Šedá chvíle duše

Díváš se na mě, ale jako bys mě neviděl.
Tvůj výraz je nečitelný, podobný stěně Nejvyššího soudu.
Prosím tě neustále, pomysli na mě, dej mi znamení, že tu se mnou jsi!
Hroutím se ve své temné cele, dochází mi humor, když můj ostrovtip odrážíš mlčenlivým pohrdáním. Usměješ se někdy?
Slyšíš mě? Proč neodpovídáš na mé volání? Už nepoznáváš ani vlastní jméno?
A co ty? Ty? Nebo ty?
Cítím, že mé síly odcházejí, že jsem neviditelná mezi hluchými, sama proti tíživě tichému kolektivu.
Tvůj výraz se podobá stěně soudu... je šedý a hranatý.
„Paní magistro, nemáte zapnutý mikrofon.“
Kletě, už zase!