DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

Vstával s myšlenkou Proč?.
Oblékl se do šortek, mikiny a šel běhat. Rád vyrážel za tmy, nespatřen – jako by ranní běh nebyl hoden kněze.
Proč?
Běžel rychleji než jindy. Ondřej má jiného muže. Jen tak. Proč?
Běžel, potřeboval klidnit mysl.
Proč? Proč mi to udělal?
Běžel pryč z města. Hlavně se vzdalovat od Ondřejova domu.
Proč.
Běžel mechanicky a představoval si. Představoval si, jak Ondřeje vytáhne z postele a uhodí ho.
Proč já.
Uhodí.
Proč.
Prásk.
Uhodí.
Kolovrátek jeho mysli se zastavil. Už neběžel. Ondřej má jiného muže. Odtáhl pěst od kůry stromu a sledoval kůži strženou z kloubů.
Proč.

Pracovnou Sudiček se ozývalo rytmické hrkání dlouhé řady kolovrátků.
„Chcete vidět svou budoucnost, že?“ zeptala se postarší Sudička příchozího.
Přikývl.
Zmizela mezi řadami polic, po chvíli se vrátila s vřetenem. Nasadila si brýle a začala jej odvíjet.
„Hmm, nic moc, celý život budete úředník, žádné děti, jen protivná žena,“ podotkla.
„Nešlo by osud trošku vylepšit? Třeba přidat trochu zlaté nitě…“
„Chcete falšovat osud?“ přerušila ho tónem ostrým jak břitva.
Nezalekl se, jen jí podal velká, odhlučňující sluchátka. S nedůvěrou si je nasadila, ale vzápětí se začala spokojeně usmívat. Nesnesitelné hrkání kolovrátků bylo po tisíciletích pryč.
„Něco vymyslíme, dobrý muži,“ pronesla.

Kateřina si preventivně povzdechla. Už jí to vážně začínalo lézt na nervy; přesně věděla, co ji čeká. A taky že ano, sotva kolovrat roztočila, už se ozvalo:
"Vrrr, vrrr, zlou předeš nit!!" V oku jí zacukalo, ale předla dál. "Chtěla jsi..." (A teď to přijde, pomyslila si Kateřina a zarputile stiskla rty.) "... kočku svou ošidit! Granule místo masa dala, sama jsi šunku posnídala! Vrrr, zlá to nit!" pokračoval kolovrátek snaživě.
"Jo, jasně. Hrůza. A včera jsem nevytřídila odpad! Oči mi vypíchnout, údy usekat, to by se ti líbilo, co? Kráme jeden! To mám za to, že se věnuju oživlý historii!"

Moudrý panovník svolal radu svých moudrých rádců, aby mohli společně rozumovat co s nastalou situací.

Všichni se sesedli, a už to jelo jako kolovrátek:

Pomůžeme.

Nepomůžeme.

Pomůžeme, ale pouze na našem území.

Musíme brát ohled na již probíhající katastrofu!

Prosím Vás, tu už sem netahejte, ta je pasé.

Napřed musíme pomoc vlastnímu lidu!

Nemůžeme nepomoci, jak bychom vypadali!

Pomůžeme.

Nepomůžeme.

Pomůžeme, ale jen dodáním zbraní.

Nemůžeme dodávat zbraně, myslete na reakci útočníka.

Pomůžeme humanitárně a situaci budeme bedlivě sledovat.

----

Moudrý panovník si uvnitr jen přál, aby katastrofy byly opět pouze plánované, a ne toto, co má nově napřadeno před sebou.

„Ne, nevíme, neviděli jsme to u nikoho.”
Odpověď se opakovala u trhovců už poněkolikáté. Geralt začal pomalu litovat, že dal na starostovo doporučení a vyrazil se ptát na trh. Pomalu si připadal jako kolovrátek, položil dotaz, zda někdo šperky neznal, dostal zápornou odpověď. Pořád dokola. Nekončící příběh.

Přišel k dalšímu stánku. Starší sedlák zde prodával ovečky a výrobky z vlny.
„Neznáš někoho, komu to mohlo patřit?”
„Neznám,” pronesl sedlák nabroušeně.
„Nenech se odbýt,” špitla Elzee.
Geralt poslechl.
„Dám ti tři zlaťáky za to jehně, když povíš co skrýváš,” udeřil znovu pevným hlasem.
Sedlák chvíli váhal, sledoval zlaťáky a pak spustil.

Růženka stoupala po točitých schodech, vedoucích do vysoké věže. Nemyslela při tom na nic jiného, než na zavřené dveře, čekající nahoře, do kterých se mnohokrát pokoušela vstoupit. Nikdy ale nedokázala odemknout veliký visací zámek, jímž byly zamčené. Teď od něj ale získala klíč. Tiskla ho v dlani, zatímco spěchala vzhůru. Byla už zadýchaná a nohy, jako by jí hořely, když konečně uviděla cíl. Ruka se jí třásla, ale přesto rychle zasunula klíč do zámku a otočila jím. Dveře se za hlasitého skřípání pomalu otevřely a Růženka vstoupila dovnitř. Místnost byla malá, temná a celá zaprášená. Jen uprostřed stál malý kolovrátek.

V hlavě mu drnčel kolovrátek se dvěma vlákny.
První obsahovalo jedinou křičící myšlenku: Ano, ano, ano, ano, ano!
Druhé bylo spletitější, znělo nějak takhle: To myslíš vážně? Jsi připravený složit slib věrnosti a oddanosti? Být se mnou v dobrém i zlém? Navzdory mému neustálému komandování, kritizování a spílání? Přes všechen můj perfekcionismus, workoholismus a sarkasmus?
„Tak hergot řekni něco!“
„Kde máš prsten?“
Sirius pověsil Edwardovi kolem krku stříbrný řetízek. Dvanácticípá hvězda osázená diamanty.
„Prsteny nenosíš. Tím přívěskem chci říct –“
„Že vyděláváš víc?“
„ – že se ti odevzdávám. Ačkoli jseš fakt nesnesitelnej.“
Jedno z vláken prasklo. Kolovrátek se zastavil.
„Ano. Moje odpověď.“

Že občas dorazí před Burnwood house žebřiňák naložený bednami s roztodivnou mašinérií, si postupně všichni zvykli. Tentokrát však Susan dostihl nový nástroj pro textilní výrobu během návštěvy Longbournu.
"Tedy... je to krásný kousek, elegantní. Jen by mě zajímalo, kdo na to přišel. Spřádat jsem se zatím nechystala," lámala si dárkem hlavu.
"Na to může ještě dojít," pokrčil rameny její choť, který v tom tentokrát neměl prsty.
Zmatený okamžik v salonu přerušila jako velká voda matička Bennetová. Sotva jí však padl zrak na dřevěnou krásu, dočista oněměla. Jako by zaslechla hudbu zapomenutých let.
Milého kolovrátku si nakonec nejvíce cenil pan Bennet.

Je to pořád dokola, jako kolovrátek.
Zašustí zip.
Pleskne lidská kůže o misku.
Cvakne šuplík.
Chrastí krabičky.
Misky přistanou zpátky na zem tvořenou polstrovanou podložkou obalenou flísovou dekou.
Zašustí mouční červi.
Mariella vyťapká z úkrytu.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Cvakla pinzeta!
To znamená, že za chvilku budou v mice zophobáci!
Přiletět, sko... přistát člověku na ruce! Blé! Honem pryč!
Čekám ve výši.
Zašustí zip. Zavřeno.
Jupí!
Miluju zophobáky!

Mozek na chvíli odmítá registrovat, co se tady právě událo.
Přiznala zrovna? Ne, určitě ne. Nebo snad ano? Jak sakra mohla?!
Je to zločin. Měl bys ji nahlásit. Je to proti všemu, co tě učili. Co ti vtloukali do hlavy...
Zločin, zločin, zločin, zločin.
"Je to zločin?"
"Vyjednávat s démonem? Možná?"
"Někoho tak zabít."
"Žije. Podle určité definice pořád žije."
Zločin, zločin, zločin. Měl bys ji nahlásit. Musíš ji nahlásit! Je to ZLOČIN!!!
Jak mohla?
Ale ty přece víš jak. Viděls to u mámy. Viděls to u sebe. Jak oběti někdy mohou. Jak někdy MUSÍ! Aby přežily.
"Děkuju za důvěru."