DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

Po fotbalovém zápase mezi papoušky kakadu a havrany přišlo domácím mnoho stížností na jejich abnormálně hlučné fanoušky. Při oslavě vítězného gólu totiž propukli kakaduové v takový jásot, až na několika místech popraskaly tribuny. Někteří z havraních fanoušků navíc utrpěli poškození sluchu.

„Pankáči jedni zatracení,“ rozčiloval se posléze jeden z havranů „Úplně jsem kvůli nim ztratil sluch. Večer po zápase jsem šel ještě na karaoke a všichni mi říkali, že strašně krákám.“

Podobné obtíže popsali i ostatní diváci.

„Po zbytek dne jsem byl hluchý jako poleno,“ stěžoval si další. „Skoro jsem se bál, aby mě cestou domů nezakousl nějaký kolemjdoucí bobr.“

I díky expedici jeho přítele, doktora Holuba, v Cimrmanovi uzrál plán botanické výpravy na jižní cíp Afriky. Bohužel tam dorazil právě v době, kdy vypukla první búrská válka, a tak Cirmanovy botanické plány nepřinesly ovoce.
Přesto však cesta nepřišla zcela vniveč. Dělostřelecká palba, která Cimrmanovi zhatila původní plány, ho inspirovala k vynálezu nové metody doručování pošty. Pevnou schránkou opatřené dopisy mohly díky vystřelení kanonem dorazit na místo určení nevídanou rychlostí. Mimoto zvuk výstřelu adresáta upozorňoval na příchozí poštu.
Ovšem tato revoluční myšlenka se nakonec neujala. Zkostnatělé vedení c. k. pošty zůstalo ke všem Cimrmanovým osobně doručeným písemným návrhům nepochopitelně hluché.

Díváš se na mě, ale jako bys mě neviděl.
Tvůj výraz je nečitelný, podobný stěně Nejvyššího soudu.
Prosím tě neustále, pomysli na mě, dej mi znamení, že tu se mnou jsi!
Hroutím se ve své temné cele, dochází mi humor, když můj ostrovtip odrážíš mlčenlivým pohrdáním. Usměješ se někdy?
Slyšíš mě? Proč neodpovídáš na mé volání? Už nepoznáváš ani vlastní jméno?
A co ty? Ty? Nebo ty?
Cítím, že mé síly odcházejí, že jsem neviditelná mezi hluchými, sama proti tíživě tichému kolektivu.
Tvůj výraz se podobá stěně soudu... je šedý a hranatý.
„Paní magistro, nemáte zapnutý mikrofon.“
Kletě, už zase!

Chystám si věci. Bedna s kartáči, ohlávka, vodítko. Sedlo přehodím přes plot. Ještě uzdečka a helma. Vracím se ke stáji. Koně se pasou na vzdálenějším konci výběhu. No, nechce se mi šlapat až tam... Zkusím zapískat. Nic, samozřejmě. ,,Diegooo!" Znovu písknu a zamlaskám. Nic. Ani další dva koně nevypadají, že by vůbec zaznamenali moji přítomnost. Evidentně všichni záhadně ohluchli, co kdybych po nich chtěla jakoukoliv práci že. Ovšem kdyby šlo o jídlo... No jistě! To je nápad! Vezmu dva kyblíky na žrádlo a zaklapu s nimi o sebe. Všichni tři okamžitě zvednou hlavy, zastříhají ušima a rozeběhnou se ke mně.

Zaslíbená země. Stáli na jejím prahu. V cestě jim stojí poslední pohoří. Hospodin říká "jděte".
Lidé chtějí vědět, do čeho. A tak pošlou dvanáct. Z každého kmene jednoho.
Vrátí se s plody dobrými k jídlu, a zprávou, že země je přesně tak bohatá, jak bylo zaslíbeno.
Národ ale slyší jen - jsou tam nepřátelé, dokonce obři.
Strach o život jim zavírá uši před zprávou rozumných zvědů, ujišťováním vůdce i zaslíbeními Boha.
Rozsudek "pak tedy zemřete v poušti" uslyší až příliš jasně.
Najednou chtějí bojovat.
Varování už ovšem zase neslyší.
Rány, které utrží, si budou lízat celý rok.
A pak půjdou dál.

A byla stará tak jako samotný svět. A přesto byla v každý nový okamžik tak mladá jako nikdy. Dívá se dlouho na svět. Každý den a každý moment pozoruje činy a pohyby, starosti a radosti lidí a světa. Vše s nimi prožívá a udržuje krok po jejich boku. Snaží se na ně mluvit, dodat radu, pochopení, či jen zvednout náladu a ukázat cestu, možnosti.

Mnohdy jí nevnímají, nenaslouchají. Příliš zabraní do umělého světa, co kolem vytvořili. Ale občas někdo zvedne hlavu, rozhlédne se a slyší její slova a vidí svět i jejím pohledem, "To je nádhera!" A proto nikdy nepřestane.

Bylo rozhodnuto.
Chce to podniknout výpravu!
Taková výprava by měla být záchranná, obchodní a objevitelská. Měla by nést nějaké zajímavé zboží, které tady chybět nebude, ale jinde ho ocení. Měli by ji tvořit ochránci, průvodci a v neposlední řadě i obchodníci.
Plány byly spřádány dlouho do noci.
Šeptanda je dále roznesla během jediného dne.
Třetího dne se dveře policejní stanice netrhnuly, návštěvníci se do bistra nevešli a velký terminál trajektu po dlouhé době našel uplatnění.
Není padesát zájemců nějak moc?
„Uvědomujete si, že celý tenhle podnik je extrémně nebezpečný?“ zeptala se Claire.
Mohla si ušetřit námahu.
Bylo jim to jedno.

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

Uniformní šeď uniforem,
splývá s šedí ulice.
Zástupy kráčí ve stejném rytmu,
jako jeden muž.
Dusot kroků rozléhá se
betonovým městem.
Jeden za druhým
prochází branou.
K turniketu přiloží
zápěstí s čárovým kódem.

Jako jeden muž,
následují Krysaře.

Každý na své stanoviště,
šestnáct hodin u pásu.
Mechanické pohyby,
robot obalený masem.
Oči hledí, nevidí.
Za nimi, v Duši díra.
Vypuštěná.

Krysařovi už flétna neladí.

Zvonek. Konec. Vypadněte.
U brány přiloží zápěstí,
na účtě směšná almužna.
Za tmy zpět,
do své kobky.
Prázdná tvář prázdné schránky.
Do noci sleduje programy,
stejné všechny do jednoho.

A nikdo neslyší,
že Krysař hraje falešně.

"I don't get it." Varric looked up to see Hawke still nursing the same beer she'd ordered when they came in.

"Don't get what, Chuckles?"

She shrugged. "I knew things were bad for mages, but I didn't realize what it was like."

Ah. Varric pulled his chair closer. "For Anders?"

"And Bethany, and my father, and everyone... two apostates in my family, and I didn't realize...!"

Varric sighed. "Don't beat yourself up. There's a certain... collective deafness to the plight of mages. We like things to be simple."

"But it's not."

"No." Varric smiled softly, taking her hand. "It's not."