DMD č. 27. pro 27. 4. 2020. Téma: Historky z podsvětí

Opratě kloužou ve zrudlých rukou. Tisknu ji pevněji.
Omračující bolest ve staré ráně, Karel s obnaženým ostřím nad Mariannou.
Zavírá oči, těžce dýchá. Její krev voní mízou.
Vyháním ho. Vyháním všechny, kdo stojí proti ní. Tisknu jí ránu vlastním varkočem.
Křičím. Volám ji. Prosím.

Nebojím se ztráty. O Dušičkách mě mrtvých navštěvuje mnoho, s příběhy i výčitkami.
Na tvrzi přivolávám Hanku. „Potřebuje vyléčit,“ přikazuji.
Ochranitelsky si tiskne břicho. „Nemůžu kouzlit, co kdyby...“
Svět bez ní by však byl jako nebe bez hvězd, léto bez slunce.
Vstávám, chytám Hanu jako hrdlo nepřítele, až vykřikne. „Zachráníš ji,“ syčím.
Ne. Marianny se nevzdám.

Hádés zamyšleně seděl na svém trůnu. Přemýšlel nad něčím, co by mu zvedlo náladu, nebo ho alespoň vytrhlo ze zádumčivosti. S chýlícím se létem si připadal osamělejší. Ani návštěva Tartaru mu na náladě nepřidala, a to bylo co říct...

Náhle podsvětní ticho přerušilo hlasité, ostré štěknutí.

"Vida, že by přece jen něco zajímavého?"

S úsměvem začal v duchu počítat. Ano, trojhlasné štěknutí vždycky oznamuje pokus o útěk z Podsvětí–

Ozvalo se sklapnutí čelistí.

–a trojhlasné chňapnutí ho ukončuje.

Zanedlouho Kerberos přiběhl ke trůnu, a Hádés ho podrbal za všema šesti ušima.

"Od štěknutí do chycení pod sedm vteřin. Pořád pašák!"

Stál tam chlap.
Vysportovaná postava v přiléhavé tmavomodré kombinéze.
Černé boty, opasek a rukavice. Na opasku nějaké nástroje a neznámá zbraň.
Podle xichtu člověk, centimetrový sestřih, mírně prostříbřený.
Ušklíbl se: "Pojďte dál. Chcete vědět přeci co je v podsvětí, heh."
Správný jazyk i přízvuk, ale na jeho dikci bylo něco divného.
Hydraščuk vyrazil za ním, jakoby ho tetička pozvala na čaj.
Co už mi zbylo, šel jsem tedy taky.
Chvilku jsem se zdržel - pro jistotu.
Cestou narůstal magickej kravál.
Třikrát jsem tlumil slyšení.
Došli jsme do slušně velkýho sálu.
Viselo to tam. Stíhačku jsem na obrázku viděl, ale takovouhle nikdy.

Konečně ponurá jízda skončila! Jenže ouha! Vojáky, které viděla jen z okénka, teď má přímo před sebou. Park se proměnil v lágr. Mezi stromy a keři vojenské hangáry. Uprostřed ohýnek. Hemžení stínů děsí jako historky z podsvětí. Bětka se zastaví. Snaží se něco odchytit z cizí řeči, kterou se povinně učí. Změť zvuků proráží melodie. Harmonika hraje dumku.

Odér. Zacpe si nos. „To víš, nemají kam chodit na záchod,“ táhne ji mamka pryč. V tom z křoví vyskočí divoce vyhlížející muž. Sundavá z ramene samopal. Utíkají. Přímo letí. Těžká taška za nimi vlaje. Mamka ztratí botu. Bětka si podvrtne nohu.

„Tak to co teda budem hrát?“ ptala se netrpělivě Darja.
„Co Herkules a Kerberos? Představte si… podsvětí, temná světla… to bude vzrůšo,“ nadchla se Bibi.
„Punti si zahraje rád, viď,“ podrbala psa Maruška. „Jenže jak ti přiděláme další dvě hlavy...“
„To nepůjde,“ utnula ji rázně Darja. „Nemáme Herkula.“
„Já...“
„Ty na to nemáš figuru, Bibi!“
„Já...“
„Ty neuneseš Puntiho, Alex.“
„Chtěla jsem říct, že Lukáš by to určitě dal!“
„To by šlo, svaly na to má,“ souhlasila zamyšleně Darja a koukla po Bibi.
„Vy jste se pomátly! Proč ho do toho taháte?“ odmítla Bibi, ale v očích se jí zablýsklo.

Hliněná postava dvakrát vyšší než člověk. Rozžhavená do ruda.
Stovky let tu zběsile rube, bez ustání, bez oddechu.
Boří hranici mezi světy.
Evžen těžce polkne: „K neuvěření. Slyšel jsem, že se ho nějaký budečský student kdysi pokusil oživit. Udělal zřejmě chybu, golem se zhroutil a zavalil ho. Jak se stalo, že propadl až do Pomezí?“
„Otázka nezní, kde se tu vzal, ale jak ho zastavíme,“ vrčí Ambrož.
Kouzla se od golema neúčinně odrážejí.
Evžen si zamyšleně hryže klouby prstů: „Musíme mu sebrat šém.“
„U Želmíra, jak?“ vykřikne Ambrož zoufale. „Nadělá z nás fašírku!“
Žhavé tlapy neúprosně drtí skálu.
Smrtící stroj.

>>No tak. Přestaň trucovat.<<
"Já netrucuju. Sem nasranej."
>>Nemůžeš s tím nic dělat.<<
"Nemůžu. A to mě právě sere," Rogan kopl do kamene.
Gorja nakrčil čenich.
>>Ale ona dole není pořád nuda. Už jsem ti vyprávěl, jak se Ohňooký s Rohatým tak ožrali...<<
"Jo."
>>A jak jsme Rohatýmu se smečkou...<<
"Třikrát."
>>A jak se Hromovládce dozvěděl o té zadní brance na svět?<<
"Asi miliónkrát."
Gorja stáhl ocas. Kdyby byl člověk, drbal by se ve vlasech.
>>Ale ty přece nebudeš pořád dole. Máš známosti, vezmou tě nahoru. Do Síně hrdinů. Tam se prej pořád chlastá, to by mohlo bejt hezký, ne?<<

Každý člověk má své místo.
To jeho mu ukázali, když mu bylo pět. Vystrčili ho na okraj, vytěsnili ze svého kruhu.

Každá věc má své místo.
Dostal důležitý úkol - dohlížet na pořádek, udržet disciplínu. Nikdo si jeho práce nevážil, ale on její smysl chápal.

Každé rozhodnutí má svůj čas.
Smáli se mu, že je krysa, poslední zapomenutý obyvatel podsvětí. Báli se ho a zároveň jím opovrhovali. Ale on byl trpělivý.

Každý má právo volby.
Když válka skončila, pochopil, že je čas. Nový svět musí být spravedlivý ke všem.

Argus Filch vystoupil ze stínu a začal vyprávět svůj příběh.
Příběh motáka.

Chlap umře a dorazí k bráně pekelné. Je děsně nervózní, tak se ho ujme sám Lucifer a provádí ho. Přijdou do prvního sálu, kde všichni nadšeně souloží. Nebožtík se diví, ale bojí se zeptat. Ve druhém sále je hostina, jídlo do stropu; chlapík je zase překvapený, ale snaží se to nedat znát. Pak otevřou dveře do další místnosti, kde se v kotlích smaží hříšníci, všude řev a pláč.
„Tohle jsem si myslel, že je peklo, takhle to bylo ve všech historkách z podsvětí,“ nevydrží to chlapík.
A Lucifer na to: „To je, ale jenom pro křesťany, oni to tak chtěj.“

Je Vesna a má podobu Francie. Je Francie a má podobu Anny Marie. Je Anna Maria a má podobu bílých šatů. Jsou bílé šaty a mají podobu Moreny. Je Morena a má podobu Bujanu. Je Bujan a má podobu Paříže. Je Paříž a má podobu smrti. Je smrt a má podobu Pavla Timofjejeviče. Je Pavel Timofjejevič a má podobu ženicha. Je ženich a má podobu šílence. Je šílenec a má podobu bohatýra. Je bohatýr a má podobu vraha. Je vrah a má podobu blázna. Je blázen a má podobu vraha.
Je podoba vraha a jeho smrt je blízko.
Seina.
Styx.