Ze života

Neškrábej se, ať se na tobě dobře usazují nánosy. Ať sedlina všedních dní překryje každou tvou bolest a každý tvůj šrám. Ať získáš svoje ochranné zabarvení.
Neškrábej se, ať ostatním neukážeš, kde tě to právě svědí. Ať se neprozradíš, ať nikomu nedáš najevo, na čem ti doopravdy záleží. Ať získáš svou vlastní hroší kůži.
Neškrábej se, ať na sebe neupoutáš pozornost. Ať k tobě nikdo neupíná zrak. Ať projdeš životem a nezanecháš při tom žádné stopy.
Neškrábej se, ať nestrhneš svou ochrannou vrstvu. Ať neodhalíš svoje pravé já. Ať se nestaneš sám sebou.
Neškrábej se a pak konečně budeš šťastný…

"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Lenička je ještě malá. O polovinu menší, než je malá dneska. Ještě jí pořádně nerostou vlasy.
Když si oholím hlavu, je to prý proto, aby jí už konečně začali pořádně růst. Ekvilibrium přírody.
Zatím vypadá jako chlapeček.
Pobíhá po společné chodbě a zalívá kytky, oblečená... jen jako je oblečený kačer Donald.
Když dá jedné kamarádce přednost před druhou, řekne té druhé, že první je jí "příbuznější".
Do toho složí okolo pobíhajícího kluka ukázkovou ragbyovou skládkou.
Chce ke mně na klín.
"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Chvíle zmateného rozmýšlení. Potom mě začne škrábat prstem na koleni.

Proč cesta do kopce soustavně míří?
Za jedním zvedaj se nejméně čtyři.
Nezlob se, že pro zdolání hor máš vlohy,
ke zdravému tělu i dvě zdravé nohy.

Tak se škrábej, tak se škrábej!

Celý život marně hledáš odpovědi,
na otázky, které někdy hodně svědí.
Blažený, kdo rozjímá, když v lese sedí,
proč komáři nakousnou a nedojedí.

Jen se škrábej, jen se škrábej!

V životě jsou pozlátka, co čas ti kradou,
marníš ho až zjistíš, že jsi dole bradou.
Honí tě a krev ti pijí často lidská klubka zmijí.
Zůstaň vždycky jen sám sebou...

a na protest škrábni sebou, škrábni sebou!

Vídali je často.
Hnědo- a černo-bíle mramorovaní ptáčci se vznášeli na vlnách ve společnosti kormoránů, racků i pelikánů. Lovili stříbrné sardinky svými krátkými zobáky, blanitýma nožkama pádlovali v příboji, potápěli se, volali na sebe mezi útesy. Nevelcí, ale vždycky dospělí.
Jejich hnízda nedokázal najít žádný ornitolog.
Lidé málem věřili, že vznikají ze skal a mořské pěny.
Náhoda odhalila, že jejich hnízda chrání obrovská výška majestátních sekvojí na kopcích deset mil od pobřeží. Ptáčata se tisknou do stínů načervenalé kůry, téměř nehybná, bezhlesná.
V bezpečí, dokud nenaberou sílu, aby slétla či splachtila na rozvlněnou hladinu.
Pokud k nim člověk nepřiláká predátory...

Člověk nás zase po ránu naložila do boxu a vyrazila s námi vem.
Obvykle to znamená jednu ze tří věcí:
1. Jedeme k veterinářce, kde často dostaneme manikůru.
2. Čeká nás rachota na veřejné akci.
3. Jedeme ne hlídání k tetě.
4. Bere nás s sebou na cesty.
Bylo to jasné, jakmile začali lidé čistit box, aby byl hezky průhledný.
Julián si na úvod počůral břicho, protože se mu nechtělo zvedat a už vůbec ne otáčet zadečkem dolů.
Já se začala česat drápky a lidé byli nadšení! Co vidí na hygieně?
Tak jsem dloubla Juliána, aby se začal čistit taky.

Všichni jsme křehcí - ty i já, já i ty. Být spolu vždycky znamená trochu žehnat a trochu zraňovat, trochu se smát a trochu trpět. Stojí to ještě za to? Kdo může říct?
Někdy jsme tak moc skrytí pod nánosy vlastních smutků, že ani nemůžeme být doopravdy spolu. Potřebovali bychom ze sebe všechno seškrábat, sedřít, dokud by po bolesti nezůstala jen zarudlá kůže znovuzrození.
Často sedíme v tichu. Někdy příjemném, jindy mrtvém. Jak se rozhodnout, zda odejít či zůstat, když obojí bolí a ani jedno není správné?
Po slzách zůstává prázdno.
Po prázdnu přichází klid.
A v něm prostor pro odpuštění.

Za těch, pro některé zlatých časů, si maminka mé kamarádky, vdova, vzala Jugoslávce.
Jednou jsem u kamarádčiny maminky prořezávala ovocné stromky a její muž pomáhal.
Při práci jsme vedli řeči: oni moře, my ne, oni svobodu, my ne.
A pak řekl: "No, vy tady máte levný chleba. U nás chleba stojí víc, než litr benzínu."

Vzpomněla jsem si na něj před pár lety, kdy vystřelily ceny vajíček kosmicky vzhůru.

K snídani jsme si s mužem udělali vaječinku, dohromady 6 vajec.
Na FB jsem vlepila fotku žluťoučké dobroty: "Jak vypadá litr benzínu na stole... Skvěle... Děkuji našim slepičím údernicím."

Prostě mňam.

“Někde tu ještě bylo poslední vejce. A moje omelety chutnají prostě božsky!”

Vejce je tak temné, až září. Donese ho k lince.

“Zatraceně! Potvora jedna kluzká!”

Pokusí se vejce zachytit v letu, ale už je pozdě.

TŘESK!

Vejce dopadá na zem. Skořápka praská. TO uvnitř se rozprskne po podlaze. TO je extrémně husté a horké. Rozpínání je vyžene z kuchyně. Z terasy sledují jak TO začíná chladnout. Zvuk tvořících se atomových jader připomíná populární odrhovačku.

“Hmm, tak tohle nemá smysl uklízet dřív, než se v TOM začnou tvořit hvězdy. Myslím, že si na večeři zajdem radši na roh do nonstopu.”

Kristus pán byl ukřižován, zvony k Římu letí,
po vesnici s řehtačkami chodí banda dětí.
Věřící jdou na mši svatou, pomlázky se pletou,
příroda je jako v máji, šeříky už kvetou.
Holky v slupkách cibulových obarvují vajíčka,
do výslužky přichystají z čokolády zajíčka.
Tahle honba na vajíčka je zvykem už léta,
zadek klukům nastavuje slečinka i teta.
Tradice se udržují, jenom náhod shodou,
poněkud se zapomnělo na kropení vodou.
Když už zadek nastavovat a jelita snášet,
chtělo by to trošku genderu i do tradic vnášet.
Mám-li přijmout krásu, pružnost, výpraskem, dle tradice,
když nebudou šlehat s citem, poleju jim palice.

Všichni* v laboratoři se mohli shodnout, že nejlepší banánovky se vozí z výkopů sídlišť nebo jiných dlouhodobě obývaných oblastí. A přestože to znamenalo hromady mazanice**, občas se vykopaly i odpadní jámy či skládky, a to pak bylo pokladů. Od knoflíků po porcelánové šálky, každý si přišel na své. Samozřejmě kolovaly i zvěsti o celých kachlech z kamen, dýkách či drahocenných špercích. Mám ovšem pocit, že nic nepřekoná to když jsme takhle vyhrabali americký bombardér z druhé světové plný azbestu.

*Archeologické křídlo přehlasovalo antropology.
**Leč potencionálně přínosná, pronajatý hangár v Jihlavě aka sklad už se začínal plnit a vedení začínalo nervóznět.