Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zpívám, pleju, pleju v kleče,
mokrá od potu.
Zvednu oči. Bosé děvče
pláče u plotu.
V lese se člověk snadno ztratí.
Když zavřu oči, bloudím mezi stromy a promlouvá ke mně dávno mrtvý lesní bůžek.
Když je otevřu, bloudím ve vzpomínkách na starou lásku.
Měla bych se bát, bránit - ale proč? Jsem sama.
Ležím pod šípkovým keřem. Martinovy přízračné ruce mě laskají ve vlasech - nebo v listí? Jak dlouho už tu ležím?
Když zavřu oči, polykají mě kořeny, míza proudí výhonky...
V zimě, kdy se sníh měkce snáší, dlí Mistr Jeřábí šat pohroužen v hlubokých meditacích. Procitá až s jarem, kdy se půda probouzí a první zelené prstíky se natahují k teplu a světlu. Tehdy, podoben posvátnému jeřábu, se Mistr skloní ke své zahradě, laská pučící ratolesti, povzbuzuje a hýčká každý budoucí příslib listů, květů a plodů.
Jen dvě cesty vedou k osvícení: Buď se mysl zaryje do země jako červ, nebo vzlétne k oblakům jako drak.
A Mistr odkládá tu chvíli, kdy opustí pozemské okovy, neboť touží naposledy spatřit bílé květy mandloní, lehké a něžné, jak tančí v jarním větru.
Jelikož rodinné vztahy je nutno udržovat, chodili občas Albus s Tomem na večeři do hospody U Prasečí hlavy, kteroužto vlastnil strýc Aberforth.
"Co se tváříš jako kakabus?" optal se synovce. "Já myslel, že tě škola baví."
"Ále to pitomý bylinkářství," zahudral Tom. "Učitelka je totálně šílená. Pořád akorát omílá, jak jsme její růžicky a že se nemáme bát vykvést, no děs."
"Já mám kytky rád," namítl Aberforth. "Zelí, kyselý okurky, cibul..."
"Myslím, že tohle ve skleníku nepěstují," namítl Albus.
"Phe!" vyjádřil pohrdání pan bratr. "Kam se ta vaše pošahaná bylinkářka hrabe na mojí růžičkovou kapustu. Ta se teprve nebojí rozkvést!"
„Proč jsi zas tak stranou? Vždycky tě najdu někde sedět samotnou. Jako teď.“
Sednul si vedle ní a zadíval se stejným směrem. Hladina se leskla na slunci. Vlnky řeky tančily, vody bylo po dlouhé době hodně.
„Bývám radši sama. Společnost lidí mi nikdy nebyla moc milá.“
Matěj nevěděl, zda to brát jako výzvu k odchodu. Chviku mlčel než zase promluvil.
„Já mám lidi rád.“
Alex se pousmála. „Já vím. Obdivuju tvoji odvahu.“
„Odvahu?“
„Odvahu milovat. Odvahu žít. Jsi přesný opak mě. Já většinu času vadnu a čekám, až bude po všem.“
„A když jsi se mnou... tak je to lepší?“
Rozvíjej se poupátko, nejkrásnější z květů,
od rána až do noci budeš vonět světu.
Láska jako květina žene do poupěte,
ten, kdo lidi miluje, tomu nejvíc kvete.
Slečna Marplová šla domů. Uvařila si čaj a namazala si chleba s máslem se salámem, a jedla ho a k tomu popíjela uvařený čaj. Pak šla na zahradu. Slečna Marplová totiž, mimo to, že vyšetřuje, ráda pěstuje květiny. Protože neměla páru, jak to dělat, pořídila si knížku "Neboj se rozkvést, poupátko" a přemýšlela nad těmi vraždami: "Vražda služebné souvisí s vraždou pana Ratatouillea, ale co má s tím společného první podezřelý? Však já na to přijdu."
"CRRRRRRRRR!" zazvonil zvonek.
Slečna Marplová se zeptala: "Kdo je?"
"Nelson," odpověděl Nelson.
"Dobře. Pro koho vyšetřujete?"
"Pro slečnu Marplovou. Tak už mi otevřete."
"Dobře."
Dívce z plakátu ten účes ohromně slušel: módní vlny jí splývaly k ramenům jako závoj.
I Veruně ten účes slušel, aspoň si to myslela. "Celá jste rozkvetla," lichotila jí frizérka a ona tomu v tu chvíli věřila.
Když vystoupila z autobusu, už si tak jistá nebyla. Najednou si připadala nemístně. Příliš městsky, příliš... frivolně. Radši si zase uvázala šátek. U potoka vlny ulízla mokrýma rukama a nešťastně se je pokusila svázat do hladkých copů. Marně.
Hromobití doma ji nepřekvapilo. Babička se křižovala, otec ji uhodil.
V noci nespala a dumala, jestli si má zítra na cestu s mlékem šátek sundat.
Ráno na soudruha Holuba, podnikového kulturního referenta, čekala v kanceláři krabice. Otevřel ji a podivil se. Karafiáty!
“Dneska jsem měl dělat nástěnky,” řekl.
Ve dveřích se objevila hlava vedoucího úseku.
“Rozebrat, zabalit, a nezapomeň ke každému nějaké zelené chvojí!”
“Zasraný MDŽ,” ulevil si referent Holub. Vedoucí se zachmuřil.
“Kolego, MDŽ je krásný svátek, kterým děkujeme soudružkám za jejich celoroční píli. A navíc,” dodal vedoucí šibalsky, “byste měl vidět, co takový karafiát s nejednou soudružkou udělá. Děvčata nám pak jen rozkvetou!”
Referent Holub si představil rozkvetlé matrony z podnikové kanceláře a po zádech mu mimoděk přejel mráz.
Tohle bude dlouhá šichta.
Martha se snažila nehádat se s místní vegetací, ale šlo to hůř, než původně předpokládala. Rostliny měly dvě základní tendence - buď před ní utíkat, nebo ji sežrat. Zrovna ze sebe shazovala semenáček, který se ji snažil zardousit kořínky. Naštěstí pro ni byl zatím velmi slabý.
"Doctore!" zakřičela ve snaze najít svého ztřeštěného průvodce. Běžela dál směrem, kde tušila Tardis, když tu náhle ji popadly silné větve a zacpaly jí ústa.
"Pssst!" zašeptal Doctor a povolil sevření. "Podívej!" Ukazoval kamsi pod sráz.
"Kdo je to?" šeptala Martha.
"To jsou stromoví lidé z Cheem. Nikdy jsem je neviděl v květu. Nejsou nádherní?"
Dnešní den muselo všechno být dokonalé. A zdálo se že také bylo, aspoň tak, jak se pozemské věci mohou blížit dokonalosti Boží.
Prohlédl se v lesklé míse. Límec byl sněhobílý, manžety běloskvoucí a vous upravený.
"To není pýcha," pomyslel si, "nedělám to pro sebe, dělám to pro vážnost oboru."
Co dál? Nástroje byly lesklé, stůl čistý a mrtvola jako živá.
Na jeho straně bylo vše připraveno. Mladý malíř už také srovnal stojan.
"Jak budete chtít zaplatit," zeptal se lékař, "ve zlatě nebo cibulkách?"
"Raději to zlato."
"Opravdu? Cena cibulek roste, sám jsem toho důkazem," usmál se na něj doktor Tulipán.
Po hodně dlouhé době odbočení z antiky, ale nic lepšího mě nenapadlo.
Hlavní hrdina, lékař a o něco později i starosta Amsterdamu, se narodil jako Claes Pieterszoon, ale své křestní jméno vrátil k delší podobě Nicolaes a na připomínku svého bohatství si dal příjmení Tulp, tulipán, a reliéfem květiny ozdobil i svůj dům.
Jo a patrně ho budete znát z Rembrandtova obrazu Anatomie doktora Tulpa .
I když jsou tulipány stejně jako dřeváky, větrné mlýny, bicykly, coffeeshopy a vysocí lidé symbolem Nizozemska, přinesly této zemi v sedmnáctém století snad první známou evropskou finanční krizi.
S tulipány se totiž začalo spekulovat, ceny těch dvoubarevných samozřejmě rostly nejrychleji, protože takové tulipány jsou nejvzácnější.
Hák byl v tom, že tuto dvoubarevnost nezpůsobovalo šlechtění jako dnes, ale virus, který napadl tulipánové cibulky. Napadení cibulky (a tedy dvoubarevnost) ale v podmínkách sedmnáctého století nešlo predikovat a napadené tulipány navíc plodí méně (někdy vůbec) a ještě k tomu plodí jen jednobarevné tulipány.
A zásadním problémem tulipánové spekulace je to, že tulipán se dá přenášet (a tedy prodávat) jen v době, kdy je ve stadiu cibulky, takže Nizozemci kupovali a prodávali "tulipánopisy" kryté nadějí, že z téhle cibulky možná vyroste dvoubarevný tulipán.
V únoru 1637 ale důvěra v hodnotu tulipánů prudce klesla a tulipánová burza v Haarlemu se zhroutila, cena cibulek padla z ceny domu na cenu cibulky a doktor Tulp odstranil reliéf tulipánu z průčelí svého sídla.
Život malého Ledňáčka se nelišil od života jiných dětí a byl v zajetí nekonečného až. Rodiče to slovo opakovali často. Asi bylo tuze důležité.
Až začneš létat.
Až se dokážeš uživit.
Až vybuduješ svou první noru.
Až se zamiluješ.
Až budeš mít vlastní snůšku.
Až tady nebudeme.
Malý Ledňáček je při každém až mírně nenaložen. Ale to momentální alespoň chápe. Sedí na větvi a hypnotizuje poupata staré jívy. Dokola opakuje, aby se nebála, vypučela, rozkvetla. Jakmile jíva pokvete, nastane jaro.
Musíš počkat, až bude jaro, potom budeš moci s Tatínkem rybařit.
Tak se neboj, jívo, směle se oblékej do jara.
