DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

,,X se rovná?"
Nikdo nic neříkal. Profesorka znuděně koukala do obrazovky a čekala než se kdokoliv z nás uráčí něco říct.
,,Sedm!" vykřikla Žofka, jediná žačka, která se na distanční výuce snažila.
,,Ano sedm, půjdeme dále, chce se toho někdo ujmout?"
Překvapivě nikdo nic neřekl. Nikdo nic neslyšel, neviděl, všichni si jen spokojeně chrupkali v postýlce v pozadí znuděné učitelky a doufali, že je mikrofon ani kamera nezradí.
,,Ukončíme to, dnes jste totiž velice aktivní," sarkasticky poznamenala. Polovina hovor opustila, zatímco ta druhá na hodině zůstala. Přeci si nebudou kazit spánek kvůli profesorce, která kvůli jejich neaktivitě ukončila hodinu dříve.

!Well, long tall Sally, she's built for speed
She's got everything that uncle John need!

Elektrická kytara rozčísne stojatý vzduch dejvického činžáku. Ó hrůzo! Pan Prokop vráží do obýváku, kde před rádiem křepčí - Prokop junior.

!Oh baby, yeah baby, woo baby
Havin' me some fun tonight!

“To si děláš legraci!” zahřmí pan Prokop. A vytrhne rádio ze zdi, jen se zástrčka zableskne. “Takovej hnus!”
“Ale tati!” zavyje Prokop junior. “Todle dneska poslouchaj všichni! Fakt!”
“Tak to jsou všichni hluchý!”
Pan Prokop popadne rádio a zavře ho do skříně. Klíčem mává vítězoslavně synovi před nosem.
“Tohle je slušná a slyšící rodina!”

Našel ho soused, kterému bylo divné, že už ho dlouho neviděl. Ani na zahradě, ani nikde ve vesnici. Odvážil se tedy vejít do domu. Uviděl na zemi podivně zkroucené tělo, kolem krku kus provazu.
Policie začala vyslýchat všechny obyvatele, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel. Mrtvého všichni považovali za podivína. Prý si doma povídal s loutkama.
Ovšem, loutky. Kriminalisté jich našli devět, oblečených do červených, zlatem vyšívaných šatů. Jediní svědkové té tragédie, namalované tváře s nehybným výrazem.
Kdyby tak mohly mluvit o tom, co se stalo. Ale takoví svědkové jsou, jak jinak, hluší a slepí.
Případ byl uzavřen jako sebevražda.

"Dneska do třídy vlítnul ředitel, kvůli tý Novákově přestřelce s ruštinářkou," hlásí Adam.

"Prej, co k tomu jako třída můžeme říct?
Mlčeli jsme.

A on zas, jestli si taky, jako Novák, myslíme, že je vhodný vysmívat se našim osvoboditelům?
Furt jsme mlčeli.

Jetli prej je mezi náma další, komu nevyhovuje výzdoba naší školy?
Pořád jsme mlčeli.

Ředitel byl vzteky rudej jak ten krepák a řval na nás, jestli jsme hluchý nebo si sedíme na uších?
Dál jsme kolektivně mlčeli."

"Nakonec prohlásil, že tohle bude mít následky pro celou třídu, řekl učitelce, že může pokračovat ve výkladu, prásknul dveřma a odešel."

Jak já to znám!

Odjíždíme na celý den pryč, potřebujeme kočky zahnat domů. Z okna vidím, že se prohání po zahradě. Vylezu ven, zavolám – a nikde nikdo. Ani jeden kočičí ocásek, ani jedno ouško, hlasivky si můžu vykřičet, kočky prostě nejsou. Projdu známá místa, kouknu do sklepa – nic. Nezbývá, než se uchýlit ke lsti. V kuchyni vezmu do ruky plechovku s jejich oblíbeným lyofilizovaným kuřecím masem a zatřepu.
V tu ránu jsou kolem mne všichni. Odkud se zhmotnili, netuším.
A tak je to pokaždé. Kdepak nějaké prosby nebo výhružky. Jen úplatek funguje.
Jejich hluchota není kolektivní. Jejich hluchota je selektivní.

Když se konečně podařilo energii zášti utišit, měl Nie HuaiSang teorii. Něco muselo narušit rovnováhu. Žádné z těl před proměnou nechybělo. Vše bylo tam, kde mělo být. Musela tedy chybět jedna z hlavních ingrediencí. A pokud mohl soudit, dle intenzity hněvu, MingJuova duše to nebyla.

Řekl ji nahlas. Žádal mladé mistry ze sekty Lan, aby zahráli dotazování a promluvili s duchy. Nikdo však nereagoval.

Nevěřili mu. Byl sice vůdcem sekty, a v posledním čase se ukazovaly jeho skryté kvality. Nebylo však možné, aby zapomněli na roky, kdy byl jen „kýval“!
A protože si mu netroufli přímo oponovat, předstírali, že neslyšeli…

Skřivánova odpověď zanikla ohlušující salvě dvojpalubníku. Smršť ohně a dýmu. Řev trupu rvaného na kusy. Jediné zahřmění dvaatřicetiliberních děl zastavilo druhého z pronásledovatelů. Výbuch dokonal dílo zkázy.
Ticho. Dech se zastavil. Námořníci zbledli.
“Ubožáci…” vydechla Frances.
Okamžik soucitu.
Ne víc! Pořád zbýval ten druhý!

Fregaty kolem sebe kroužily, co by kamenem dohodil od víru bitvy. A přece od něj odtržené. Boj o holý život v tanci s touhou po kořisti. Po pomstě. Za Phaléne. Za potopené druhy. Burácení děl. Nářek praskajícího dřeva. Snaha získat vítr na svou stranu. Neukázat protivníkovi slabiny.
Záblesk a ryk.
“K zemi!”
Zvonění v uších.
Tma.

Když nákres ukázali profesoru Kratiknotovi, v údivu vrtěl hlavou. „Tato křivka vypadá téměř jako záznam mávnutí hůlkou při kouzlu všeobecné hluchoty! Ale nepředpokládám, že by si kolega Hagrid potřeboval někde uprostřed davu s někým sdělovat tajné informace, že? Zajímavé… Musím prostudovat, v co přesně se toto gesto přetvořilo v kombinaci s vyslovenou inkantací. Až to budu vědět, mohu okamžitě začít pracovat na nápravném kouzlu.“
„To sem teda moc rád. A bude to brzo? Za jak dlouho by to tak mohlo bejt?“ zeptal se s nadějí Hagrid.
Kratiknot se zamyslel: „Možná už za hodinku. Možná zítra ráno. Možná za měsíc, dva…“

"Jestli budu hrát na - TOHLE, tak za případný ohluchnutí neručím."
"Tak to alespoň zkus," doprošovala se Ardi.
"Nenech nás nudit se!" tlačila Nuka.
"To chce jen trochu to podlejt," vytáhl Vert kořalku neznámého původu, načež lahvinka párkrát zakolovala.
"Zkus proměnit nevýhodu ve výhodu."
"Jak to myslíš..."
Párkrát zkusmo drnknul.
Zahýbal zdánlivě nahodile kolíky.
Začal hrát, a zprvu oddělené tóny se spojily v melodii.
Zprvu nezvyklá harmonie se rychle dostala pod kůži.
Všichni poslouchali a pohupovali se do rytmu.
Mael hrál opřený o kmen.
Zprava se tiskla Ardi.
Zleva Nuka.
Kamal hleděl, usmívaje se, do ohně.
Vert, skrz lahev, na hvězdy.

Každý dějinný okamžik je – spějeme k nešťastnému vyústění obou válek hřbitovních, které až pozdější perspektiva shledala šarvátkami – výslednicí ekonomických a ideových zájmů, geograficko-kulturního podnoží, kolektivních slepot a hluchot, individuálních křivd a v neposlední řadě šťastných, byť častěji nešťastných náhod, kterých se však historie pro jejich neuchopitelnost bojí.
Eskalaci 2. VH nepochybně napomohla soda okolností. Ing. Jiří Šedivý chtěl svému otci Jaroslavovi vzdát hold e-Náhrobkem: vybranými audiovizuálními materiály představit jeho vědeckou píli i statečný občanský postoj. Božena Šedivá, atakována v dědickém řízení všemi nemanželskými dětmi zesnulého muže Jardy, stála jen o drobnou korekci posmrtného selfsívíčka toho prasáka. Neangažována, najala Frantu Plepotu.