oči nad knihou a chladíš se malinovkou, vzduch voní vypraným prádlem a babiččiným rybízovým koláčem, bzučení čmeláků se mísí s dědovým rádiem a zvuky sekání dřeva.

Otevřeš oči, zpátky teď a tady, všechno je pryč, a přesto zůstává. Napořád a navěky, mraky ustupují slunci a bolest utiší vděk.