Svět bez dotyku

Jestli jste se na něco mohli v 28. století spolehnout, tak na to, že přirozené početí je nejisté. Přesvědčení o tom bylo tak rozšířené, že už to nikdo ani nezkoušel. Dokola opakovaná lež se stala realitou.
Láska byl zastaralý pojem. Bouře citů, vášeň, stesk po dotyku jiného těla, to bylo minulostí. Na to lidé zapomněli.
Ale občas se stalo… a reprodukční instinkty přebily vše, co desetiletí bylo pravdou.

V Grace se jednoho dne něco probudilo, když ji André upřeně pozoroval svýma zelenýma očima.
Okusila ten nádherný pocit, když se mohla schoulit v jeho hřejivé náruči.
A teď chránila nový život.

Vše se centralizovalo, protože centralizace znamenala efektivitu.
Úspora času, financí, výsledky byly ohromující.
Zpočátku za zřízením centrální odběrové místnosti stály rozpaky, sklopené pohledy, nesmělé návrhy, aby se alespoň pořídily plenty, ale nakonec se vše podřídilo jedinému: efektivitě.
Právo jedince na soukromí bylo reliktem minulosti. Pravda, historické pokusy o takové zřízení společnosti končívaly neúspěšně, ale tentokrát to bylo jiné.
Koncept rodiny, matky, otce a dětí, bylo jen zdání, které ještě reprodukční centra poskytovala.
Ve skutečnosti už nic takového neexistovalo.
Bylo to jasné každému, který se rozhlédl po místnosti, kde na lehátkách ležela jedna žena vedle druhé.
Interně tady tomu říkali slepičárna.

Viktor a Edith se pokoušeli proměnit konspirační teorie ve fakta, ale postupovali pomalu.
Stopy vedly k Nejvyšší radě, ale intuice Edith říkala, že za tím stojí jen jeden člověk.
Otázkou zůstávalo, co ho k tomu vedlo? Proč by to dělal? Proč by lidstvu zhasínal poslední naději?
Jenže pak se začaly dít věci.
Nejvyšší rada letěla na Neptun na diplomatickou misi a vrátil se pouze Gerard Lockwell… Média o tom záhadně mlčela. Že hlavním padouchem je on, to se přímo samo nabízelo.
Jenže hned v závěsu byli Gebaurové, se kterými rada vyjednávala.
Co když za tím stojí oni?
Paradigma se měnilo.

Grace se sklonila a rukou si sáhla mezi stehna. Pod prsty ucítila hlavičku, která se už pomalu sunula ven.
Poprvé se dotkla svého syna. Přes plodové obaly nahmatávala ten nový život, který tak dlouho ochraňovala uvnitř sebe.
Pak přišla další vlna a tělo vypouzelo dítě ven na svět.
Po několika dalších okamžicích, při kterých se pro Grace zastavil svět a kdy existovala jen ona a její dítě, jí miminko konečně vyklouzlo do rukou.
Jeho jemný křik jí říkal, co má udělat.
Poslechla.
Přivinula ho na hruď, naprosto instinktivně.
Držela ho, jako kdyby to byl jediný úkol, pro který byla stvořena.

Na hranici mezi starým a novým přichází klid, vše se jakoby zpomaluje. Žena zavírá oči, naprosto soustředěná do sebe. Je vyčerpaná, tělo nabírá síly na poslední fázi.

Je to posvátný okamžik, prosycený očekáváním. Porodní bába sedí v rohu a nenápadně ji pozoruje.

Žena si kleká a vydává hrdelní zvuk, který jde ze samotného nitra.

Dítě se rodí.

Korunuje. Žena v ohnivém kruhu křičí, ale nevzdává to. Ještě jednou sebere síly a dítě vyklouzne ven.

Ale místnost ohluší ticho.

Vteřiny ubíhají, žena drží v rukách své dítě, křehké, bledé. Nehybné.

Věčnost bez dechu.

Pak ticho protrhne pláč miminka.

Pochválena budiž, Živo!

Viktor Clark si ji zkoumavě prohlížel.
"Než se s vámi podělím o informace, rád bych věděl, že vám můžu věřit."
Edith pokrčila rameny. "Byla jsem u toho. Když vidíte umírat stovky nevinných duší, které se ještě ani nenarodily, nemáte chuť pracovat pro systém."
"To máte asi pravdu. Jenom... musím být obezřetný, pochopte. Nosit nepříjemnou pravdu na světlo je v dnešní době o malér. Známka punku."
"Kde jste přišel na jméno Gerarda Lockwella? Proč on?" zeptala se Edith.
"Protože je za vším. I za dodávkou chleba, co si dáváte k snídani. Nedivil bych se, kdyby si nás na něj jednou namazal."

Ve váze na stole byly čerstvě nařezané větvičky s jemně chlupatými kočičkami. Jaro se pomalu hlásilo.
Grace ležela na pohovce, nohy podložené polštářem, zatímco Freja hmaty rukou přes vzdmuté břicho zjišťovala, jak dítě leží v děloze.
„Zdá se být tak akorát vzhledem k délce těhotenství,“ usmála se na ni vlídně. Pak vytáhla dřevěný stetoskop a přiložila ho na levou stranu břicha pod pupík, aby si poslechla srdíčko. Dusající stádo divokých koní.
Grace zavřela oči, aby do sebe vpila ten pocit bezpečí, který vyzařoval z Freji.
„Ještě pár týdnů, a máme ho tady.“
Hřejivý stisk ruky.
Slib, že to společně zvládnou.

Edith si přála mít páku na někoho, kdo měl informace.
Na reprodukční klinice toho nakonec moc nezjistila. Vymeteno, uklizeno, naleštěno.
Jako kdyby tady ještě před pár týdny nepečovala o nenarozená miminka.
Když zjistila, že stopy tady nikam nevedou, rozhodla se prověřit ten polemický článek, na který před pár dny narazila.
Autor jmenovitě zmiňoval senátora Gerarda Lockwella. Ale kde pro svoje tvrzení bral podklady?
„Hledám toho, kdo napsal ten článek o výpadku inkubátorů,“ zkusila své štěstí v redakci.
„A kdo jste vy?“ Opatrný tón prošedivělého novináře.
„Jen někdo, kdo je teď díky tomu bez práce.“
„Tak to možná máme společný cíl.“

Nebylo jen v zájmu Gebaurů, aby lidé byli vůči sobě nevraživí – lidé to v sobě měli zapsáno už odnepaměti.
Svět bez dotyku, bez lásky k bližnímu svému, to nebyl žádný moderní výmysl. To bylo staré jak svět sám.
Protože válka znamenala vývoj, a když jste ve válce, nehodí se, abyste se k druhým citově angažovali.
Dítě hned po narození odebrat od matky, narušit vazbu, pak hlavně nenosit, nemazlit, nekonejšit, jen aby se přehnaně nevázalo.
Aby nemilovalo.
Protože kdo miloval, ten byl slabý kus.
A slabé kusy společnost nechtěla.
Navzdory tomu byly slabé kusy tím, kdo svět zničený válkou nakonec zachránil.