Z nepálských cest

Většina pokojů má svoje mouchy. Nebo jiný hmyz...
 
Otevřu okno. Vzduchem poletují peříčka, vrkají holubi. Romantika hlavního města.
Flekatá podlaha. Upatlané umyvadlo. Závěsy ztěžklé prachem. 
Ze stěny zírá monstrózní zástupce hmyzího světa. Saranče. Měří 10 centimetrů, ale v mých očích má rozměry tyranosaura. Zahýbe nestvůrnýma nohama a vyrazí směrem ke mně. Zaječím a hledám patřičnou zbraň. Kterou část oblečení obětovat? Vyzbrojená tričkem vyrážím na zteč. Netvor zašustí obrovskými krovkami a vystartuje. Ta potvora lítá! Dobojováno. Zahnaná do kouta skládám zbraně.

Defenestrace dokončena ve 21:00.
Krasavec z recepce se asi dodnes ptá, proč ho ta holka tahala do svého pokoje.

Vyjdu rozvrzanou brankou a zamířím vzhůru. Cesta je rozbitá, vydrolené kameny ujíždí pod sešlapanou podrážkou. Lem sukně umetá prach.
Dům, který přežil. Zůstal sám. Se sklopenou hlavou vzpomíná na lepší časy. Tvář mu hyzdí široká prasklina. Od teď až na věky.
Terasovitá pole stoupají k nebi. Patro nad patrem ukrajuje z kopce hladová sousta. Zelené stvoly šeptají.
Výhled na zasněžené hory. Obraz se tetelí v horkém vzduchu. Okraje se rozostřují a mizí v opálovém oparu.
Shelter na rozcestí. Špinavé děti. Pověšené prádlo.
Starý strom rozevírá zelenou korunu. Vitá mě zpátky.

Klidně bych mohla zavřít oči. Domů dojdu i bez nápovědy.

Rodičové těch dívek kousli do otráveného jablka. Hlava se zatočila, ze všech koutů zněly zrádné hlasy.
"Neposílejte dcery do školy," našeptávaly. "Je to zbytečné. Čtení, psaní a počítání, to vše se přeceňuje!"
Odmlčely se, aby nabraly dech: "A těch peněz, co to bude stát!"
Snědé Sněhurky neusnuly. Stalo se něco mnohem horšího. Zůstaly sedět doma. Pracovaly v domácnosti, na poli, obstarávaly slepice. Jejich duše se jen tak poflakovala a smutně vyhlížela z okna, když kolem běžely děti ve školních uniformách.

Někteří se vyléčili. A jejich dcery vyčnívaly. Doslova. Ostatní studenty převyšovaly nejméně o hlavu. Jiní zůstali otrávení až do konce.

Obraz první: Do školy přišel balík. Sbíhá se celá sborovna. Vzrušení narůstá. Krabice je obrovská a vypadá slibně. Odesílatel? Nějaký UNICEF.
Obraz druhý: Učitelé rychle trhají balicí papír. Hlasité jásání. Co je uvnitř? Hry. Učební pomůcky. A tajemný předmět.
Obraz třetí: Záhadná krychle z barevného plastu vzbuzuje zvědavost. Proč jen je děravá? Že by ta okénka ve formě čtverců, trojúhelníků a koleček byla na ozdobu?
Závěrečná scéna: Učitelé i ředitel se ze všech sil snaží rozdělit geometrické tvary do správných otvorů. Je to docela fuška. Slunce praží na orosená čela.

Nepodceňujte je. Nejsou hloupí. Ale něco takového vidí úplně poprvé.

Scházíme z kopců. Cesta je rozbitá, samý výmol. Srážkový stín mohutného horského hřebene zaklel okolní krajinu.
Půda je zvrásněná, rozpraskaná. Přežil jediný strom. Meruňka. Plaše kvete. Na polozbořeném plotě sedí bezhlavé kozí tělo vysvečené z kůže. Rudé maso láká mouchy. Memento mori.
Projíždějící džíp zdvihá oblaka okrového prachu. Fouká. V údolí, kde nic neroste, se vítr nemá kde zarazit. Nabírá rychlost. Pustinou víří částečky vyschlé země. Pokrývají obličeje, vlasy, derou se do očí. Nedá se dýchat.
Konečně záchrana. Vesnice. Běžíme do obchodu. Natáhnout gumičku, upevnit, hotovo! Naše tváře zdobí roušky z podivného froté materiálu. Poprvé.

Kdybychom tenkrát tušili kolikrát ještě.

Bibek. Věčně rozesmátý kluk. Usadil se v Německu. Vaří. Stejně jako jeho otec.
Neema. Můj průvodce. Univerzita, skvělá angličtina. Nemůže pochopit proč někdo přijede učit do Nepálu. Podle posledních zpráv pracuje v Dubaji.
Krishna. Šikovný chlap. Krásně maluje. Restauruje thanky. Nyní už na Tchaj-wanu.
Subash. Automechanik ve Spojených státech. Domů přiletěl jen na návštěvu. Zastavit se ve škole? Podělit se o znalost jazyka s dětmi? To určitě ne.
Samir. Jim to závidí. Hodně. Mluví plynně. Jediný z vesnice. Dnes je ředitelem školy. Šel by hned.

Mladí kluci, muži, tátové od rodin. Jejich pouta se zpřetrhala. Poslední spoj domů dávno odjel.

Jsou tady, stejně jako každý den. Vysedávají na betonové podestě před mými dveřmi, buší na okno. Naparují se, předvádějí, rvou se o moji přízeň. Neznají slovo ne.
"Namasté, Martina miss."
Imlish, Manoj, Abhishek. Páni kluci.
Skláním hlavu k pozdravu a úsměv mi tuhne na rtech. Vypadá to, že dnes dojde na pěsti.
Imlish pozdvihne pevně sevřenou dlaň. Uchopím kámen. Vzhůru do ringu! Normálně vyhrávám, ale tohle je jejich píseček.
Pravidla jsou jednoduchá. Vyhoď a chyť. Oblázky vyletí k obloze. Samozřejmě, kluci na hřbet zavřené ruky chytili všechny.
Děsím se, kdy na mne přijde řada. Jsem měkká. Na pěsti vždycky prohrávám.

Samhjana je krásná. Září. Sborovna je plná jejího smíchu.

Mira pohodí hlavou. Těžký náhrdelník na jejím krku se zhoupne a tiše zachřestí. Šperk neodolatelně vábí.
Samhjana přistoupí blíž a natáhne ruku.
Nitky navlečených rudých korálků svázaných do jedné tlusté šňůry odráží světlo.
"Vdej se," šeptají. "Stačí jen kývnout a můžeš nás mít."
Dívce se třesou prsty.
Tepaná ozdoba uprostřed, symbol manželky,se leskne. Nakrucuje se, svádí a slibuje.
"Důstojnost, postavení, rodinu, to přece chceš?"
Dívka váhá.
"A lásku, samozřejmě."
Samhjana sevře zlatý přívěšek mezi prsty. Rozhodla se.

Vídám ji na Facebooku. Fotky s manželem. Je stále krásná. Jen úsměv zmizel.

Každá polní cesta má oči. Všechny domy slyší. Vesnice ví všechno.
Samir miluje Iradu.
"To dá rozum," šeptají zvědavá ústa. "Je krásná! Milá! Vzdělaná!"
Každé ráno spolu chodí do školy. Celý den učí jeden vedle druhého.
"Irada má ráda Samira," vyprávějí si školní uniformy. "Je hezký, sebevědomý, někam to dotáhne!"
On se usmívá a vypráví příběhy. Ona ho hladí očima a v příjemných rozpacích si pohrává se zlatou ozdobu zavěšenou na útlém krku.
Jsou pravdy, o kterých se mlčí.
Chvíle, kdy se poprvé dotknou, rozmetá jejich svět na kousky.
Její muž se zítra vrací z Kathmandu.
Jeho žena chystá večeři.

Autobus přeskakuje výmoly. Zastavuje. Zírám.

Okolo silnice tu vyrostlo město. Zaprášené, špinavé, plné života. Tak ošklivé! Tak nepálsky krásné! Dýchá, pulsuje, přitahuje.
"Pojď blíž!" láká mě, "stačí pár kroků."

Ulicí se pohybují davy lidí a prašivých psů. Ženy obložené zavazadly nastupují do barevných autobusů. Vyprávějí. Smějí se. Muži divoce gestikulují, kouří a plivou na zem. Troubení klaksonů se mísí s vyřváváním pouličních prodavačů. Mezi stánky se proplétají rozcuchané děti. K nebi stoupá dým.

S trhnutím se rozjedeme. Mám obličej přilepený na okýnko. Nemůžu se odtrhnout. To město má neuvěřitelný náboj. Neznám jeho jméno, ale vím, že sem se chci vrátit.