DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Sedlám koně, dotahuju podbřišník a před očima mi jedou vzpomínky na poslední tréninky na tom místě. Kůň se otáčí, nechce jít dopředu, když nedám jinak, začne vyhazovat.
Vkládám koni do huby udidlo, které jsme už pár měsíců nepoužili.
Beru si helmu, na kterou už měsíce padá prach.
Já jsem nervózní, kůň je nervozní. Sleduji každý krok po pastvině, vzdalujeme se od koní. Hlídám se, ať dýchám. Ať mi netuhnou svaly. První pokus o nacválání zvládáme s klidem a jdeme dále krokem kolem bubáků. Na pastvině, kde se už tolikrát pásl. A přesto pokaždé když tam jedeme, je to jako poprvé.

Garak took another sip of his drink. From his vantage point, Julian could not see him, nor could the charming girl with whom he was engaged in conversation. They had just returned from the holosuites.

"That was amazing." The girl laughed. "We don't have anything like that on Bajor."

"No holosuites?"

"Nowhere near as advanced. I felt like I really was on a Terran sailboat."

Julian took her hand. "It's just lights and omicron particles. None of it really exists." He looked into her eyes. "A journey into emptiness."

As they kissed, Garak sighed. A journey into emptiness. How appropriate.

Častokrát netušil, co od života čekat. Vystřídal spoustu rolí i zaměstnání. Byl školákem, pomocníkem, poslíčkem. V mafiánské hierarchii se vypracoval od píky, nehledě na to, že byl syn dona. Nic nedostal zadarmo.
Brzy po návratu z rodinné dovolené na Havaji obdržel povolávací rozkaz. Na svůj osobní seznam si přidal další položky: bisexuál a voják. Tím to neskončilo. Roky ubíhaly a on se pokoušel žít svůj život, jak nejlépe mohl. Stálo to nervy a úsilí. Po otci se stal novou hlavou rodiny, donem, získal si respekt. Nestačilo to.
Teď ho čekala nová role, partnera a otce. Byl to výlet do prázdna.

Byl to zvláštní sen. Šel po dlouhé cestě, vepředu viděl krajinu líbeznou nad všechno pomyšlení v jasných zářivých barvách. Náhle se však fata morgána rozplynula, ocitl se jakoby v mlze. Ještě slabě vnímal odlesky překrásné scenérie, jenže doopravdy měl kolem sebe cosi nepopsatelného, ne opravdovou mlhu, jakési beztvaré bezbarvé NIC. Tak prázdné, že se ani nemohl nadechnout, přesto neumíral. Prázdnota ho vtahovala, prostupovala jím, a najednou poznával její podstatu. Pozdě. Rozplýval se, aby už navěky zůstal její součástí…
Celý zpocený se probudil. Poprvé za celou svou úspěšnou kariéru marketingového specialisty si pomyslel, že by své životní cíle měl výrazně přehodnotit.

Koně klušou, kopyta pravidelně klapou na stezce zaříznuté v prudkém svahu.
Zrovna vyjíždějí z lesa na náhorní planinu, když… Frrr!
Pod kopyty Darenova koně s hlukem vzlétne bažant. Valach polekaně uskočí. Přidá se prudká bolest, do boku se mu zapíchne suchá smrková větev. Zvíře se dá slepě na útěk.
Být kolem prostor, Daren by si poradil. Jenže kousek od stezky zeje propast! Šílené zvíře ji nevnímá. Krok do prázdna… pád!
Kaitlynin výkřik a kopyta se najednou odrážejí od ničeho zpátky na pevnou zem.
Assani bleskurychle chytá valachovy otěže a zastavuje ho.
Užasle sleduje dceru – rodinnou magii ještě nikdy nezdědilo děvče!

Trvalo to dlouho. Vystudoval svobodná umění a geografii na univerzitě, vrátil se domů a začal učit. Nikdy se nepřestal zajímat o teorii sítí. Tisíckrát chyboval, tisíckrát sáhl do prázdna. Teprve po letech si vzpomněl na dávná Prokůpkova slova. Mohlo to být opravdu tak jednoduché? První měření vypadala nadějně. Přesto strávil více než dva roky pokusy a výpočty, než za pomoci přátel vydal útlý svazek De theoria retia in nova prospectu. Vzorec, který použil a který přijelo ověřit několik skupin učenců z královské univerzity, byl neskutečně složitý. Své žáky však po Prokůpkově vzoru učil, že vnitřní síť má tvar pecnu chleba.

Bydlíme s Ludem a jeho holkou. Ludo vaří, ale peněz má málo. Odnese to většinou ta holka. Často přes zeď slyším jeho vztek a její úpění.

Hořko těžce sháním peníze na nájem. Sebevědomí mám zašlapané hluboko pod zem. Zbývají dva dny. Ještě dva tisíce. Vůbec to nejde. Po návratu zjišťuji, že profetovali všechny mé peníze na nájem. A na mě nic nezbylo. Nenechal mi ani jednu dávku.

To byl můj výlet do prázdna. Žádný cíl, žádný plán, jen touha po volnosti.

Takhle žít už nebudu.

Chci se léčit.

Konečně to myslím vážně.

Přespávám u mamky. Druhý den nastupuji do nemocnice.

„Už se mi sbíhají sliny, kámo!“
Dokončili jsme várku.
„Vole seš si jistej? Nedáme to vyzkoušet nějakému chcípačkovi?“
Tuším, že tohle bude neskutečná jízda! Připravuju si s radostí své nářadí: „Kámo, chci to první! Chci výlet do vesmíru!“
Kumpán má strach.
„Proč mi nevěříš? Bude to dobré a vyděláme na tom prachy!“

Loketní jamka je plná bolestivých/hnisajících boláků.
Ukázkovou žílu mám mezi prsteníčkem a prostředníkem.
Natahuju do jehly ten slastný mok.
Hrotem jehly prorážím vrstvu kůže a zajíždím lehce do žíly.
Vstříkl jsem to do těla.
Euforie.

„Kámo?... Kámo!“

Výlet do vesmíru se nekoná… Dal si zlatou. Odletěl do prázdna.

„Ale no tak, pane Vulkáne,“ uštědřil Neelix Tuvokovi herdu do zad, až se v křesle otřásl, „co tak zasmušile? Čeká nás osm hodin cesty! Musíme se trochu rozptýlit!“
„Co nějaké příběhy?“ mlel dál, neodrazen tichem. „Už jsem vám vyprávěl o své první výpravě za kořenem leoly? Byl pošmourný den…“

Vulkánec pevně semknul víčka.

„…neuvěřitelné, že? A teď si zazpíváme! Naučím vás talaxiánskou…“

Tuvok se zhluboka nadechnul… a otevřel vrata raketoplánu. Ozvalo se zasyčení, talaxianův vřískot a pak nádherné, přenádherné ticho. Blaženě vydechnul.

„Á, vy jste se zasnil!“ vytrhnul ho náhle z pohody mečivý hlas. „Tak teď hezky se mnou: Tralálálá-uáá-lalí…“

Zahltila ji prázdnota, když se tu hroznou zprávu dozvěděla, a ona ji přivítala, protože skutečnost byla příliš bolavá. Ostrá jako její šípy… tehdy… tam. Pila ji lačnými doušky, polykala v jídle, které jí nutili jíst, objímala ji za nocí, když se dívala do nikam.
Dokud nezaslechla jednoho večera dětský pláč z vedlejšího pokoje. Dokud nevstala, neodešla tam a nezůstala. Utřela slzy, ukonejšila, a pak seděla a svírala malou ruku cizího dítěte ve své. Nad ránem se jí na chvíli zazdálo, že plyšový lev spící v dětském náručí se na ni usmál a povzbudivě zamrkal.
Přikývla na souhlas.
Byla zpátky. Živá.