DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Philip knew most people found his uncle intimidating at the best of times, but he never felt that way. Until now.
The anger that lashed out when that mousy salesman came - that was bad. But the void staring out of his eyes afterwards was way worse.
Void that hid emotions Philip remebered only too well.
Betrayal and hurt, feeling helpless and useless in the face of the circumstances.
And being so utterly alone, isolated - partly by choice, mostly by the belief that no one could understand anyway.
"You know you still have us," he tried.
"I know," the void answered.

"Scientists say the biggest issue with potential time travelling is that the Earth moves very fast, so time travellers would likely end up in space-"
"That's BS!" Hermione shouted so loud some people turned their heads. Neither of them noticed.
"What is?" asked Luna, peaking at her phone.
"Time travelling obviously works because of magic. It would be so dumb if we just basically ended up nowhere every time."
Luna shrugged. "I would become friends with the stars! They must be lonely, so far apart from their friends."
Hermione shook her head. "I would love to borrow your brain sometimes."

Fae pípnul mobil. "Sakra, už maj hotovo."
"A jak jsou na tom?"
"Netuším, musím rychle do sítě. Jeď za nima, určitě budou potřebovat odvoz."
Jynx si v rychlosti pobrala věci a vyrazila ke dveřím. "Dávej na sebe pozor."
"Budu se snažit. V rámci mezí." odpověděla Fae a vydala se s hrncem ledu do koupelny.
Nasypala led do polonapuštěné vany. Z chodby se ozvalo cvaknutí dveří.
Skočila do vany, studenou vodu nechala téct. "Tak snad to bude stačit." Moc jistá si tím nebyla.
Ani se pořádně neaklimatizovala a připojila si konektor do hlavy. Před očima se jí zatmělo a svět zmizel.

Prázdná láhev se zakutálela k dalším prázdným lahvím pod prázdnou knihovnu.
V prázdné místnosti se převaloval prach stejně pomalu a bezcílně, jako prázdné myšlenky otupěle plující bolavou hlavou.
Prázdná dlaň se sevřela, bříško palce pohladilo prázdný prostor, prchavého ducha starého kousku rudého hedvábí...

Některé dny byly i lepší. Občas vydal pár rozkazů. Napadal lodě, získal kořist.
Do kajuty si z ní nepřinesl nic. Prázdná místnost dokonale odrážela prázdnotu jeho života, kterou na prchavý okamžik zaplnil Pirát Gentleman. Ten, který hned vzápětí zmizel v prázdnu a nechal po sobě jen ozvěnu prázdných nadějí.

V srdci Edwarda Teache zela prázdná černá díra.

Raněný Mate byl naložen na vozík, jeho bratři popadli zbraně po droidech a generál zařval poslední slova do vysílačky. Jediný, kdo ještě neměl hotovo, byla Orn, na niž padl úkol vybrat nejvhodnější ústupovou cestu.
Jak již bylo naznačeno dříve, tato volba nebyla lehká. U hlavního vchodu bzučelo AAT, jedním ze zadních utekl nepřátelský velitel, druhý byl trochu těsný, ale…
„Tudy,“ zavelela komandér k tomu těsnějšímu, vozík se rozjel, ale daleko nedojel.
„Tak ne, tam je plno,“ konstatovala Orn, sotva se do futer zaryl první výstřel.
[„Tedy do prázdna, džentlmeni,“] zavelel Champbacca na druhou stranu a skupina vyrazila na napínavý výlet.

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“

Následoval jsem shrbenou postavu do podloubí. Za těžkými kovovými dveřmi jsme se spustili ze schodů. Vzduch těžknul a plnil se hutným kouřem. Temnota se dala krájet.
Postava zmizela ve tmě a nechala mě nervózně přešlapovat.
Stará strupovitá ruka mě zatlačila na rameno a usadila na vymačkaný smradlavý slamník.
"Plechovku, máš?" zeptal se tajemný hlas.
Vylovil jsem z kapsy bílé fazole. Plechovka se zaleskla a pak jí tma spolkla.
Na oplátku se vynořila dýmka nacpaná podivnou směsí, která voněla jako ponožky.
Jiskra probleskla tmou.
Dal jsem si dýmku do úst a zavřel oči.
Pak jsem splynul s tmou a rozplynul se.

Vyrážíme na jednu pamětihodnost v okolí. Tam jedeme autobusem, zpátky jsem naplánoval vlak. Vyrážíme po značce k vlakové zastávce. Mezi poli je však značka špatně viditelná, pročež z ní scházíme. Přiblíživše se konečně k trati, spatříme projíždět zamýšlený vlak.
Další vlak jede až za dvě hodiny, jsme v prázdném časovém úseku, co se týká spojení.
Snažím se kombinovat možnosti, výsledkem je, že po osmikilometrovém pochodu stejně končíme v onom dalším pozdním vlaku. V době, kdy už kluci mají mít dávno po večerce.
Manželka je pekelně nasraná, bohužel oprávněně; kluci jsou extrémně unavení. Naštěstí nám neusínají ve vlaku.
Pohnojil jsem to.

Řeč budečské představené splývala do jediného proudu. Nevnímal slova, sledoval tón. Už neměl naději.
Rozhodl se nečekat na rozsudek. Šlápl na spáru. Někdo z přihlížejících vykřikl.
Propadal se mezi hrubými kamennými kvádry. Jeden každý z něj sedřel vrstvu. Všechny pravdy i lži které kdy vyslovil ho opouštěly. Všechna gesta. Každý úsměv i pláč. Vzpomínky. Kameny z něj sedřely všechno, co dělá člověka člověkem. Zbylo jen prázdno.
Budečská představená sledovala prázdnou nádobu ve tvaru člověka, která stála před ní. V oku se jí zatřpytila slza, ale hlas měla pevný.
“Nejkrutější trest nelze udělit, k tomu se každý může rozhodnout jedině sám.”

Jason šel. Pokud mu něco opravdu šlo – kromě fakt hustých tanečních pohybů a házení molotovů – byla to chůze. Šel a rozhlížel se. Všude bylo nic. Nijaké bílo (Janet mu vysvětlila, že bílá je jen projekce jeho mozku a vyrovnání se s nevyrovnatelným). Šel pořád dál a dál do prázdna.
Co by se asi stalo, kdybych skočil?
Skočil. A padal, padal a padal. Bylo to vlastně docela příjemné.
Janet! Tohle musíš zkusit!
„Ve skutečnosti nepadáš, to jen určitá centra tvého mozku simulují gravitaci.“
Ty jsi fakt chytrá, usmál se na ni z prázdna. Já tě mám rád.
„Já tebe taky, Jasone.“