DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Myslel si, že nejhorší vidinou jeho života byly vzdálené lodě v plamenech. Pak to byl nekonečný sníh a led, přinášející smrt.
Mýlil se. Bledé tělo zmítající se na ostré skále, milovaná tvář ztrhaná bolestí a strachem.
Nebylo jak k němu vyšplhat, jak ho vysvobodit z jeho pout.
Jediné vysvobození bude skrze smrt, snad rychlou. Poslední dar, který mu mohl dát.
Třásly se mu ruce, jeho tvář mokrá od slz.

Kéž mu Valar dopřejí sílu, kéž jeho šíp-

Nebe se zatmělo. Obrovská křídla rozehnala popel a mlhu. Zářivé oko, peří poslů krále Valar.
"Synu Fingolfinův, donesu tě k němu. Neztrácej naději."

„Řekni mi, pane, co tě tady u nás nejvíce potěšilo?“
„No, kromě tvých bramboráků…“ uculil se, „tak nejspíš to, že se na mě nezapomnělo. Tolik toho zůstalo. Most! Univerzita! Hrad! Náměstí! A všechno se jmenuje po mně!“
„A to jste ještě zapomněl na Karlín, Karlovy Vary nebo…“ ušklíbla jsem se a nabídla mu švestku, „karlátka.“
„Nejsou špatná,“ připustil. „Ale nechme jídla... Když jsem viděl, jak dnes vypadá chrám svatého Víta, Pražský hrad, klášter Emauzy nebo Nové město pražské… Ano, zdá se, že jsem zanechal po sobě v dějinách země české opravdu jakousi stopu.“
"Velice výraznou,“ ujistila jsem ho.
Jen zářil.

Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.

Ianto vešel do kuchyňky zrovna, když Jack ukládal prázdný podnos od kávy.
„V lednici jsou zákusky, kdybys měl chuť."
„Děje se něco?" zeptal se Ianto.
„Mrzí mě, jak jsem se choval. Nechtěl bys večer zajít ke mně? Na večeři, víno a tak?"
„Co znamená k tobě?"
„Vyzvednu tě v sedm," usmál se Jack.
Zvenku byla vila nenápadná, ale uvnitř je přivítalo nádherné secesní schodiště.
„Krásné. Já měl za to, že bydlíš na HUBu."
„Bydlím. Tady je moc vzpomínek," řekl Jack a vybavil si Angela. „Ale mohli bychom je nahradit novými."
Opřel Ianta o zábradlí a jemně jej políbil na rty.

Když si ráno chci dělat palačinky a nakonec je z toho společný brunch přes celé dopoledne.
Když se procházím mezi rozkvetlými třešněmi.
Když řeknu něco, čím rozesměju mamku.
Když se neubráním tanci při mé oblíbené písni.
Když se schoulím k babičce na gauč a společně sledujeme detektivku.
Když zírám do Vltavy a nechám se oslnit odrážejícím se sluníčkem.
Když objímám někoho, koho jsem už dlouho neobjala.
Když se vyhřívám na schodech k Rudolfinu.
Když z podkrovního bytu sleduju západ slunce.
Když se vracím v noci domů, nadechnu se čerstvého vzduchu a skutečně až do morku kostí cítím, že opravdu žiju.

„Pozoruhodná volba oděvu na noční procházku.“
Bertuccio zaklel. Plán nepozorovaně se vytratit narazil na nejlepšího intrikána v okolí. Měl to předpokládat.
„Odcházím. A beru si jen to, s čím jsem přišel.“
„Moc toho nezbylo… Kam chceš takhle dojít?“
„Do toho vám už nic není. Rozhodně to bude co nejdál od Marseille. Tam se přece chystáte, ne? Dlouho očekávaný návrat Edmonda Dantese domů!“
Hrabě se jen pobaveně usmíval. Bertuccio polknul rozhořčení a měl se k odchodu.
Vtom ho Edmond chytil za ruku. Bertuccio se mu pokusil vykroutil a skončil na kolenou. Volnou rukou praštil o zem.
„Co si bez vás počnu?“

Můj milý ční Hora svatá
Kde Maria zjevila se
Zázrak mnohý její mocí
Nám lidem přihodil se

Můj milý na Hoře
Stojí Boží chrám
Bazilika naší Paní
Stojí jemně stříbrná

Nad městem kde doly
Stříbro kdys vydaly
Na oltář který září
Ku slávě Boží i dnes

Panna Maria sňatkům
Žehná rukou svou
Nevěstám ženichům
Duším splývajícím

Svatba se stem lidí
Šaty bílé a květiny
Varhaník a k tomu
Zpěv čistý andělský

Kytara tanec smích
Víra radost naděje
Všechny nás zabolí
Nejkrásnější ten sen

Můj milý na Hoře svaté
My se nemůžeme vzít
S rodinou a přáteli
S rouškami a respirátory

0. Myosotis – pomněnka – „Nezbývá nám nic než vzpomínání.“
1. Rhododendron – azalka – „Dávej na sebe pozor.“
2. Atriplex – lebeda – „Nesu Ti dobrou zprávu!“
3. Galanthus – sněženka – „Jsi moje první láska.“
4. Linum – len – „Rodina a domácnost je mi nade vše.“
5. Aster – hvězdnice – „Zůstaneš mi věrná i v odloučení ?“
6. Calluna – vřes – „Kdykoliv jsem sám, myslím na Tebe.“
7. Datura – durman – „Miluj mne beze strachu z následků.“
8. Mentha – máta – „Čas zahojí i velké rány na duši.“
9. Freesia – frézie – „Nikdy neztrácej naději!“
10. Campanula – zvonek – „Kdy Tě zase uvidím?“
11. Aesculus – jírovec – „Ráda s Tebou trávím čas.“
12. Viola – fialka – „Má láska k Tobě přetrvá vše!“
13. Euphorbia – pryšec – „Naší lásce hrozí nebezpečí.“
14. Paeonia – pivoňka – „Doba naší lásky již pominula.“
15. Salix – vrba – „Naši lásku již odnesla voda.“
16. Crataegus – hloh – „Pohrdám vámi.“
17. Gerbera – gerbera – „Myslím vše upřímně.“
18. Juniperus – jalovec – „Čekej na mne, přijdu v pravý čas.“
19. Betula – bříza – „Léta míjejí a ty stále váháš se svatbou.“
20. Rumex – šťovík – „Nenech se odradit překážkami.“
21. Stellaria – žabinec – „Svému osudu neujdeš.“
22. Pinus – borovice – „Nenech mne dlouho čekat.“
23. Cerasus* – třešeň – „Mezi námi se rodí láska.“
24. Veronica – rozrazil – „Udělám pro Tebe cokoliv.“
25. Juglans – ořešák – „Dělej si, co chceš, jsi volná.“
26. Naděždino intermezzo: Fialová růže, oranžová lilie a růžový karafiát – „Stydím se za své skutky, odpusť mi; zanech nenávisti a nikdy nezapomenu.“
27. Onobrychis – vičenec – souvislost s tématem Š. disertační práce – „Já tě neopustím, důvěřuj mi.“
28. Arctium – lopuch – „Chci Tě přivinout na své srdce.“
29. Iris – kosatec – „Tichá voda břehy mele.“
30. Julijino intermezzo – XXX
31. Cedrus – cedr – „Cítím bolest s tebou.“
32. Cerasus* – višeň – „Znám Tvé myšlenky.“
33. Hepatica – jaterník – „Obdivuji Tvoji vytrvalost.“
*Třešně a višně mají (alespoň pokud se mi podařilo zjistit) stejný latinský název, ovšem význam v květomluvě je odlišný – proto nesou hned dvě drabblata jméno Cerasus – pokaždé jde o jiný strom s jiným významem.

Nevíš, co máš dělat se svým životem.

Před deseti lety jsi snila o tom, že se jednou zamiluješ do někoho, kdo to bude cítit stejně.

Nyní pochybuješ, že se to stane.

Před deseti lety jsi obracela oči v sloup při myšlence, že bys někdy měla děti.

Nyní bys je chtěla... jenže není s kým.

Před deseti lety sis myslela, že se z tebe jednou stane uznávaná umělkyně.

Nyní tě nikdo nezná a když už tvoříš, je to jen pro sebe.

Před deseti lety sis nemyslela, že jsi zlomená.

Nyní si nejsi jistá.

Ale navzdory tomu všemu... svůj život nechceš vzdát.

Sirius se nechal ukolébat praskáním ohně v krbu. Když znovu otevřel oči, zjistil, že mezitím na pohovce přešel do lehu a skončil s hlavou položenou na Remusově stehně.
Remus neprotestoval. V jedné ruce držel knihu. Při čtení se kousal do rtu, jako to dělal, když byli na škole.
„Třeba se mi to zdá,“ napadlo Siriuse. „Potom se probudím a…“ Ta myšlenka v sobě měla chlad, příliv a odliv moře a mozkomorů. Úporně tlačila v hlavě.
Pak ho Remus pohladil po vlasech. Skoro bezděky. Ale usmíval se.
Kdyby kolem nějací mozkomoři slídili, v tu chvíli by z nich nezbyla ani saze.