DMD č. 29 pro 29. 4. 2024. Téma: Biootec

Je mladá, žhavá a lákavá. Tak přitažlivá. Oblá na těch správných místech.
Chce si prostě užívat. Potřebuje se vybouřit a nestydí se za to. Zatím z toho nic pořádného nebylo, ale ona nikam nespěchá. Má spoustu času a tak jí nevadí, že to jsou samé jednorázovky.
A pak se to stane. Objeví se ON! Vesmír na okamžik zadrží dech, když se dostanou na dohled a setkání se stane nevyhnutelným. Pak už to jde rychle.
ON, se svými póry plnými organických sloučenin, prolétá její atmosférou a nezapomenutelně se jí zarývá pod povrch. ON je její dlouhodobý závazek.
Meteor, který oplodnil Zemi.

Rozprostřeli si pláště ve stínu olší a teď se povalovali na okraji louky a sledovali vzdálené střechy Imladris, svého domova.
"Jo, je to zázrak, že pořád stojí," pravil Elrohir rádoby vznešeně. U toho se šklebil.
"Pfff," odvětil Elladan. "Náš otec ji postavil jako pevnost, aby odolávala temnotě, bouřím - i nám!"
"Že by už tehdy počítal s naším narozením?"
"Oplývá přece darem předvídání. Musel si být jist i zrozením těch nejlepších dědiců, jací kdy byli poviti."
Elrohir vyprskl. Kobylka Hnědoočka zafrkala v odpověď.
"Nesměj se," uťal ho bratr. "Otec vždycky věděl, co dělá. A já... My jsme rozhodně celí po něm."

Jedna z mých prvních pacientek. Sdrátovat zlomeninu, za pár dní domů, pak vytáhnout.
Je zlatá, osmiletá přemýšlivá holka. Ale ten otec…
„Pardon, tohle je co?” zkoumá jídlo, které má v dosahu, když přijde na návštěvu. „Pro pacienty byste měli vařit v nejvyšší kvalitě! Zelenina, hlavně ne ultra zpracované potraviny!”
Nedůvěřivě zkoumá chorobopis, předepsaná analgetika a vyžádal si rozhovor s primářem. Protože kdo by věřil mladé doktorce, že.
Jdu si dát kafe a postěžovat si na sesternu.
„Tak mu hlavně neříkejte, že jeho princezna dneska s chutí zblajzla celou čokoládu,” směje se staniční.
Asi jí podstrčím pytlíček gumídků. Zaslouží si to.

Jango ležel v odpočinkové zóně a četl si Barevnou encyklopedii jedovatých členovců Divokého vesmíru, když mu na stránky padl stín.
Dřív by sahal po zbrani, ale relativní bezpečí Kamina trochu otupilo jeho reakce. “Copak, ad'ika?” zeptal se.
Nervózní zahihňání ho přimělo zvednout hlavu.
Mohl by to být Boba. Koneckonců, geneticky se lišili jen minimálně.
O to víc hledal drobnosti, které jiné byly.
Drobné jizvičky na prstech. Trošičku jiný tvar nosu. Ramena držená předpisově přímo.
Černé prázdno v očích.
Možná si ho jen namlouval, aby se mu nedělalo zle, když viděl svoji tvář - tvář svého dítěte - každý den v tisícech jiných.

před 66 miliony let
Rozhlédl se kolem sebe a spokojeně urval další kus šťavnatého masa. Vůbec nepřemýšlel o budoucích výkřicích moderní doby o zdravé stravě "buďte přítelem svému tělu, omezte bílkovinnou stravu".

současnost
Sedím ve školní jídelně a pomalu odlupuji další kousek filé se sýrem. No, ryba je kámoš, ale ty bramborové knedlíky plněné tofu ve mě vůbec žádný úžas nevyvolaly. Obzvlášť, když vidím "nadšené" (velmi hrubá nadsázka) ksichtíky svých kolegyň okolo sedících.
V mé krvi koluje důležitý gen "L" - lovec.
Však i náš malý Daník je plně po našem praprapraotci T-Rexovi.
Žádný biootce ani biomatky nám do rodiny netahejte.

Vždycky se divil, proč bydlí tak hluboko v lese. Les je sice asi její přirozený biom, ale mluví lidskou řečí a musí jednat s lidmi, tak proč bydlí tak nesmyslně daleko. Nakonec vílu spatřil. Seděla uprostřed louky.
„Ahoj!“
„Zdravím tě.“
„Jak se máš?“
Udiveně se na něj podívala.
„Jako vždy. Rozmyslel sis moji nabídku?“
„Vyléčíš moji sestru za to, že ti dám své prvorozené dítě. Beru.“
„Souhlasil jsi rychle. Dobře sis to rozmyslel? Pokud budeš souhlasit, až se vrátíš domů, bude tvá sestra zdravá, ale budeš muset zaplatit cenu.“
„Ano! Kdy se do toho pustíme?“
Víla nechápavě koukala. Pak zrudla.

"Měl jste v rodině podporu?"
"Ano, táta žije zdravě."
"Jak moc?"
"Cvičí, je to takový biootec."
"Tak je to váš vlastní, tak je to biootec ne?"
"To doufám, ale jí maso, vejce, jogurty, ovoce atd. jenom v bio kvalitě. Prý je to zdravější a má více bílkovin."
"Moudrý muž, a jedl tak vždy, je třeba z vesnice?"
"Ne, z města, ale po tom co jednou z kuřecího za 70 korun za kilo dostal salmonelózu, i když bylo dobře připravené, zkusil biomaso a pak se do toho zbláznil."
"Tak aspoň máte podporu. Nenutím vás do toho, ale klidně biostravu můžete zařadit."

Tohle je drsnější než kterýkoli famfrpálový trénink, uvažoval James, zatímco honil Harryho po celém bytě. Konečně malý záškodník zakopl o květináč, James ho lapil a za Lilyiny vydatné asistence to rozzuřené, unavené klubko hadů přebalil.
Správně, pomyslel si za oknem číhající Voldemort, čistá plína, na umírání ideál!
S maniakálním řehotem rozrazil dveře a na okamžik zaváhal, ohlušen řevem přetaženého batolete.
James Potter nezaváhal vůbec. Vší silou mrštil Pánovi zla do obličeje tu jedinou věc, kterou měl v ruce. A hůlka to nebyla.
Vlastně se toho moc nezměnilo. Harry Potter Voldemorta technicky vzato porazil. Jen se prostě raději moc nezdůrazňovalo, jak.

To, co píšu, jsou drabbles hanby. Protékají mnou dva prameny: dehet a smola. Komory srdce je pumpují tu do mozku, tu do údů, tu ústy ven: každopádně dobrého ze mě nevychází nic.
Zas a znovu se vrací jedna biologická potřeba.
Chtěl bych být táta, ale dehtem život nezplodíš.
Chtěl bych být táta, ale tátové dávají a chrání. Do mě se jenom odkládá.
Mezi dětnými přáteli stojím v koutě; to (z)dravá příroda třídí zrno od plev – dvě ruce, dvě nohy – přestože jsem obyčejný člověk a excentrickou schopnost mořského koníka nemám.
Mám alespoň zbraň, kterou bych mohl čistit, kdyby se mi zachtělo?

“Stejně by mě zajímalo, jak to, že nic nepoznal.”
Nejmenovali, ale Helovi bylo stejně jasné, o kom se baví. Ve flotile se toho tolik nedělo, aspoň ne takového, o čem se dalo bezstarostě drbat.
“To si jako myslíš, že když jí ho tam fouknul, začala blikat a hlásit spojení navázáno?”
Tázaný opatrně přikývnul.
Helo praštil hlavou o stůl. Jednou by se chtěl v klidu nasnídat, bez toho, aby nějaký obejda řešil jeho manželku. Nebo…
“A co ta malá, ta je přece bio po něm.”
Nebo mohlo být hůř.
Občas se mu stýskalo po časech, kdy ho brali jako zrádce lidstva.