DMD č. 22. pro 22. 4. 2023. Téma: Paralýza výběrem

Děsí mě. Je zdánlivě nekonečná, beze všech vodítek, bez záchytných bodů. Hladká a bílá.
Bojím se jí dotknout. Bojím se, že mě při dotyku pohltí a vstřebá. Bojím se, že už z ní neuniknu.
Mohu se ještě rozhodnout? Mohu odejít?
Ne. Ta pláň by ve mně zůstala navždy. A já nechci být navždy jejím zajatcem.
Musím ji porazit. Čas se krátí. Mám nástroje, kterými ji mohu překonat. Ale musím vybrat ten správný. Ale který je nejlepší?
Zhluboka se nadechnu. Vyčistím mysl a rozhodnu se…
Batole vydechne, vybere si zelenou pastelku a z bílé stěny ve chvilce zbyde jen letmá vzpomínka.

Stojím na rozcestí a čekám
kterým směrem poletí ptáci
nevím
jestli následovat ty
co spatřím jako první
nebo se přidat k těm
kterých bude víc

Zatímco váhám
každá z cest pokračuje ke svému cíli
kolem se rodí a umírají lidé
plynou hodiny, dny a týdny
a pomíjejí zázraky
co se nezopakují
a které jsem mohla spatřit
kdybych jen měla odvahu se rozhodnout a jít

Stojím na rozcestí a čekám...

...nejen když jde o velká životní rozhodnutí. Přece jen, ty člověk nečiní každé ráno.
-Nevíš, jestli chci kafe nebo čaj?
-Šmarjá, si dej oboje.
-Hm. A nevíš, jestli mám i hlad?

„Elleno, co si dáš? Koláče? Vajíčka? Bábovku?”
Chůva byla s rozumem v koncích. Princezna ale jen tupě zírala na stůl pokrytý hromadami jídla.
„Já nevím.”
„Tak si dej to, na co máš chuť!” povzbudivě řekla chůva.
Ellena vztekle odsekla: „Já ale nevím, na co mám chuť!”
V tom se do kuchyně přiřítila Amélie, popadla dva tvarohové koláče, hrst jahod, usmála se na Ellenu a zavolala na ni: „Lukostřelba odpoledne? Buď tam!” A vyběhla ze dveří, patrně do sklepení za Archivaldem.
„Vidíš. Vezmi si příklad z Amélie,” zavrtěla chůva hlavou.
Ellena obrátila oči v sloup: „Už aby přišla ta černá bouře.”

Lord Henry vypadal nadmíru spokojeně. Ale Dorian, který seděl naproti němu, se necítil ve své kůži. Bylo toho až příliš mnoho nového najednou.
„No tak, Doriane. Čím začneme?”
Mladík si pozorně vyslechl dlouhý seznam nápojů a byla mu nabídnuta dýmka, cigarety i opium. Krásná dívka, která je obsluhovala, se protáhla až příliš blízko kolem něj.
Jeho společník si všiml rozpaků na mladistvé tváři.
„Víte co, Doriane? Vyberu za vás. Jen se zhluboka nadechněte a užívejte si to. Nebudete zklamán, nebojte se.”
Dorianovi se značně ulevilo. Zabořil se hlouběji do pohodlného křesla a zavřel oči.
Henry si ten pohled opravdu užíval.

V olympijském desetiboji historicky poprvé zvítězil chobotničí reprezentant. Exceloval v hodu diskem, oštěpem i vrhu koulí a skvěle zvládl i skoky.

„Kdysi jsem vyzkoušel mnoho různých sportů, ničemu jsem se však nedokázal věnovat pořádně,“ popisuje atlet. „Nakonec mě nadchl desetiboj.“
Sportovec šikovně využil svých vrozených dispozic a některá chapadla vycvičil pro hod diskem, jiná ke skákání.

K olympijskému úspěchu mu však pomohlo i štěstí. Gazelí atlet, který zvítězil ve sprintech, nedovedl kopýtky uchopit oštěp. Mnoho soupeřů zase ze závodů odstoupilo kvůli zranění, když zakopli o chapadla chobotničího atleta.

Tomu tak k vítězství stačilo, když se do cíle závěrečného běhu doplazil.

„Dovnitř! A tvařte se aspoň trochu sexy!“
Vešel zástup šesti mladičkých slečen. Hlavy mají sklopené. Jejich těla jsou štíhlounká, pokožka jemná a prsa pevná s bradavkami jako lusk.
„Dnešní výběr se ti podařil.“
„Vždyť jsi můj nejlepší zákazník… pro tebe vždy to špičkové.“
„Otočte se, ať si vás prohlédnu, děvčata.“
Hmm, ty jejich malinké prdelky.
Jedna hezčí, než druhá.
Jsem jejich vzhledem tak paralyzován, že nevím, kterou si vybrat.
„Která je nová?“
„Žádná…“
„Tak, která je panna?“
„Žádná…“
„Hm, tak která je nejmladší?“
„Tahle.“
Ukázal na holčinu, jejíž vývin ještě není u konce.
„Ta jde… Pojď, díky tobě dneska omládnu.“

“Kapitáne, blížíme se k mezeře mezi dvěma asteroidy!” vykřikl pilot.
Viděl to, ale nedokázal se pohnout. Ochromila ho jakási strnulost.
“Kapitáne!”
Chtějí po mně rozhodnutí, pomyslel si. Ale už je pozdě.
“Jestli poletíme dál, je velké nebezpečí, že se srazíme!”
To dobře věděl. Věděl ale také, v jak neutěšeném stavu je motor. Kdyby začali brzdit...
Ostatní členové posádky na něho hleděli s hrůzou v očích. Proč nic neříká?
Nemohl. Pokud by začali brzdit, motor by to nemusel vydržet. A jestli poletí dál, srazí se s asteroidem.
Jak jsme se vlastně do téhle situace dostali? Nemohl si vzpomenout.
Tohle nemá řešení.

Muž v obleku so strojenosťou ukazuje rakvy. Popisuje ich spôsobom, akoby predával posteľ.
„Nič v zlom, pán...“ ťažko zhľadúvam v pamäti jeho meno.
„Urbanský,“ doplní so súcitným pohľadom na moju ofačovanú hlavu.
„Prepáčte. Pán Urbanský, nehľadám rakvu, ale...,“ nemôžem to slovo dostať na jazyk. Zdráham sa na to myslieť, nieto to ešte vysloviť.
„V týchto miestach máme urny na popol,“ sprevádza ma do zadnej miestnosti. Steny sú plné políc s urnami. Zostávam primrznuto stáť. Len sa rozhliadam. Vôbec nepočúvam, čo vraví. Nie som toho schopná. Myslím na to, že sme si obaja priali byť rozsypaní v prírode.
„Máte nejaký katalóg?“

Snažím se být rozumná. Budu se muset brzy rozhodnout.

Jeden je vysoký, světlovlasý, oči má modrošedé a pořád se směje. Když ho políbím, chutná tabákem a kořeněným vínem.
Druhý je tmavovlasý a tmavooký. Má již husté vousy, první vrásky. Usmívá se málokdy. Když ho políbím, chutná jako planá jablka.

Ten první neví, že mám dceru. Možná proto, že by mohl být jejím starším bratrem.
Tou druhému jsem to pověděla. Zeptal se na její jméno a dal ji pozdravit.

Druhý den mě Kristián požádá o ruku. Když si ho vezmu, přijme prý Martu za svou.
Najednou je výběr snadný.
Musí být.

"Co... sykt... myslíš, že... sykt... tebou... provedu?" zachraptělo repro nevzhledného stroje, se kterým jsem dlouhé roky válčil. Po každé jeho porážce se stáhnul do podzemí, vylepšil se a znovu zaútočil. Nyní byl aglomerátem mnoha stavebních a zahradních nástrojů, ze kterých učinil celou plejádu vražedných zbraní.
"Je mi to jedno," odplivl jsem si.
Porazil jsem ho mnohokrát, on mě jednou!
"Můžeš... sykt... vybrat."
Přehlédl jsem celou jeho výbavu.
"Klidně mě rozdrť, nasekej, rozemel, ubij, usmaž, nalámej, provrtej, prostřílej, rozřež, převálcuj či zelektrizuj!"
"A co udělal?" přerušil mé vyprávění syn.
"Nic," poprvé jsem se usmál. "Myslím, že dodnes tam stojí a vybírá."