Svět bez dotyku

Objev Andragenů provázely dlouhé oslavy, bujaré večírky, diplomatické rozhovory, předpovídání zářné budoucnosti.
Nikdo z nich si nepředstavoval, že by se to mohlo někde nějak nedejbože zvrtnout. Nebo že by snad nová civilizace mohla mít nějaké nekalé úmysly. Nesmysl.
Jenže nabízené jablko způsobilo pořádné nepříjemnosti.

Edith nevěřícně pročítala rozkazy z andragenské lodi, se kterou proběhl první kontakt.

Oběť musí být úplná, aby došlo k napojení.
Zamezte jejich dalšímu množení.
Nesmí mít tušení, že jde o impuls zvenku.
Cíl: postupná eliminace.

Jak je vůbec možné, že tohle tady někdo dopustil?
Proč je nikdo nezastavil?
Otočila se na Lockwella. Ten zasraný prospěchářský hajzl…

„Co to je?“ prohlížel si adolescentní chlapec zpuchřelý prezervativ.
„To je historická antikoncepce. Pochází z postmoderního věku. Celkem účinná nejen proti oplodnění, ale i proti pohlavním chorobám,“ odpověděl mu druhý mladík.
„A jak se to… používá?“
„Nasadí se to na penis.“
„Aha…“ tvářil se první, že rozumí. O tomhle aktu měl ale jen mlhavé představy.
„Dnes je to přežitek. Jednak pohlavní styk lidé neprovozují, jednak jsou ženy plodné asi jako Sahara. Bezvýznamné.“
Ponořili se do mlčení. První chlapec se po chvíli vytrhl ze zamyšlení.
„To musel být tehdy krutý život, když lidé neměli umělé dělohy a všechno museli oddřít sami.“

André byl stále nerozhodný.
Respektive věděl, co musí udělat. Přesto nedokázal plně opustit svoje dosavadní hodnoty, i když přestávaly dávat smysl. Byly tím, co ho tvořilo.
Společenský řád, pravidla, individualita, pospolitost, vše ve vyšším zájmu. Bez nich to byl jen chaos, hluboká propast s temným vírem, který ho vtahoval dovnitř. Marně se zachycoval jejího okraje.
Jestli do ní spadne, už nebude cesty zpět. Jakmile nasedne do tohohle vlaku, poslední příležitosti zachránit to, na čem záleží, rozpadne se na milion kousků.
Ale někde hluboko uvnitř tušil, že Grace ty střepy posbírá a slepí je.
Ona spolu s jejich dítětem znamenali domov.

Měl strach.
Jeho dosavadní životní hodnoty se bortily. Vše, co André znal, se rozpadalo, přestávalo dávat smysl. Společenství, postavení, kariéra.
Jeho žena byla těhotná. Těhotná. Ani pořádně nevěděl, co všechno to obnáší.
Ale něco to v něm zažehlo. Prastarý pocit, potřebu ji ochránit. Ochránit jejich dítě. Oheň rozpínal hruď, kterou zároveň svíral strach. To byla emoce, kterou dobře znal. Oni všichni.
Trvalo dlouho, než si uvědomil, co je důležité. Ale teď byl tady připravený bránit jejich jedinou naději.
I kdyby mělo dojít na pěsti.
„Vydáme se na sever,“ pohladil Grace po vlasech.
Mravenčení v podbřišku mu říkalo, že dělá dobře.

Vypadá to tak nádherně.
Vstoupíte do ordinace, chvilku si povídáte s lékařem, pak proběhne trochu nepříjemné vyšetření, a za týden se můžete přijít podívat na svoje děťátko, tedy spíše embryo o velikosti pár milimetrů.
Bývá to dojemná chvíle, ale neprovází to salva citů.
Úspěch zaručen. Všichni jsou spokojení. Žena se letmo dotkne ramene svého muže, ovšem ne moc, na intimity tohoto druhu nejsou zvyklí. Ale když je ta slavnostní chvíle…
Někde uvnitř nicméně hlodá podivná pachuť. Neidentifikovatelný pocit, že je něco jinak, než by mělo být.
Navenek pozlátko, v nitru prázdnota.
Jenže vůči té falši jsou všichni lidé dávno imunní.

Lockwellovi pomyslně teklo do bot, ale když se to tak vezme, nebyly to tak docela jeho boty.
Sice má absolutní moc nad Zemí, má v rukou třmeny rozhodování, ale to taky neznamená, že musí řešit všechny průsery, co se namanou.
Kapesníčkem si usušil zpocené čelo a popadl sbalený příruční kufřík.
Už nehodlal dál snášet ten stres.
Andragenové ať se jdou bodnout.
Lidstvo ať si klidně vymře.
On to zachraňovat nemusí. A nebude.
Otočil se ke dveřím, ale cestu mu zastoupily dvě postavy.
„Hezky se vraťte zpátky, Lockwelle. Máme si o čem povídat,“ řekla Edith Keplerová a zamračila se na něj.

Nebylo jednoduché přijít na to, kde a kdy to všechno začalo.
Gerard Lockwell zabořil obličej do dlaní.
V hierarchii padouchů měl právě nejvyšší místo. Ne že by o to stál, jen nečekal, že s touhou po moci přijde i tak obrovská zodpovědnost.
Balancoval na hraně mezi loajalitou ke svému druhu a vymření lidstva, protože tak si to z nějakého důvodu přála jiná vesmírná civilizace.
Mít nuž na krku nebyl pocit, který by měl v oblibě. Platí krutou daň za mladickou touhu.
Teď má moc, na rukou krev miliónů nenarozených dětí a ještě ke všemu už ani není žádný Dorian Gray.

Cítí, že je na konci sil. Jedna vlna střídá druhou a přemáhá ji nepotlačitelné nutkání tlačit.
"Už to nezvládnu. Chci umřít," vzlyká. Hlavou jí probleskne myšlenka na umělé dělohy.
"Jsi na konci, už to nebude dlouho trvat," konejší ji Freya. Vnímá, jak ji porodní bába laskavě pohladí bok. Teplo její dlaně jí vlije trochu energie do těla, než ho sevře další kontrakce.
Její miminko se pomalu rodí. Cítí, že ho Freya chce zachytit, ale zarazí ji.
"Já sama," zasténá uprostřed ohnivého kruhu bolesti a vzápětí má v ruce hlavičku. Magický dotyk.
Tohle by nikdy nevyměnila za všechny umělé dělohy světa.

Edith tomu chtěla přijít na kloub.
Všechno ji vedlo k tomu, že celá ta tragická událost nebyla nehoda, jak se snažila tvrdit média, ale něčí záměr.
Ale čí? A proč?
Probouzela se.
A nebylo to příjemné. Najednou viděla, kolik je toho špatně. Jak jsou lidé šokovaní, ale lhostejní.
Vždyť to byly jen plody…
Jako kdyby jim nedocházelo, že možná už nikdy žádné děti nebudou.
Museli taky prozřít. Uvidět, v jakém zvráceném světě to žijí.
Jenže na koho je bezpečné se obrátit? Kdo ji při prvním náznaku zvědavosti neudá?
Pomyslela na medika, který ji ošetřoval.
„Pokusí se to zamést pod koberec…“

Když se před mnoha desítkami let začala společenská situace měnit, mírně řečeno, spojili se a rozhodli se, že založí komunitu.
Budou žít postaru. I kdyby to znamenalo, že své společenství vystaví od úplných základů. Ale strach z toho, co jim přinese budoucnost ve světě, který nezná lidské pohlazení, lásku a soucit, byl silnější než potřeba pohodlného života v tom, co dobře znali.
Vydali se na sever. Tam, kde příroda zůstávala ještě nedotčená. Drsná, často nevlídná, ale ryzí. A tam zůstali.
Říkali jim Nordlingové, s pohrdáním, ale oni to přijali za své. Přijali vědomosti svých předků a žili podle starých tradic.