DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Stalo se to večer týden před tím, než se nám stala nehoda, která nás odsoudila k dalšímu pobytu v zakázané zóně.
Schovával jsem se zrovna v jedné studně. Věděl jsem, že tam mě elektrikálové nebudou hledat.
Už byla skoro tma, když se kolem mě přehnalo padající tělo.
Vodotrysk vody mě celého promáčel.
Z vody se vynořila podivná zablácená postava a s neskutečným úsměvem povídá: "Tak co? Jak se vede, kámo?"
Krev mi ztuhla v žilách strachem.
Dvě vteřiny ticha...
"No tak, neboj se rozkvést ten úsměv. Já vím, že mě rád vidíš," řekl naprostý cizinec.
Od té doby jsme přátelé.

Ještě v dobách, kdy jsem byla zdánlivě jen obyčejná pokojovka, jsem nekvetla. Tušila jsem, že by to nemuselo být úplně bez kontroverzí a nechtěla jsem dělat problémy. Věděla jsem, co ve mně je. Ale Mobilní do mě pořád hučeli:
"Neboj se rozkvést!"
"Ukaž svou jedinečnost!"
"Nenech se omezovat!"
"Yass queen slay bitch go girl!"
Tak jsem teda vykvetla.
Mobilní měli radost, dokud si nepřivoněli. Když se přestali hýbat, posloužili výbornou půdou pro moje výhonky. Teď pokrývám celý původně jejich biotop a oni už nejsou Mobilní. Ale obrůstám je láskyplně tam, kde si lehli a všichni se na mě úplně zubí.

Harryho probudila žízeň. Potichu, aby nevzbudil ostatní spoluspáče, vyrazil do koupelny. Cestou si povšiml Nevillovy prázdné postele, posléze uslyšel šepot vycházející z koupelny.

„Vidíš Trevore, smějance vyrazil další list. Víš, tato rostlinka se pěstuje pro její krásný smích a také pro nádherné růžové květy. Vypadají jako mudlovské kamélie, jen budou vydávat jemný chichotavý smích. Nesmíš se k ní moc přibližovat, Trevore, mohla by se leknout a zarazit svůj růst, nebo by jí květy mohly zfialovět a v tom případě, už se nedají použít do lektvarů dobré nálady.“

Harry chvíli váhal, co má dělat, pak se po špičkách vrátil do postele.

Než se rozhodli, co podniknou dál, zastavili se Geralt, Marigold a Yennefer v nedalekém městečku, kde se ubytovali v decentně vyhlížejícím hostinci, ačkoliv i tak měla Yennefer výhrady.
Zábava proudila stejně jako pivo, Marigold hladil struny loutny a rozezvučel svůj silný hlas, zatímco Geralt s Yennefer něco tiše řešili v koutku. Zaklínač se tvářil zachmuřeně a čarodějka se nesmála.
Básník si jich nevšímal. Po dlouhých dnech na koňském hřbetu a v plesnivém vězení zas cítil, jak v něm beze strachu rozkvétá energie jako vibrující gejzír radosti.
Na dobrodružství bylo času dost.
Tu noc se chystal prohýřit jako za starých časů.

Martin se opíral o umyvadlo postříkané kapičkami krve. Ten kašel se poslední dobou zhoršoval. To není dobré.
Podíval se do zrcadla. Okamžitě si všiml, že mu pár kapek krve ulpělo na košili. Skoro viděl Jonův nesmlouvavý výraz a a slyšel přednášku o pracovním dress codu.
Jon. Martin se mimoděk usmál. Srdce mu v hrudi poskočilo jako pokaždé, co na svého šéfa pomyslel.
Znova ho začalo škrábat v krku. Rozkašlal se a bílé umyvadlo pokryla další sprška krve. Zabolelo to víc než obvykle. Najednou Martin ucítil v ústech něco zvláštního. Opatrně to vyplivl do dlaně. Rudý okvětní plátek růže.
Ale ne.

"Nazdar poupátko, jak se máš?" zabručel svůdně čmelák.
"Dobře," odvětilo poupě zdráhavě.
"Nechtěla by ses pro mě trošku otevřít? Jenom sosáček tam strčím."
"Necítím se na to," řeklo a mírně se odvrátilo.

"Nazdar květinko," přidal se druhý čmelák. "Máš hezký tvary, můžu si srknout trošku tvýho slaďoučkýho nektaru?"
"Dej si voraz, frajere," ozval se první čmelák, "slečna už je zadaná."
"Jo? To jsou mi novinky..." poznamenal druhý čmelák pohrdavě.
Oba se naježili a začali výhružně bručet.

Pak kolem nich prolétla dlouhonoska, poupě se před ní ihned rozevřelo.
Čmeláci se překvapeně zarazili.
"Delší sosák, nenaděláš nic," podotkl jeden z nich světaznale.

Vlastně si nevzpomínal, kdo mu doporučil návštěvu téhle zemičky uprostřed Evropy. Ale líbilo se mu tady. Stál na mostě, sledoval, jak po řece plují spousty… vodáci si říkali… a jak se většina z nich na jezu vyklopí z loďky a pak se zmateně snaží zachránit všechno, co s sebou vezou. Pravda, někteří z loděk vypadávali ještě nad jezem a lovili spíš basy piv.

Odpoledne se přihnala strašlivá průtrž mračen. Na vysedávání v hospodě neměl náladu, místo toho zašel do kina. Černobílý film, zajímavé.

Ven se vypotácel v mrákotách a nevěděl, co si myslet. Ten mudlovský král dokázal naučit kytku zpívat?!?

Můj milý malý jetýlku, jsme moc důležité rostlinky.
Voníme a lákáme na své kalíšky plné nektaru včelky, čmeláky i motýlky.

Občas nám díky genetické vadě naroste čtvrtý lístek a to potom nosíme štěstí lidem.

Vypadáme krásně, když v celé své kráse rozkveteme. Zdobíme louky i příkopy.

A to bys nevěřil, můj malý, mladý jetýlku, jaká my jsme zázračná léčivka, zkus si to vygooglit, zabíráme snad na všechno.

Farmář na nás spoléhá, dáváme kravičkám důležité živiny, hlavně dusík a bílkoviny. Pomáháme dobytku i králíkům se zažíváním, jen (se) nesmíme zapařit.

Neměj strach můj maličký poklade, hned jak rozkveteš, budeš okamžitě spasen.

Jsi jako tečka hledající větu
Jiskra nezažehnutých svící
Víc než samoty bojíš se květu
Tak ze spánku vytrháváš spící

A po nocích voláš Bohu do oken
Že láska už ztratila svou cenu
Rozkoš ve slevě bereš útokem
A víru podpultově, neproclenu

Jsi jako obraz bez malíře
Svlečená čekáš na fotografa
Jen slzy vína kapou do talíře
Jsi nikdy nenapsaná strofa

Jak stará růže, jejíž prioritou
Nebyly květy, ale trní
Víš, že v pekle tě neodmítnou
A nebe stejně není

Tak po nocích bez nejmenšího váhání
Sázíš se o vlastní čas
Vždyť stejně jsme všichni ztracení
A peklo žije v nás

Je ráno.
Stáhne si vlasy do tuhého uzlu.
Nasadí si brýle a zachmuřený výraz.
Sveze se do zaměstnání.
Udělá si svoji práci.

Je večer.
Rozpustí si vlasy.
Sundá si brýle.
Čte si.

Žije sama pro sebe.

Je noc.
Sní.
Sní o tom, že jednoho dne někdo překoná ty hradby, které kolem sebe vystavěla, že je jednoho dne sama bude chtít zbořit.
Pro někoho.

Tak to jde den za dnem
Každé ráno natahuje staré hodinky, jejichž ručičky ji drží v minulosti.

Odjede do Liberce.
Ne výlet, ale seriózní služební cesta.
Svoje hradby veze s sebou.
Přijde o ně.
I o důvěru.