Bídníci

Enjorlas byl jako Slunce. Zářivý, spalující, nedotknutelný. Apollón se mu neříkalo pro nic za nic. Když přednášel v Musainu, bylo to jako koukat se přímo do slunečních paprsků. Oslepující, ale přesto nádherné. 

Grantaire na něj dnes takhle hleděl, avšak z patřičné dálky. Občas sledoval celé jeho tělo, jindy jak s vášní gestikuluje rukama… Vlastně jeho přednášky málokdy vážně poslouchal.

Teď mu však koukal přímo do tváře. To však musel dělat z ještě větší dálky, protože kdyby se jejich pohledy náhodou střetly, mohl by se spálit. 

Grantairův zrak se upřel na jeho čelo, pak na oči a postupně sklouzl ke rtům. 

Když je vám lehce přes dvacet, není těžké být šílený.
Šílený honem za pravdou - jak to bylo, kdo jsem, kam patřím...? Jako Marek, co práskl dědovými dveřmi a dosud se neotočil zpět.
Šílený bojem za princip, jako Evžen, k překvapení všech syn vysokého straníka. Nevyvedl se otci podle plánů...
Posedlý.
Posedlý útěky do minulosti a mezi řádky veršů, jako Johánek s přezdívkou po světci z Pomuka.
Posedlý pokrokem a vesmírem zvlášť, jako Freda, co studuje medinu.
Posedlý člověkem… jako Rosťa.
Není na tom nic zvláštního - prostá konstanta věku.
Přetavit zápal v zárodek změny se podaří až jejich dcerám a synům.

Když se potkají podruhé - neboť dobu v lágru nutno brát jako jeden jediný, dlouhý životní okamžik -, je to na Letenské pláni. Tu už naštěstí pár let neokupuje pověstná Fronta na maso.
Brzy přijdou jiní.
Parkem jdou muž a dívka. Kolik toho mají za sebou?
Františku v léčebně. Zápas o neumístění do dětského domova, neúspěšný. Znovushledání. Život…
A za jeho obzorem, na okraji parku, nyní už major Jezerský.
Má téměř nutkání Trojana oslovit.
Škrábej se klidně nahoru, tvař se jak spořádaný člověk. Ale uvnitř jsi pořád to, co jsi…
Rozum zvítězí, neřekne nic.
Zavrtí hlavou a zamíří k zpátky ke kachlíkárně.

„Tak schválně, co bylo dřív?” ozve se zakouřeným lokálem žoviální zvolání. „Vejce anebo slepice?”
„Já ti nevím, čéče. Zeptej se tam, kde zítra již znamená včera!” dostává se mu bodré odpovědi přes desku stolu.
„Správně. Soudruzi poví, i kdyby si to měli vymyslet!” osměluje se třetí přítomný.
Čtvrtý, naopak, je tou vyzývavou odvahou roztrpčen.
„Žvaníte, pánové,” řekne klidně, s důrazem sobě vlastním. O jeho autoritě svědčí, že se všichni opravdu na moment zarazí.
„… tak pravil Evža Ras! Zas.”
Okamžik přerušen. Kolem stolu se pozvolna šíří tiché pochechtávání.
Jmenovaný Evžen Rais frustrovaně mávne rukou.
Zrušili jim majáles, je třeba zapít žal.

Syn je v rozpacích.
Jak víme, o otci se doma nemluvilo. Když už náhodou ano, zaznívalo z úst dědečka a tety zhruba toto: Sobec. Zbabělec. Pláchnul si. Nechal vás tu. Gauner. Rváč!
Ví, že odešel za hranice.
To proto se musel od brzkého věku tak moc snažit. Zapadnout. Vymanit se z emigrantova stínu…
Dědeček Neugebauer ve skutečnosti není zapřísáhlý komunista, naopak. Jde mu však, téměř fanaticky, o budoucnost vnuka. To znamená sehnout se - alespoň na oko…
Jak do toho všeho ale zapadá medaile Hrdiny SSSR?
Marek znovu rozloží novinový výstřižek.
Chvíli na něj zírá.
A schová do zásuvky nočního stolku.

Hostinec u Partyzána.
To je neuměle namalovaná vývěsní cedule přes starší německý nápis nad vchodem.
To je směska nepatřičně působícího vybavení, shromážděná včasnou návštěvou tolika vybydlených vilek okresu Klatovy, co v pětačtyřicátém hrdlo ráčilo.
Je to mizerná kuchyně a ucházející pivo, zlepšení netřeba.
Jsou to oči a uši města, vždyť kdo je Karel Děkánek, aby pánům od státní policie jednou za čas laskavě nevyhověl?
Je to málem dobrodiní a charita, jen považte: svobodná matka obrací každou korunu, hospodskému se hodí výpomoc. Vyjde to levno, manželka jí přece zas občas ohlídá toho fakana. Značka ideál.
A skromnost stranou, život je jízda!

V tomto bodě příběhu by čtenář mohl mít určitá očekávání.
Například:
… jistého příslušníka uprostřed kariérní změny,
… která ho vede na místní služebnu SNB v Nýrsku,
… kde začne soustavně ztrpčovat život Jana Trojana?
Ke štěstí druhého zmíněného, kapitán Jezerský na tohle nemá čas.
Usedá, coby čerstvě jmenovaný zástupce náčelníka inspekčního oddělení Správy nápravných zařízení MV, v kanceláři s výhledem na Letenskou pláň.
Ke sboru vstoupil hned po válce - kolem byl nepořádek, on se chtěl pustit do úklidu.
Patnáct let služby nese své ovoce.
Šeptá se o něm, že jedná jako stroj. Soustavně. S chladnou logikou zákona.
A chyba?
Nepřichází v úvahu.

Marek už nespřádá smělé plány proti americkým válečným paličům.
Je mu sedmnáct, naučil se nevybočovat z davu.
Být nejprve platným členem - společnosti, Pionýra, svazu mládeže… aby dostal šanci dosáhnout svých cílů. Maturitního oboru. Zanedlouho snad univerzity.
K pravidlům patří ještě toto: nikdy se neptat na otce…
Je vzorný vnuk i vedoucí pionýrského oddílu.
Stojí před knihovnou v obývacím pokoji a hledá Augustovy Divy prasvěta. Cesta do pravěku je v těch časech vděčným námětem pro víkendovou bojovku…
Odnese si však něco docela jiného.
Léty slisovaný novinový výstřižek, vypadnuvší z nenápadného dívčího románu.
„Hrdinové Sovětského svazu: por. Sochor, Buršík, Tesařík, kpt. Pokorný…“

Františka stojí u plotny.
Vaří si odvar z cibule, jako každý večer už pár týdnů.
Markétka klidně spí ve vedlejší místnosti.
Kapesníkem v dlani utlumí chraplavé zakašlání.
Ví, co to znamená. Pochází z chudých poměrů, dospívala mezi dělníky z Kolbenky. Někteří zažili Vysočany ještě před první válkou, další před připojením do Velké Prahy.
Většina, alespoň z doslechu, tuberkulózu před objevem antibiotik…
Ví, že dnes je to jinak. Lékaři by pomohli, ale za jakou cenu?
Izolace v ústavu. Na jak dlouho? Tři měsíce? Šest?
A co její holčička?
A tak vypije čaj, potře hrudník sádlem, znovu a znovu, den co den…

Nedělní mše je u konce.
Hrstka návštěvníků se pozvolna zvedá z lavic, míří ven z kostela.
Jan Trojan sedí v poslední řadě a dívá se na monumentální fresku před sebou. Jejím významem si není jistý…
Pod kazatelnou mezitím otec Müller rozmlouvá s mladou ženou. Jan tuší o čem. Zarputile se snaží nevěnovat jim pozornost.
Připadá si jako houska na krámě. Stará, okoralá houska, kterou se pekař přesto snaží podstrčit zákazníkovi. Nevěřícně zavrtí hlavou - bůhví pokolikáté.
Později nad šálkem čaje znovu věcně připomíná, že je právě propuštěným vězněm.
Františka se zeptá, za co byl odsouzen.
Rodina uprchlíků a čtvrtka chleba?
Dobře.