Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
-Jaké je téma, kolego?
-Respektující výchova. Hezké, přesně o nás!
-My něco takového děláme? Že jsem si nevšim...
-Ale jistě! Každé jedno mládě naprosto respektujeme v jeho individualitě. Necháváme je už od vylíhnutí činit vlastní rozhodnutí.
-Nechci vám kazit iluze, ale to, o čem mluvíte, vyžaduje mezi mládětem a dospělcem přece jen aspoň nějakou interakci. My ty naše mladé akorát sneseme a ani se neohlídnem. To je leda lhostejnost, žádná výchova! Kdy jste nějaké naše mládě naposled vůbec viděl?
-No, támhle je René. Vypadá, že naše lhostejnost na něm žádná traumata nezanechala. A vůbec, nebuďte tak suchopárnx. Pojďte na salátek!
Výchova tam zcela zjevně proběhla a vzájemný respekt byl třeba, jinak by spolubydlení nevyšlo.
Julián byl asi odjakživa tele. Má na to nárok. Jeho máma si zlomila křídlo těsně před porodem. Máma už nikdy nelítala, a vypustit ho samotného nejde. Netopýře potřebuje mámu nebo aspoň tetu. Teta žádná k dispozici nebyla.
Doteď. Teď mu dělám tetu já. Už byl dospělý, když jsme se sestěhovali. Lidí se bál. Z úkrytu vycházel, až když spali. Minulý čas.
Fáze 1: "Nemám chuť se kamarádit! Zmiz!"
Fáze 2: "Jdu jíst. Pokud chceš, aby na tebe něco zbylo, musít z toho úkrytu vylézt."
Fáze 3: "Můžeš se pode mnou schovat. Zahřeješ mě?"
Fáze 4: "Za chvíli vytáhne cvrčky. Počkáme..."
Amanda si otřela zpocenou dlaň do kalhot a položila ji zpět na bezpečnostní uzávěr pepřového spreje.
"Klid," prohodil ranger Karl. "To až kdyby po nás vyjeli... Většinou stačí zatroubit."
Následovali dvojici, která si vykračovala po pěšině mezi chatkami Brooks campu.
"Puberťáci?" ujistila se Amanda.
Byla to řečnická otázka. Dvojice oplývala nezaměnitelnýma dlouhýma nohama a příliš velkýma ušima. Taky místo normální chůze do sebe strkali a poskakovali.
"Medvědi v campu!" zvolal Karl. "Jsme za jídelnou," dodal do vysílačky.
Z oken chatek je sledovaly oči a foťáky návštěvníků.
Medvědí puberťáci se po nich taky ohlíželi. Už věděli, že zelená uniforma znamená průšvih.
Technice vyprovázení medvědů z nežádoucího místa se říká "hazing" a je to vlastně výchova divokých zvířat, aby si lidi spojovali spíš s nepříjemnými zážitky a nevyhledávali je. Proto je u Brooks Falls, i s mnohem vyšším počtem medvědů na kilometr, bezpečněji než na procházce po Liptově.
Medvědi opravdu rangery podle té uniformy poznávají a mají k nim respekt. Respekt je vzájemný. Subadult váží víc než ranger.
Slovníček: subadult - medvědí puberťák. Používejte na lidské subadulty dle libosti ;))
Pro tip: Medvědí sprej lze koupit už i u nás. Prosím, až pojedete někam na ten Liptov, investujte do něj. Taky si berte z lesa s sebou odpadky. Naši medvědi potřebují výchovu a ne rovnou smrt.
Dnes drabble z mého pracovního prostředí. Svoji práci mám ráda, ale studentům bych občas utrhala ruce za jejich chování, které si knížky z knihovny, nezaslouží.
Knihovny, chrámy vědění, které přetrvaly do současnosti. Panuje rozšířený názor, že knihovníci pouze půjčují, vrací knížky a celý den si za svými výpůjčními pulty čtou. Vyvedu vás z omylu.
Práce v knihovně není jen jedna činnost. Ne, věnujeme se rešerším, akvizicí, katalogizaci a odpisům. K tomu všemu se po nás vyžadujeme empatie, příjemné vystupování a dodržování etického kodexu knihovníků. Dny klidu se střídají s akčními.
„Ke mně se ta knížka s vyříznutými stránkami, už dostala.“
„Barevně podtrhaná už byla. To já neudělala.“
Listuji poškozenou knihou, její stránky svítí barevně. Tohle, že má být respektující výchova?
Jednotka půjde stranou, na odpis.
„Ten kluk je geniální!“
„Jasně, po tobě. Podej mi cukr!“
„Já to myslím vážně. Donesl jsem ty jeho „otrávený“ třešně do laborky.“
Mandžů vyklopila těsto na plech, seškrábla zbytky z mísy a strčila ji do myčky.
„Obsahovaly alkaloidy na bázi diterpenoidů, které interferují s muskarinovými acetylcholinovými receptory a inhibují…“
Jemně ho odsunula, aby dosáhla na rudé plody.
„…minoritně ovlivňují dopaminové receptory, GABA…“
Petr chytil ženu za ruku. „To nemyslíš vážně! Smrtelná dávka jsou dva miligramy!“
Mandžů nasypala červené kuličky navrch a vložila koláč do trouby.
„Já Guptovi prostě věřím. Ví něco, co my ne. Tohle jsou mražený višně z Lidlu.“
Při naší prohlídce zámku Milotice vyprávěla průvodkyně, že před pár lety zámek navštívila dcera posledních majitelů - hrabat Seilern-Aspang, žijící nyní v Litschau v Dolním Rakousku. Popsala jim, jaký byl běžný den hraběcí rodiny. Rodina nebyla moc bohatá a hraběnka byla opravdu šetrná žena. Výchova dětí (čtyři dcery a jeden syn) vypadala podle toho. Zda byla výchova respektující, to netuším. Ostatně, posuďte sami.
Vzpomínky mladé hraběnky:
Jídlo bylo skromné. Co jsme nedojedli k obědu, bylo k večeři. Co jsme nedojedli k večeři, bylo k snídani. Třeba i ryba.
Vstávalo se denně v šest, šlo do kostela na mši, v osm matka rozdělila práci služebným a nám učivo.
Každé dítě mělo nárok na jednu hračku, my panenku, bratr koníka. Rozbitá hračka se vždy poslala opravit. Nová byla až tehdy, nešla-li stará opravit.
Měli jsme čtyři vychovatelky – Češku, Němku, Francouzsku a Italku. Celý týden naše rodina vždy hovořila jedním z těchto čtyř jazyků. Po týdnech se jazyky střídaly.
V samoobsluze tlačí mladý otec vozík s potravinami a děckem posazeným na sedátku. Dítě neskutečným způsobem vříská, kope nohama, nakonec se otočí a vyhazuje nákup z vozíku. Muž téměř něžně opakuje: „No tak, Alberte, klid. Klid a žádné scény. Uklidni se, Alberte…“
Nachomýtne se k tomu nějaká pedagogická odbornice samouk a s uznáním povídá: „To je dobré, že s tím dítětem mluvíte jako s dospělým, s naprostým klidem. To je ta respektující výchova, o které člověk pořád čte, ale poprvé to vidím v praxi. Takhle Albert vyroste v sebevědomého a vyrovnaného člověka.“
Na to otec: „Těžko, to já jsem Albert!“
„Ještě, že ses vrátila pro lampy,“ pronesl Dorian do ticha chodeb. „Možná jsi mohla vzít nějakou navíc.“
„Nechtěls ani jednu, že nebudou potřeba,“ odsekla Amélie.
„Taky jsem chtěl, abys zůstala nahoře.“
„Nechci tam zůstat sama!“
„Byla bys v bezpečí!“
Amélie pohodila hlavou. Vtom zahlédla stranou temný stín.
„Hele,“ sykla. „Dveře!“
„Počkej,“ snažil se ji zastavit Dorian. „Půjdu první!“¨
„Já je našla!“
„Ženská, kdo tě vychovával? Do nebezpečí jde první chlap!“
„Tetička. Říkala, nejvíc má spoléhat člověk sám na sebe a pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene!“
„Čarodějky!“ povzdechl si Dorian a pospíšil za Amélií, ztrácející se pomalu ve tmě.
Blízko Charkova, zima 1920
Jména osob jsou pozměněna.
Inspirováno Pedagogickou poémou.
Pedagogika
Makarenko
Ukrajina 1920
A studie o škodlivosti kouření začnou vycházet až dlouho po uvedeném datu.
"Chlapci, musíme odházet sníh."
"Odhaž ho sám."
"Budete pracovat, ne chodit do města krást a žebrat."
"Cha."
"Musíme do lesa, nasekat dříví."
"Nasekej ho sám!"
Plesk.
Chovanec Zagornyj sahá po sekeře. Mimoděk se dotknu revolveru. Ale bere ji a jde k lesu. Ostatní, včetně mě, ho následují.
Pracujeme mlčky. Mrzne jen malinko, sníh jiskří a křupe. Nakonec sedáme na náklad. Vytahuji cigarety, zakouříme si. Zagorny si taky bere, připálí si a rozesměje se.
"To bylo výborný!"
"Práce?"
"Ta taky. To, jak jste mě srovnal." Zvážní. "Antone Semjonoviči... My nejsme zlí... A... nepojedeme už?"
Další konflikty v kolonii šlo řešit domluvou.
Sto slov je zoufale málo, o to delší bude poznámka. Čerpáno z Makarenkovy knihy Pedagogická poéma.
Anton Semjonovič Makarenko dostal za úkol se postarat o bosáky, bezprizorné nezletilé, kteří v době revoluce a občanské války ztratili rodiče a příbuzné. Tím pádem se pohybují po ulicích, žebrají, kradou, prodávají se za peníze nebo jídlo. Na to, aby spadali do pravomoci Čeky (policie), jsou příliš mladí, ale nechat je na ulici nelze. Makarenko dostává úkol založit kolonii mladistvých provinilců a vychovat z bezprizorného (nového sovětského) člověka. Obdrží budovy bývalého dětského domova, trochu hospodářského inventáře, sežene dva tři vychovatele, kuchařky a přivezou mu první desítku chovanců. Ti si z něj nic nedělají, odmlouvají, nepracují, rozkrádají skromný majetek kolonie. Ta facka je důsledkem obyčejného lidského zoufalství, ale Zagornému (v knize se jmenuje jinak, nemám ji teď po ruce) se po ní rozsvítí. Uvědomí si, že by ho taky Makarenko mohl vrátit policii jako nepolepšitelného. Obdobně i ostatním dojde, že život v kolonii s minimálními sociálními jistotami bude asi bezpečnější než zcela nejistý život na ulici.
Makarenko začíná kolonii organizovat podle vojenských pravidel (oddíl, kombinovaný oddíl, denní rozkaz, velitelé, sovět velitelů...), což mu přináší mezi ostatními pedagogy přezdívku plukovník, ale dětem to stanoví rámce, ve kterých se mohou pohybovat. Hodně problémů si řeší kolonisté mezi sebou v rámci oddílu, sovět (rada) velitelů je respektován jako nejvyšší autorita (jeho pravomoci jsou stejné jako pravomoci Makarenka, který jediný má právo veta vůči sovětu, ale za celou knihu ho nevyužil). Ad kolonista: ten, kdo se aktivně stará o blaho kolonie, kdo se jen veze, je pouze chovanec. Tento titul si odhlasovali kolonisté sami.
Makarenko prostě nevychovával normální děti, a sám píše, že práce s mladým člověkem, který má hmotné zajištění a sociální jistoty, je daleko těžší a náročnější na vzájemné porozumění.
Jedna perlička, o které možná nevíte, nebo jste ji zapomněli.
Než vejdete do areálu Pražského hradu, minete restsuraci Lví dvůr.
Považte, že ve lvím dvoře chovali se od nepaměti lvi, mazlíčci králů.
Prvního dovezla královna Kunhuta, matka Václava II., a od té doby se lvové stali nezbytným doplňkem českých králů.
Karel IV. nabádal svého levmistra, aby o šelmy pečoval měrou nepřebernou, dostávali jen to nejvýraznější krmení a o jejich zdraví se nepřetržitě staral.
Nejslavnější pražský lev se jmenoval Mohamed. Darem ho dostal Rudol II. Habsburský a nebylo v království tvora, který by se těšil takové pozornosti a lásce.
Mělo to svůj důvod: po smrti lva následoval ho i český král.
Zda měli lvů respektující výchovu, nevím jistě, ale myslím, že chovat se ke lvovi jinak než s respektem by bylo bláznovství.
Jinými slovy to téma projde! :D
