Z nepálských cest

Horká tma mě dusí. Pištící komáři opisují divoké kruhy. Ležím pod baldachýnem zaprášené moskytiéry a opíjím se koktejlem dnešních zážitků. Protřepat. Polknout. Chutnají hořce.
Následné otřesy, ztráta rovnováhy i duševního klidu. Zběsile poskakující postel.
Syčící vlnovka hadího těla na cestě. "Nic se neděje, Martina miss, ten určitě nebyl jedovatý."
K jídlu je zase rýže se zeleninou. Už týden jíme tu samou. Její sezóna právě vrcholí.
Telefon mi vypověděl službu. Spravit? Na vesnici nelze. Jsem kompletně odříznutá od svého normálního života.
Je mi smutno. Chci domů. Chci svoji maminku!
Zavírám oči.
Nemíchat prosím.
Někdy je potřeba stesk vypít až do dna.

Dhital pláče schoulená v rohu. Rodiče odešli. Oba. V Kathmandu je více příležitostí. S babičkou ji bude dobře.

Provdali ji. Mira míří do nového domova. Ve svátečním sedí na korbě náklaďáku mezi neznámými muži. Nejsou cizí. Stali se její rodinou.

"Babu, pojď domů!" Kabitha marně honí utíkajícího syna. Manžel si zapaluje další cigaretu a bez zájmu sleduje zvlněné kopce na obzoru.

Irada opálenou rukou sevře motyku. Čeká jí celodenní dřina na poli. Už ani neví, jak její muž vypadá. Odešel za prací hned po svatbě. Možná příští rok zase zavolá.

Samota se jim vepsala do tváří. Stárnou brzy. Umírají samy.

Nemám je ráda. Nesnáším je. Nenávidím.
Jsou mi neustále v patách. S věčně hladovým výrazem oddaně sledují moje kroky. Plazí se přede mnou v prachu, dotírají, beze studu líbají nahé kotníky. Milují teplo lidského těla, puls tepající pod zranitelnou kůží.
Lačně hltají každý můj pohyb. Není úniku.
Pijou mi krev!
Dlouhé těsné objetí, nekonečné splynutí těl. Patříme k sobě!
Řešení složitého rébusu našich propletených vztahů je směšně jednoduché.
Stačí jediná tenká gumička.
Schýbnu se a upevním nohavici k botě.
Neprojdou.
Hnusné pijavice.
Jak můžou existovat tvorové tak přítulní a slizcí zároveň?
Tak pojďte a udavte se zašlou kůží mých pohorek!

Kamenná zídka neodolala nočním přívalům deště. Dvorek se proměnil v hnědé jezero. Kapky zběsile buší do střechy ze zvlněného plechu, není slyšet vlastního slova. Ztroskotala jsem. Nedá se učit.
Vyklepávám si z vlasů vodní tříšť a přemýšlím, jak tím marastem dopluji domů.
Cesta se změnila v proudící řeku. S hlasitým žuchnutím se utrhl lem terasovitého pole a zmizel ve zpěněném vodním víru. Obloha je nízko a z okolních kopců stoupá vlhká mlha.
Deštník nabírá příznivý vítr.
Mohutné vlny serpentin se vzdouvají k nebi. Tsunami hor. Moře bahna. Oceán plovoucí špíny.
Nepál.
Tajemný ostrov, který láká.
Přístav, kde kotví moje myšlenky.

Za devatero osmitisícovkami a vyschlým korytem řeky leží malá vesnice. Terasovitá pole s kukuřicí, stovky nouzových přístřešků rozesetých po kopcích, jedna škola. Děti tu skotačí jako kůzlata. Kůzlata si hrají jako děti.
V jednopokojovém zámku s výhledem na suchem rozpraskaný hliněný dvorek tam žije víla. Příliš vysoká, kyprá, vlasy ostříhané na dva centimetry.
Vítr o ní roznáší skandální pravdy.
„Místo pohodlné cesty na střeše autobusu chodí pěšky!“
„Mluví divným jazykem, nikdo jí nerozumí!“
„Když vidí hada, piští jako myš!“
„Je šílená!“
Místní rytíři jí nadbíhají dnem i nocí. Je tak světlá! Nejbělejší vstupenka do zemí zaslíbených.
Manžel? Není na překážku.

„Martina Miss?“
Vstávám z dřevěné bedny a rozhlédnu se zaprášenou místností, která tu supluje sborovnu. V prázdném okenním rámu se objeví umazaný obličej.
„No school tomorrow!“
Sláva! Jsem volná. Zavřu oči a nechám se unášet představami. Vyrazím si! Do města! Pořádně to rozjedu! Splním si nejdivočejší sny!
S vidinou párty jsem ochotna přinášet nejvyšší oběti. Sejít pár kilometrů z kopce. Čelit zdrcujícímu vedru, hadům, dorážejícím vesnickým psům i četným nabídkám k sňatku. Absolvovat šílenou cestu v nadoraz nacpaném autobuse, kde se, spolu s výhledy na prudký sráz lemující krajnici, zdarma podává vydýchaný vzduch.
Kathmandu.
Konečně!
Svatá trojice.
Jídlo, sprcha, postel!

Ženy v nařasených sárích, rikšák na rozvrzaném kole zdobeném barevnými cetkami, bosý kluk s umatlanou pusou. Všichni to vědí.

Za pár let. Za měsíc. Zítra.

Procházím ulicemi a na nohách mi ulpívá prach. Z hromad odpadků stoupá k nebi štiplavý dým. Kolem svatyně se tlačí lidé, projíždějí auta, hlasitě troubí motorky. Město žije.
Zastavuji před nedokončeným domem. Z holého betonu posledního patra ční opuštěné železné výztuhy. Po ploché střeše se honí opice. Snědý elegán z billboardu za jejich zády propaguje pojištění proti živelným pohromám.
Nejvyšší čas.
Pojistit domov, rodinu, štěstí.

Dnes.

Je 25.dubna 2015 a země se začíná třást.

Rozbitá cesta se stáčí k chatrnému mostu zavěšenému přes hlubokou strž. Na kraji stojí osamělý turista, podle vybavení stoprocentně Čech. Měří si nás pohledem.
První kroky a lávka se divoce rozhoupe. Banda holek s batohy na upocených zádech skupinově zaječí.
„Chodící slepičárna,“ ozve se pohrdavě.
To si nenechám líbit. Nasadím co nejdrsnější výraz a s kamenným obličejem pokračuji dál. Pode mnou teče zpěněná řeka. Chytá mě závrať. Jenže, přece neztratím tvář!
Předbíhá mě drobný nosič s ohromným nákladem. Slyším hlasité kvokání. Na zádech mu sedí drátěná klec velikosti skříně napěchovaná slepicemi.
Dám se do smíchu.
V Nepálu není nic nemožné!