DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2024. Téma: Podvodník - postavy z obrázku

Přízrak povlával pokojem. Kroužil kolem, ohledával ostatky.
Létající lebka lenivě levitovala.
Kadaver se klonil ke konverzaci.
„Proč?“ tázalo se tělo.
Přízrak pokrčil plazmou: „Pojistný podvod.“
Létající lebka letmo láteřila: „Blázen! Bordel!“
„Nebuďte nekolegiální,“ zadrkotalo zjevení. „Můj mozek se mohl mýlit. Má máma mínila, že žmírám žízní.“
„Blbost!“
Tělo tiše trpělo.
Létající lebka se ládovala lupem.
„Odkud okusuješ okostice?“
„Moje malíčky!“ Vběhla vědma.
Drabble dostalo další dvrat.
Létající lebka litovala.
„Páni, papučprostá postava!“ ocenil ostatek.
Kránium se komíhalo kolem, jakoby jízlivě jódlovalo.
Vědma věděla vše, ovšem odmítla odpovídat.
„Na nic se neptáme,“ protestovala parta.
Epická esej explodovala. Dramatické drabble doznělo.
Konec.

"Strážce vám sdělil, že dveře otevře hádanka... která je v neznámém jazyce."
"Podle mě je to podvodník. Navrhuju strážce sežrat," nadhodil rytíř a nenápadně pod stolem hnětl těsto.
"Jako paladin bys neměl..."
"Dyť je to kostlivec! K čemu žrát kostlivce?!" zajímala se mrtvola trpaslíka, toho času jemně ohryzávající stůl.
"Jsme mohli udělat vývar," podotkla víla a vycenila zuby.
"Přidáme to... magické býlí. Koření," nadhodil kněz během čištění (plastové) pistole.
"Ale," zoufale namítl Pán jeskyně.
"Takže vývar?" zeptal se rytíř.
"Vývar!" zařvali sborově.
"Hoďte si," hlesl Pán jeskyně.
Nevěřícně hleděl na kostky.
"Strážce... byl podvodník," zamumlal.
"Ale vynikající!" slintla mrtvola trpaslíka.

Navršil jsem mu úhledný rov. Jsem si jistý, že by to sarkasticky okomentoval. Pohladil jsem kříž. Chlapec si naposled utřel oči. U vrat pořád hlídali muži zákona. Krkavci zatracení. Ani v hrobě mu nedají pokoj.

Vyskočil jsem na kozlík a pohladil kocoura.

Chlapec mi zamával. Nelíbil se mi jeho pohled. Byl bych raději, kdyby se vydal tou druhou cestou. Tou, co nevede na šibenici.

Urovnal jsem rakve na korbě a mlaskl na koně.

"Až se budou ptát, kde je táta, řekni, že čeká až Pán zavolá a mrtví vstanou ze svých hrobů."

Ale nemusíš jim říkat, že to bude pozítří.

„Pane hostinský, zaplatím,“ ozval se zlatovlasý cizinec.
„Tak to máme, karafu vína, pilaf, dohromady galeon a padesát srpců.“
„Tady, drobné si nechte. Ještě, mohl byste mi, prosím poradit, jak se dostanu k místnímu čaroději?“
„Myslíte starého Avrama? Co odsud vyhnal vlkodlaky? Dejte se po hlavní na sever, bydlí za městem.“
Zlatoslav Lockhart poděkoval a s úsměvem zaklel hostinského zapomenutím.

V duchu poděkoval za setkání s ukecanou vílou, která kudy létala, tudy velebila arménského kouzelníka.
Přesně to potřeboval. Novou knihu svých dobrodružství. Přestože se dílo o vyhnání smrtonošky Bandonu, (díky ti čarodějnice se zaječím pyskem) dobře prodávalo, nesmí usnout na vavřínech.

Sam se svalil na židli s rozmrzelým výrazem.
„Hádám, že Rowena ani její tříčlenný sabat si nevědí rady,“ zhodnotil Dean. „Největší čarodějka historie. Jasně. Spíš podvodnice.“
„Žádné stopy, žádné řešení. Garth zmínil, že mezi vlkodlaky panuje panika.“
„Skvělý. Nemáme šajnu, co proti nám stojí. Jen to po sobě zanechává nelidský mrtvoly.“
„Neměli bychom spíš slavit? Něco za nás sklízí monstra. Dát nohy na stůl, vzít si volno?“
„Fakt tohle navrhuješ zrovna ty, Sammy? Pro tvý info, jde to i po andělech!“
„Cas se o sebe postará. To je snad strach, co ti vidím v očích? Deane, seš rozkošnej.“
„Sklapni, Samantho.“

Tvoříme frontu, přede mnou albínská dvojčata, za mnou izraelský sniper. Ke krvácejícímu uchu si tisknu kapesníček.
„V Nebi je plno!“ řve na nás svatý Petr. Oblečený je jako principál. „Od roku 2021 nepřijímáme!“
Na pořádek dohlíží Ďábel.
„Můžu aspoň do Pekla?“ vyzvídám. Čerty si představuju jako chlupaté chlapy v kůži, a to mi přijde docela dobré.
„Ne! Ani Peklo nebere!“
Vysvětluju, že jsem nevěrník, podvodník, oddával jsem se sodomii, Ďábel vrtí hlavou, tak přisazuju: nechráněné!
Přece nezůstanu v limbu.
„Hoďte je do Kombajnu. A tohohle teda něčím potrestejte.“

Otevírám oči. Doufám, že budu nádhernou ženou, ale srst mám fialovou.
Zabučím.

Ten kazatel zničehonic vstoupil do hostince na náměstí. Líčil barvitě zlořády dnešní společnosti, nectnosti i zločiny mocných. Nabízel změnu. Lepší, krásnější svět prostý zlořádů, blaho všem.
Všichni naslouchali jako očarovaní, hostinský, lázeňský švihák, lehká děva, potulný rytíř i nuzný poutník, medvědář i jeho medvěd, starý pirát s protézou, jakési tři čarodějnice, otrlý hrobník až zaslzel, dokonce přišel poustevník z lesů. Jen hostinského věrný pes nevypadal nadšeně.
Hostinský měl však také kouzelnou krávu. Zčistajasna zabučela pod oknem: „Dobří lidé, neposlouchejte, vždyť je to ďábel!“
Většina lidí zahučela: „Zavři tlamu, ty jedna krávo!“
Ale kazatel byl tentam, jen obří kočka vyskočila oknem.

Karel IV. naklonil hlavu na stranu.
"Jste si jistý, že jsou pravé?" zeptal se kněz. "Pokud ano, Bůh bude stát při nás."
"Samozřejmě. Nedovolil bych si prodávat falešné relikvie," zamnul si obchodník ruce.
"Jak jste k nim přišel?" nahnul se Karel IV. a prohlédl si ostatky.
"Židé je kdysi dávno ukradli původnímu vlastníkovi. Nyní jsme však vtrhli do jejich ghetta a našli jsme relikvie v podzemí synagogy. Po důkladném zkoumání jsem zjistil, že jde o skoro kompletní ostatky svatého Jana Křtitele!"
"Pohádky vykládej žalářníkovi!" prohlásil Karel. "Dobře vím, že relikvie Jana Křtitele má právě v držení můj strýc ve Francii!"

„Jste si tím vaším magickým CTčkem jistá?“ zeptá se mě Martina. Není čarodějka. Kouzla v ní nebudí důvěru.
„Dělám to denně.“
„Pane Tichavský, vás bych nejradši poslala do nemocnice na pozorování. Určitě poznáte vize od halucinací?“
„Určitě…“
„Aha. Takže ráno jste přijel z Berlína a zavolala vás sem moje žena, protože se jí tady hromadí čarodějové, kteří v noci něco spáchali, nic si nepamatují a nemůžou o tom promluvit, jinak dostanou ránu od kletby. Rozhodl jste se jim pomoct, ale protože své vidění příliš neovládáte, zfetoval jste se durmanem. Omylem. Čtyřikrát.“ Rozhodí ruce. „To zní jako normální den na pohotovosti.“

Lekla se, jasně že jo. O takovejch jako on se mluvilo šeptem. Ale nebála se, proč taky? Nic špatnýho neudělala. Teda až na... Ale to byla jenom hloupá frajeřina.

A on byl milej, takovej zdvořilej, jako ze starejch časů, a usmíval se trochu pokřiveným úsměvem.

Přešli Karlák, bok po boku, jako falešní milenci, a u Itala si koupili zmrzlinu.

Na Národní potkali příslušníka, co po nich divně koukal. "Závidí, že jsem byl rychlejší," pošeptal jí do ucha a ona nevěděla, jestli se má zasmát.

Pak došli do Bartolomějský; nechal jí čekat na studený chodbě. A proti ní seděl ten kněz.