DMD č. 22. pro 22. 4. 2023. Téma: Paralýza výběrem

Všichni počítají s tím, že nevěstka otěhotní, ale to jí úděl neulehčí. Proto má radost, že jsou na to dvě, ona i ta, kterou s ní kdysi prodali z rodné vesnice. Vzájemně se podporují jako sestry. Slibují si, že až se děti narodí, budou si pomáhat, budou se střídat, pro obě děti obě náruče. Třetího dne po porodu najde u svého boku mrtvého syna té druhé.
Prázdnýma očima hledí na krále Šalamouna, na plačící dítě, na přeostrý meč. V srdci ji pálí zrada, která dovršila všechny zrady jejího života. Přemítá, zda na tom její syn bude lépe živý, nebo mrtvý.

Jedu do nemocnice. S tím, co jim řeknu, mě určitě vezmou. Navíc bych se už chtěla léčit.
Na příjmu mi však říkají, že nejdřív musím alespoň týden na uzavřené odděleni. Na výběr je detox pro dospělé, nebo neklid.
Na detox v žádném případě nechci. A na neklid také ne.
„Kam tedy půjdete?“ ptá se doktorka. „To chcete zpátky k Mikimu?“
K Mikimu také ne. Do té žumpy už nikdy nechci. Bylo by to zas všechno znovu.
Že bych šla k mamce? To bych se ale musela nejdřív léčit.
Na výběr mám ze tří možností. Všechny jsou špatné. Jsem naprosto paralyzovaná.

Karotka se snažil uklidnit knihovníka stojícího nad čarodějem v bezvědomí.

"Tak o co jde?" zeptal se Elánius. "Řekl někdo slovo na o?"

"Zdá se, že jeden student se nemohl rozhodnout, kterou knihu si vypůjčit, tak zkusil odnést obě."

"No a?"

"Už dosáhl limitu knih, které si můžete půjčit."

"Aha. A knihovník se ho pokusil zastavit úderem Výběrem poezie zaniklých run, třetí díl."
Kývl na tlustý svazek na zemi.

"Ook!"

"On tvrdí, že na něj ta kniha skočila sama."

Elánius si povzdechl. "Co se dá dělat. Karotko, přečti jí její práva." Radši si to vyříká s magickou knihou než s knihovníkem.

Tatínek.
Má ji rád. Hrál si s ní, spoustu věcí ji naučil.
Maminku vždy hlídal – proč ne? Miluje ji, chce ji mít v bezpečí.
Daren. Mohl k němu být laskavější. Třeba chce, aby z něho vyrostl silný muž?
Otec.
To je jeho druhá, oficiální podoba. Ale není zlý! Jen je pán, hned tak se s někým nebaví. Má moc, takže se ho lidé bojí.
Jenže… co se objevila ta čarodějnice, tatínek se mění. Je častěji otec a někdy je opravdu divný. Jako by to nebyl on. Navíc nevypadá, že by o tom věděl.
Tatínek nebo otec?
Kaitlyn se nemůže rozhodnout.

Sokka byl evidentně při vědomí - dýchal a mrkal, ale to bylo tak všechno, čeho byl schopen. Toph do něj pro jistotu píchla klacíkem, ale stejně se nepohnul.
"Co jste prováděli?" zeptala se.
Zuko složil hlavu do dlaní a povzdechl si.
"Víš, jak tu běhají ty ještěrky?"
"Ty, co o nich Katara prohlásila, že jsou asi jedovaté?"
Přikývnul. "No, tak jednu z nich chytil a chtěl se vsadit, že ji sní."
"A ty si s tím souhlasil?"
Zavrtěl hlavou. "Právě, že ne. Řekl Ale donutils mě k tomu a spokl ji."
Znovu do něj šťouchla. Sokka zaskučel.
"Sám sis vybral, blboune."

S hrstí nově vydělaných dolarů vešel do svého prvního amerického supermarketu. Vítači u vchodu oplatil úsměv i „How do you do?“. Anglicky se zatím nedomluvil, ale dal si záležet, aby i s tím málem zněl jako pravý yankee. Na sobě měl samozřejmě real American jeans a pilot sunglasses. Perfektní integrace, fantastic mimicreeh.

Robert byl zvyklý nosit se jako pán. Už od mala měl sebevědomí na rozdávání. Mezi regály ale zakolísal. Z každé poličky na něj pokřikovalo třicet druhů stejné věci. S úzkostí malého kluka utekl do bread aisle. Chleba jako doma v Čechách, kýžená jistota, snad jako jediný nikde nebyl.

Pan Whitfield si nalil z karafy pohár vína. Seděl v důstojnické jídelně sám. Byl tomu rád. Když dostal rozkazy nastoupit jako první důstojník na Skřivánka, byla to, po letech strávených na řadových lodích, příjemná změna. Šance na postup! Rozhodně si nepředstavoval, že jeho první služba na fregatě, skončí takhle. Korzára setřásli. Prozatím. Počtem děl ho převyšovali. Bez stěžně však byli chromí. A kapitán se zbytkem posádky byli zajatí. Nebo mrtví. A rozhodnout, co podniknout dál, se musel sám. Vrátit se do přístavu? Opravit loď? Nebo se s chromou fregatou pokusit zachránit ty, co zůstali na ostrově? A mají koho zachraňovat?

Někdy si píšeme. Nikdy o ničem osobním, jen obyčejné domlouvání - pojedeme tímhle autobusem, nebo až tím pozdějším? A nedáme sraz spíš na tramvaji? Přesto každé slovo pečlivě zvažuji, převracím v hlavě, na odpověď mám spoustu času, tak si na ní chci dát záležet. Jak vyjádřit zájem, ale nenaléhat, jak jasně sdělit, že tě ráda uvidím kdykoliv, ale přitom netlačit, nenaléhat příliš? Občas neodepisuji až neslušně dlouho, ale přísahám, není to nezájem, to jen slov je tolik, neumím si vybrat, všechna se zdají tak nedostatečná - ale věř mi, nezájem to není... Beru cokoliv, musíš to vědět, cokoliv, do čeho dáme srdce.

Noc. Úzká ulička nedaleko londýnských doků.

Oscar: “Tak už se rozhodni. Je tu zima, a zahlédl jsem pravděpodobně krysu.”
Bosie: “Robbie šel s námi?”
Oscar: “Ha ha. Vyber si konečně jednoho a jdem.”
Bosie (nešťastně): “Když já prostě nevím! Který z nich je nejdražší?”
Oscar (uklidňující nádech výdech): “Stojí všichni stejně. Co ten nalevo?”
Bosie: (natahuje)
Oscar: “Tak napravo? Nebo snad uprostřed?”
(Slyšíme šoupání několikera párů bot a významné pokašlávání)
Bosie (plačtivě): “Jde o to, že když si vyberu jednoho, tak ti ostatní budou smutní, že se na ně nedostalo!”
Oscar: “Bohové…”
Rentboy: “Pane, ve vší úctě, takhle prostituce nefunguje…”

"Albus Severus Potter!"
Je to tady! Jeho velký den! Usedá na židličku, na hlavu mu usazují legendární Moudrý klobouk. Otec a matka budou pyšní, až bude v Nebelvíru!
"Nebelvír, to sice ano, ale nech mě to promyslet." Zašvitořil chrčivý hlásek.
Ale já musím do Nebelvíru. Všichni z mojí rodiny...
"Ty jsi velmi snaživý hošík a tvá hlava není úplně dutá, ale vyrůstáš ve stínu... rodiny, sourozenců. Dám ti příležitost zazářit. Zmijozel!"
Malý Albus zůstal na židli zcela paralyzovaný.
"Chlapče, musíte uvolnit místo dalším," pobídla ho přísná dáma.
Usedl vedle blonďatého bledého kluka. "Ahoj! Já jsem Scorpius Malfoy! Vítej ve Zmijozelu!"