DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Zatuchlé příšeří orlopu čpělo pachem krve. Bolestné mlčení těch, kteří čekali, až na ně dojde řada. Pod rukama doktora Dobblera. Nebo v náruči smrti. Sláva bitev rozčtvrcená mezi pahýly končetin.
Vratký krok kapitána. Mladý Milton ji podpíral.
Doktor vzhlédl. Zkušeným okem sjel příchozí. Ryšavé vlasy slepené koláčem zaschlé krve. Kabát rozervaný. Zamračil se.
“Jaké máme ztráty?”
Věděl, že se zeptá. Vždycky se ptala.
“Osmnáct mrtvých. Zatím. Sedmatřicet raněných. Kabát dolů! Košili taky.”
Na palubě velela ona. Tady on.
“A bitva?” zeptal se, když látal rozšklebenou ránu.
“Naši. Vyhráli.”
Odpověď sekaná bolestí. Zvítězili. Byli na živu. Ale nebylo proč se radovat.

Ve sborovně před fotografií banánového skleníku stála ředitelka McGonagallová a profesor Kratiknot, ve fotce pak Hagrid s Evelínou a Severusem.
Evelína Hagrida mlčky objala.
Severus mu podal ruku. „Na viděnou… kolego.“
Minerva a Kratiknot se na něj povzbudivě usmáli.

Hagrid hromovým hlasem zaburácel zaklínadlo. Bezchybně mávl hůlkou.
Obrovská síla ho roztočila jako čamrdu. Zavřel oči…

Když je zase otevřel, stál ve sborovně.
Minerva ho podobně jako Evelína mlčky objala.
Kratiknot se široce usmál, natáhl se na špičky a podával mu ruku. „Vítej zpět, Rubeusi!“ Pak ale zvážněl. „Musím však upozornit, že pokud nic neuděláme, existuje tady stále jedno veliké nebezpečí…“

Vlci mě pozorují zpoza stromů.
Nenávidí mě. Celý les mě nenávidí.
Jejich vytí mě provází nespavostí. Kosti po jejich malých, čistých vraždách bíle svítí.

Vlčici nacházím na kraji své mlžné hradby. Široká rána na boku zeje, snad od parohu?
Umírá. Mohu ji nechat pojít, osamocenou šelmu. Mohu smrt urychlit, získat teplou vlčí kožešinu.
Místo toho se shýbám, zavírám ránu poryvem šípkové magie, ohnutá slepě dýchám skrz bolest.
Zvíře vstane, zavrčí... a uteče.
Třas mě opouští až po hodině.

Když další noci pozoruji hvězdy přede dveřmi, mlha zašeptá. Šedé tělo se prosmýkne dál.
Po chvíli mi nohy přikryje teplá vlčí srst.

Evžen na ulici nastaví tvář chladnému větru.
Lehce se dotkne omítky. Starý dům s úlevou usíná.
Darek vyjde vzápětí: „Tohle mi nikdo neuvěří.“
„Tak to nikomu neříkejte.“
„Jsem zvědavý, jak vysvětlím pojišťovně tu podlahu…“ Darek se náhle rozesměje. „Víte co? Vykašlu se na to. Mně totiž něco došlo.“
Popojde k zaparkovanému autu.
„Tenhle job není pro mě. Nač marnit život papírováním a sháněním řemeslníků, když nevíte dne ani hodiny? Vrátím se do Anglie. Plánovali jsme s klukama založit kapelu… Chcete někam hodit?“
Evžen s úsměvem zavrtí hlavou: „Hodně štěstí.“
Darek nastartuje, rozjařeně pustí hudbu.
Chce zamávat, ale ulice je prázdná.

Ta stará paní na něj mávala holí už od výlezu z metra. Hanba by ho fackovala, kdyby nepočkal. Notabene, dorazil na Vltavskou se značným předstihem, do času odjezdu zbývala luxusní minuta. Ovšemže myslel hlavně na to, jak by ta chuděra čtvrt hodiny vyhlížela další čtrnáctku, avšak skutečnost, že navzdory jejímu šouravému nástupu stíhá být na Masaryčce včas, plnilo jeho duši pocitem dokonalého míru.
„Tumáš, panáčku, za to, že jsi mi neujel,“ povídá stařena na Spořilově a nasype mu do dlaně hrst oříšků.
„Babičko, to jste si nemusela dělat škodu,“ praví Ondřej s úsměvem.
„Ále, jakápak škoda, ty jsou z Toffifee.“

Probudila ji vůně čerstvě umleté kávy. Ještě chvíli setrvala v příjemném teple postele, pak pomalu vstala, zamotala se do přikrývky a bosky došla do kuchyně. Severus už byl oblečený, přes košili měl uvázanou zástěru a chystal na stůl dva šálky a malinový cheesecake. Trouba byla ještě horká.
„V kolik jsi vstal?“
„Nespal jsem.“
„Kvůli mně? Chrápu?“
„Ne,“ usmál se. „Spíš jako andělíček. Kávu?“
„Myslela jsem, že ji nepiješ.“
„Nepiju. Ale některé návštěvy se bez ní neobejdou.“
„Míváš jich hodně? Takových návštěv?“
Posadil se naproti ní. Ve tváři mu uvízl zvláštní výraz.
„Řekněme, že teď už je nebudu potřebovat.“
Nepitvala to.

Mafuyu vzpomínal na jejich první vystoupení.

Jak křečovitě svíral Yukiho kytaru. Obličeje diváků, rozpité v barevné šmouhy a před očima (v mysli, v srdci, v duši) jen toho, komu byla tahle píseň věnovaná. Kdo ji nikdy neuslyší.
Jak se nadechl a… Zpíval. Křičel. Plakal. Emoce, které jej dlouho dusily, zformované do slov a konečně, konečně venku. Zármutek. Láska. Vztek. Bolest.
Neskutečné vyčerpání a ještě větší úleva.
(A možná trošičku naděje.)

Tentokrát to bylo jiné. Cítil se lehce. Haruki a Akihiko se zvesela usmívali. Uenoyamův úsměv byl drobný a Mafuyu věděl, že jen pro něj.
Nebyl sám.
Nebyl ztracen.

Byl šťastný.

Na té Malé straně stojí Starý dům, co se k němu chodí Po starých zámeckých schodech. Bydlí v něm Andulička. Je to hotová Princezna v hermelínu, vždycky Chic Parisienne! Jednou, když Nad Prahou tančily hvězdičky, byla se projít Před Vejtoňskou hospodou. Náhle uslyšela píseň, co ji zpíval Tulák Vendelínek. Měl za čepicí Bílý kvíteček a seděl tam, kde rostou Staré topoly. Než se kdo nadál, byla z té známosti Píseň o ztraceném věnečku a hned potom Svatba na faře. Brali se V tom našem venkovském kostelíčku. A pak spolu dlouhá léta šťastně žili a každý den zpívali Potkalo mne štěstí.

Koya-dōfu a cedrový les po dešti. Kouřící hrnek sahlepu a Modrá mešita pod sněhem. Preso na stojáka v šestnáctém obvodu. Samgyetang s extra porcí divokého ženšenu a posvátná hora Inwang. Currywurst, kterým zajídáš vlčí hlad po kurfiřtské sbírce smaragdů a safírů. Sundubu-jjigae a neony staré zábavní čtvrti. Sensuke saké a zakouřená nádražka v Nadě. Kebab z okýnka u nádraží, kde vědí, že si dáváš dvojitou harissu, a křičící racci. Neforemné yuzu za pár šupů ze samoobslužné budky cestou do nejstaršího hlavního města.

Letošní jarní chřest zalitý slaným máslem a za okny trnky vonící do noci. Není ve vůbec špatné společnosti.

Život je až příliš krátký a času tak málo,
zažít tolik krásných věcí, co by za to stálo.

Život je až příliš krátký na stres nebo nudu,
mžikneš okem a další den už je zase v čudu.

Cesty jsou tak křivolaké, těžko hledat pravou,
šlapeš přímo za svým cílem, než narazíš hlavou.

Cesty jsou tak křivolaké, že nevíš, co osud chystá,
věřím ale v prozřetelnost jsa životní optimista.

Čas je tolik pomíjivý, že mě jímá tíseň,
jestli stihnu vůbec složit tuhle tklivou píseň.

Nejhorší jsou dětské oči s prohlášením: „Maminko,
kolem jiných svět se točí, máš na mě čas malinko?!“