DMD č. 26. pro 26. 4. 2022. Téma: Kolovrátek

Lodě se otřásaly zpětnými rázy děl. Pravidelnost chaosu halil dým. Bledé slunce zemřelo v šedočerné cloně. Déšť kulí a dubových třísek drásal paluby kluzké krví. Nemilosrdný kolovrat bitvy spřádal nit nenávisti. Žádné tanečky. Jen surový boj dřevěných těl.
Praštění stěžně přervalo přízi běsnění. Na okamžik. Ledové vody objaly splihlé plachtoví. Nikdo neslyšel volání tonoucích. Vítězný ryk šťastlivců.
“Přirazte k ní! Zahákujte ji!”
Náraz dřeva o dřevo.
“Na ně!”
Sténání trupu zahlušil zuřivý příval.
Pořád neměli vyhráno. Štěstěna se k nim stále mohla otočit zády. Zvrátit váhy vítězství. Raněná šelma ještě pořád měla zuby. A mohla smrtelně kousnout.
“Musíme najít zajatce!”

Kolo se otáčelo, vřeteno kmitalo, cívka se namotávala, nálož na přeslici se ztenčovala. Kolovrátek si zpíval. Zpíval o brzkém skonu a hříších své přadleny, která zsinalá nemohla jinak než pokračovat v předení, dokud se celý zločin neodhalil. Příze se začla pomalu zadrhávat a ztenčovat, stejně jako prohnilý život přadleny. Jeden uzel, druhý uzel - *brnk*! Příze praskla. Šaráda skončila, nebylo, co zapírat.
Kolovrátek se zastavil, bylo mu trochu smutno, že se netočí. Ale účel splnil. Brzy si pro něj přijdou a jako kouzelný předmět bude použit k dalšímu magickému jednání. Škoda jen že nemohl přízt déle, zlatá niť nebyla tak pevná...

Přesně jak Wei WuXianovi říkali, čas zvítězil.
"Můžeme ho probudit, když mu připomeneme, že je vůdcem sekty. Pokaždé je pro něj však návrat do reality složitější. Pokud to není nezbytně nutné, máme počkat..."

Wei WuXian: "Co se s tebou děje, HuaiSangu?"

"Nevím, o čem mluvíš, bratře Weii."

Wei WuXian: "Tvoji podřízení mi řekli, že býváš mimo. Léčitelé, že jsi na pokraji odchylky Čchi."

"Opravdu? To nemám tušení..."

Wei WuXian: "Tvé meridiány jsou poškozené."

"To bych neřekl. Skutečně nevím co tě trápí."

- "Myslel sis, že je ti zase 15! Mluvils se mnou, jako před válkou...!" Stále chceš tvrdit, že nic nevíš?!

"Tak jaký byl dnešní dozor?" optal se Leydenforz Hydraščuka v jídelně.
"Dopolédne jsem chytil trojici studentů, čmárat na stěénu v mezipatře. Nejdřív jsem myslél, že chtějí invokóvat Žonglodémona, ale ukázaló se, že to byly jen sprosté vulgárity," posteskl si a sebral talíř s třesoucím se pudingem.
"Inu, dobrá práce," popošel Leydenforz a naložil si pikantní šneky.
"Odpolédne jsem chytil šmíráka v dámských sprchách."
"A jak na to šel? Neviditelnost? Jednosměrná průhledná zeď? Kouzlo Oko? Náhled z mentální roviny? Nebo snad Scryer, či dokonce fázový posun?" projevil profesionální zájem Leydenforz.
"Ne, měl kólovrátek a provrtal se skrz tenkou stěénu z pánských."

Řítíme se lesem jako požár. Tryskem míříme k sychravskému oku bouře.

Kolem se rojí zrůdy. První setne Martin, krev mi skropí tvář.

Zavýsknu. Dalšího raracha srazím plamenem.

Čas opatrnosti přešel. Je jen rychlost, boj a my dva, jako kdysi.

Pak uzříme Markétu. V letu holí jako vřetenem spřádá blesky kolem. Drží bouři za pačesy, lehká, mocná...

A mladá.

Ztrácí kontrolu, kolovrat předoucí tak rychle, až sám shoří.

Martin zastavuje.

Seskakuji a on, můj blíženec, mi pomůže. Ještě na okamžik jsme jako dřív. Pán a jeho čarodějnice. Čarodějnice a její rytíř.

Pak odcválá šikovat vojáky a já zůstávám sama s bouří.

„Což opakujete jako kolovrátek! A já vám to, kdo ví proč, celou dobu věřím. Očividně umíte být úžasné přesvědčivý.“
Pousmál se.
„Předevčírem, když jste mě doprovázel domů, jsme narazili na starou Weissovou – tu největší drbnu v okolí. Pouliční lampa svítila dobře, Weissovka šla přímo proti nám. Jenomže nás minula, jako bychom tam vůbec nebyli! A nikomu evidentně nic neřekla! Takže teď mi povězte, jak jste to zařídil.“
„Opravdu poznáte, když vám někdo lže?“
„Stále nevěříte?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Ovšem... pokud vám řeknu, že jsem čaroděj...“
Měla pocit, jako kdyby ji udeřil mezi oči. „Pane Bože! Člověk znalý,“ vydechla. „To ne!“

Vlk se vzpamatovával z výprasku, kdy přišel o jeden zub a druhý se mu rozkýval.

Mezitím dorazila babička.

„I to je nadělení! Jen co vytáhnu paty z domu, tak se něco děje!“ láteří.

„Kdes byla, babi? Měla jsem o tebe strach!“ vyhrkne Karkulka.

„Karkulečko, jen se o mě neboj, les znám jako tvého dědu,“ odpoví klidně babička. „Byla jsem u Šípkové Růženky. Ta se ne a ne naučit, jak se přede na kolovrátku. Našla ten krám v zámeckém atiku a hned, že ji to mám naučit. No, není to práce pro fajnové ručky…“

„Co s ním?“ ukázala Karkulka na vlka.

„Můžem jít už domů?“
„Ale jistě, Žuchlíčku. Kdo ví kudy se máme vydat? Esme, Magráto?“
„Teď by se nám hodila ta vaše fanynka, Bábi,“ jen napůl v žertu pronesla Magráta.
„Já, na rozdíl od vás dvou, jsem si cestu poznačila,“ pronesla ledově Bábi a ukázala směr.
„Už tam budem?“ zeptal se po chvíli chůze lesem Žuchlík.
„Ještě ne,“ odpověděla Bábi.
„A teď?“
„Ještě ne.“
„Bolí mě nožičky, už tam budem?“
„Tady kolem pařezu k támhletomu suku a poté k sojčímu hnízdu.“
„Jsi si jistá?“
„A už tam budem?“
„Děti mají být vidět, ne slyšet. Támhle k tomu shluku oranžových květů.“

Pán před domem na hřišti odchytí malého chlapce a ptá se ho:
„Chlapečku, můžeš mi říct, kde bydlí pan Novák?“
„A opravdu chcete vědět, kde bydlí pan Novák?“
„Samozřejmě.“
„A určitě chcete vědět, kde pan Novák bydlí?“
„Ješiš ty jsi jak kolovrátek, určitě!“
„Tak pojďte za mnou, já vám to ukážu, on bydlí v jedenáctém patře, ale nejezdí výtah.“
Chlapeček a pán jdou pěšky po schodech, pán je celý uřícený, pot teče proudem, sotva popadá dech. Dojdou do jedenáctého patra a Pepíček ukáže:
„Tak tady bydlí pan Novák, ale jestli jste s ním chtěl mluvit, tak sedí venku na lavičce.“

Ač krásou příliš neoplývám, musím uznat, že jsem se vdala dobře. Po hmotné stránce mi nic nechybí. Mám víc než přítelkyně. Manžel mi dokonce pořídil moderní kolovrátek. Hezky se strojím. Pečlivě dbám o zevnějšek. Můj drahý mě nikdy neviděl rozcuchanou nebo neupravenou. Přesto si myslím, že mne zanedbává. Často se cítím opuštěná. Mým společníkem v samotě je jen malý psík.

Když předu, musím se soustředit. Vždycky doufám, že spředu i své myšlenky, aby neodletovaly od práce k tajným přáním, ale nějak se mi to nedaří. Krouží stále jako kolovrátek v kole smutku, touze po pozornosti milovaného muže, pohlazení a polibcích.