DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

"Zdirade, teď si tu vyvrtáme díry."
"Čím, tati? Zdejší vrtačka nám nefunguje a druhou máme doma."
"Nejsou jen elektrické vrtačky. Vidíš toto?"
"Co to je?"
"To je takzvaný kolovrátek. Tímto ručním nástrojem lze díry též vyvrtat. Do měkčího dřeva určitě."
A Pankrác předvede, jak se kolovrátkem vrtá.
"Teď ty, Zdirade."
I Zdirad bere kolovrátek do ruky a díru nakonec úspěšně vyvrtá.
"Vida, jak nám to šlo," pochvaluje si Pankrác zvládnutou práci. "Moje generace měla ještě ve škole dílny, dnes už tvůrci osnov nemyslí na to, že i intelektuál by měl zvládnout základy ručních prací. Tak v tom buď aspoň samoukem."

Dva urození pocestní probírali v hostinci včerejší představení kočovné společnosti, hudební komedii.
„Docela hezké,“ mínil elegantní šlechtic s vlasy protkanými stříbrem, „ale veršování dost ubohé.“
Druhý, mladý, přitakal. „Ale ta serenáda byla hezká,“ dodal.
Kavalír se usmál. „Však ta nebyla jejich. Vy ji neznáte?“
Mladík potřásl hlavou.
„Bývala ohromně oblíbená. Pořád dokola zněla, jako kolovrátek.“
Sejmul ze stěny loutnu a dal se do zpěvu.
„Má lásko, slyš mou píseň, slyš,
jak toužím býti tobě blíž…“
Měl krásný hlas, zpíval vášnivě, celý přitom ožil.
Ode dveří zazněl potlesk.
„Nádhera!“ zvolal principál. „Bohové, takovéhle zpěváky kdybych měl! Ale dneska máme takovou smůlu...“

Lan Jingyi seděl na posteli a snažil se vyrovnat s tím, co právě slyšel. Senior Wei a Hanguang-Jun budou mít svatbu.

Věděl to už několik týdnů. A měl se s tím už dávno vyrovnat. Bylo to jediné, o čem celý kultivační svět mluvil! Každý to věděl a každý znovu a znovu opakoval, jaká velká událost to bude.

Byli opravdu jako kolovrátky. Nic jiného už nikdo neřekl. Ani poslední úspěchy z nočních lovů nebyly tak žhavým tématem. Ani diskuzní konference. Jen svatba.

A všichni to museli Lan Jingyimu pořád připomínat. On a Lan Sizhui budou svědci! Nemohl na to přestat myslet.

Rozebírají tě na kousky. Bílé pláště, barevné pilulky, hrstka ospalých na prohlídce bez zájmu. Seberou ti všechno. Dají jen řád, dny skryté za mříží a kouřovým sklem.
Postavy přechází, mluví a mluví, hlasy střídají hlasy. Rozkládají tě. Rozkrádají.
Démoni neexistují, opakují trpělivě. Nevěříš jim, víš, že lžou. Sebrali ti je. Sebrali všechno. Chemie se neptá na dobro a zlo, s ďáblem odešel i anděl strážný, zůstala prázdnota. Sebrali ti tebe, každý kousek trápení, ale taky sílu s ním bojovat. Možnost prožít si život až na dřeň.
Nenávidíš je. Mlčíš, čekáš. Doufáš, že jednou se třeba někdo zeptá…
Jak ti je?

Podařilo se nám jednoho z těch hrozivých strojů chytit.
Nejsem na to zrovna moc hrdý. Byl to jen obyčejný toúsťákovač. Jenže měl alespoň hlasový syntetizátor.
Stál jsem nad ním a kotníky na rukou jsem měl sedřené do krve.
Plechy toúsťákovače byly značně poškrábané a ze synťáku prskalo.
"Dáš si toust?" zašuměl.
"Ne!" křikl jsem a vrazil mu další ránu. "Kde je Káčko?"
"Dáš si toust?" opakoval nevědomě stroj.
Nemělo smysl křičet. Prostě jsem ho znovu praštil.
Vší silou.
"Dáš si toust?" zapraskal stroj v odpověď.
"Do pekla s tebou!"
"Dáš si toust?"
"Kde je Káčko!" řval jsem.
Zbytečně.
Stroj nepolevil.

Když na zámku konečně do kolébky položili děvčátko, radovala se celá země. Oslava narození byla ovšem přerušena ošklivými slovy.
“Až bude princezně patnáct let, píchne se do prstu a zemře!”
V den svých patnáctých narozenin princezna bloumala zámkem, až ke svému překvapení došla do neznámé chodby. Zvědavě kráčela až ke dveřím na jejím konci. S vrznutím se otevřely. Stará žena zvedla pohled od předených nitek a usmála se na ni.
“Chceš si vyzkoušet kolovrátek?” zeptala se úlisně.
“Nesnaž se babo,” odpověděla princezna, “u nás v rodině věříme na prevenci!” A ukázala jí své dlaně s deseti jizvami po amputaci prstů.

Stříbrnou skálu pomalu zasypával sníh, ale v síni bylo teplo a útulno. Oheň pomalu stravoval buková polena a do praskotu a šumotu zazníval tichý hlas paní Magdaleny, prozpěvující si písničku.
Do jejího zpěvu vpadly dva mladé hlasy Johanky a Anežky.
"Je nám líto, máti, nemáme."
"Co se dá dělat," řekla paní Magdalena a trochu vyčítavě pohlédla na manžela.
Ten se pokusil ztratit v křesle.
"Jakmile ta vánice povolí, dojdu si pro kus jasanu a kolovrátek spravím," zabručel.
"I vy musíte uznat, že tohle není ono."
Vskutku, vrčení dvou kolovrátků něco chybělo. Vřeteno, dovezené zdaleka a ze vzácného dřeva, kolovrat nenahradí.

Trh voní kořením, koňmi a potem. Jitka se obratně proplétá mezi stánky, míří k volnému prostranství pod starým dubem. Právě tam sedí na lavičce starý flašinetář a jeho zpěvačka věší na pahýl po ulomené větvi plátno s doprovodnými obrázky. Ještě chvilku čekají, a když je obklopí hlouček asi dvaceti, pětadvaceti lidí a další už nepřicházejí, vezme flašinetář za kliku a nad jarmark se vznesou skřípavé tóny věkovitého kolovrátku. Jitka stojí opodál, rovná v košíku nakoupené zboží, podupává nohou do rytmu a potichu si brouká společně se zpěvačkou. Trh voní kořením, koňmi a potem a svět je zase jednou neskutečně krásný.

Pasáček s hrůzou naslouchal své píšťalce. Vyrobil si ji z vrbového prutu, jako už víckrát, jenže takhle...
Jakmile začal hrát, rozezněla se vlastním hlasem. Líbezným, ale bylo to děsivé. Neustále opakovala stejnou písničku.
O dívce, která měla dvě nevlastní sestry. Jednou je všechny u kolovrátků zastihl jakýsi zbloudilý host. Zamiloval se do této dívky, chtěl ji za ženu. A byl to sám pan král.
Nejstarší sestra šílela závistí. Navzdory prosbám prostřední sestry ji zabila a zakopala pod vrbami. Zjara vyrašilo nové proutí...
Pasáček věděl, že mu píšťalka nedopřeje klid. Musel udělat jediné. Jít k panu králi a konečně vyjevit pravdu.

“Mně se tedy ještě nechce domů,” posteskla si Anna.
“Mně taky ne,” přidala se Marta. “Já bych se vrátila do toho kadeřnictví!”
“Návrat si užijeme,” řekla Karolína. “Pár krásných zastávek nás ještě čeká.”
“Náhodou to bylo super, šampaňské…”
“My víme, s jahodou!”
“A s jakou! A tak výborná káva! A jak se o mě staraly!”
“Už jsi nám to říkala šestkrát!”
“Jo, jen včera!”
“A dneska u snídaně taky!”
“A před polednem znova!”
“A teď nejsou ani dvě a už je to tu zas!”
“Ale když to šampaňské…”
“Hubu drž už, sakra!”
“Já…”
“Ty!”
Do Saturnia přijely v naprostém tichu.