Lesk a bída příštích dní

Někteří v lágru říkají, že jim Jezerský připomíná psa. Dogu.
Německou, pochopitelně. Patnáct let po válce to pořád zní jako nejsprostší nadávka.
Jan nemůže popřít, že to označení je zčásti přiléhavé.
O něco víc mu ale Jezerský připomíná volavku.
Vybavuje si elegantní, trochu hrozivou siluetu ptačího těla, tyčící se nad vodní hladinou potoka doma na Blatech. Rozvážnou chůzi a hlavu, pasoucí za kořistí.
Připomíná mu ji i teď, v čele skupiny dozorců.
Stojí na nástupu, Jan uprostřed čtyřřadu vězňů .
Je chladné květnové ráno a ve vzduchu příslib amnestie.

Když zazní: „... 24601!“, jeho nositel nevydechne úlevou.
Zhluboka nasaje vzduch do plic.

Markovi Pokornému je sedm let.
Žije s dědečkem a tetou. Otce nepoznal, matka zemřela, když byl ještě batole. Ponurý osud, o něco méně neobvyklý v oněch časech než dnes.
Je bystrý a zvídavý.
Dědeček projevuje pro jeho nápady menší nadšení než teta, a abychom byli upřímní, ani to není závratné.
„Počítali a zase přepočítali!“ zkouší to Marek znovu, rázně, neoblomně. V rukou svírá kus papíru s vlastní kresbou. „Američtí válečný paličové dostanou! Za mandelinku jim pošlem mravence,“ vysvětluje se zápalem a dikcí hlasatele filmového týdeníku, „ne obyčejný! Zlatožroucí. A budou mít po hehe!“
Nechápe, proč je tak skvělý plán neohromil...

Františka čeká.
Na co?
Na dopis.
Od koho?
Od vojáčka.
Tedy vlastně - ne. Felix už vlasti neslouží, před týdnem odešel do civilu.
Jsou to tři měsíce, co ho pozorovala na parketě v sále Lidového domu, co ji vytáhl k tanci a pak znovu, pátek co pátek či sobotu. A na procházky v parku, vyjížďky z periferie do centra Prahy... Tři měsíce měla hlavu v oblacích.
Nedal jí svou adresu.
Bude to překvapení, říkal - zdálo se to romantické!
Konečně, když v pátek dorazí z fabriky na svobodárnu, je tam.

Drahá... vrátil jsem se domů, k povinnostem… Rychle mě oplač a nahraď...

Vykřikuje povely.
Někde vlevo od něj štěká kulomet.
Nepřítel se vzpírá z posledních sil.
Neviditelná síla ho odmrští vzad.
Svět kolem něj zpomalí, pak zhasne.
Bylo by legrační, schytat to tak blízko od domova - tři roky fronty, Sokolovo, Kyjev, Dukla… Dožene ho vesnička kousek od Přerova?, přemítá kapitán Pokorný, než ztratí vědomí.
.
.
.
Pohyb.
Někdo jako by se snažil vyprostit ho - ať už odkudkoli.
Nemá sílu, aby pomohl. Možná otevřít oči...
Než stačí zaostřit, něco ho prudce zatlačí do hrudi. Myslí mu probleskne obraz praskajících žeber u zdařilé masáže srdce.
Naslepo sevře zachráncovo zápěstí.
Pro údiv v jeho tváři má pochopení.

V tančírně začli hrát.
Františka si pohrává se slámkou od limonády, plaše se usmívá.
Noc chvátá.
Sleduje ho z povzdálí, jak na parketu zkušeně seká nohama, houpe se v bocích, pohazuje si s partnerkou jako s peříčkem. Válí.
Konkrétně swinguje - rokenrol je zatím v plenkách kdesi za oceánem a ostnatým drátem. Diskotéky hudbou daleké budoucnosti, kterou Františka nepozná…
Jí ta scéna připomíná něco minulého - květen před šesti lety. Ve dvanácti poprvé vidí někoho takhle tancovat, když američtí vojáci protáčí starší děvčata...
I tenhle má na sobě uniformu, jen domácí.
Felix Tolárek už stříhá metr.
Zachytil pohled. A chce se bavit.

Poslední slova, která provází Jana Trojana, než nastoupí stezku vlastního osudu, zní: Velitelství národní bezpečnosti v Klatovech. Propustka do zakázaného pásma.

Je to tiskopis na pískově žlutém papíře, perem doplněný o jeho nacionále. Jan potvrzení přeloží a schová do kapsy. Pracuje jako lesní dělník, nezajímá se o svět ani politiku. K jeho smůle, politika se právě zajímá o lesní dělníky…

Poslední slova, která si vyslechne u soudu, o šest měsíců později: Odsouzen k pěti letům odnětí svobody a ztrátě majetku za napomáhání k neoprávněnému opuštění republiky.

Je-li v těch časech darování čtvrtky chleba a neohlášení rodiny uprchlíků zločinem, je vinen.

Bylo tomu tři týdny, co Marek Pokorný opustil byt svého dědy a obýval turistické lehátko u Dana Coufala na koleji Větrník.
Osmnáct dní - věren svému příjmení -, naslouchal hovorům u zadního stolu hostince Na Hrádku.
Devatenáctého náhle vstal, pomalu došel ke staré nástěnné mapě a zabodnul prst do severovýchodní hranice republiky.
„Nezapomínejte na Duklu, pánové. Okamžik, který udělal Československo velikým!“
Hovor kolem v mžiku zamrzl.
Koukali, jako by spadl z višně.
„No, pověz to Podkarpatský Rusi…“ přeťal ticho vesele Rosťa.
Evžen zavrtěl hlavou.
„Nepotřebovali jsme zbytečnej masakr a přátelství na věčný časy pro pochybnou slávu…“

Markovi právě rozkopli domeček z karet.