DMD č. 27. pro 27. 4. 2020. Téma: Historky z podsvětí

„Vlastně ne. Počkej ještě s tou sovou. Potřeboval bych nejdřív něco prokonzultovat s jedním… kolegou.“
„Cože? S jakým kolegou?“ vyjevila se Hermiona.
„No, on to teda není kolega profesně, ale jaksi současnou životní, vlastně neživotní situací. Prostě… taky je už po smrti.“
„Ty myslíš…“ začalo Hermioně svítat, „nejlepšího lektvaristu a zároveň největšího znalce černé magie na světě i…“
„i v podsvětí. Přesně tak. Pomůžeš mi?“
„Samozřejmě. Není nic jednoduššího.“ Hermiona mávla hůlkou a Fredův obraz se odlepil ode zdi, zmenšil se a zaplul do její korálkové kabelky. Spokojeně ji zaklapla. „Tak. A můžeme vyrazit do Bradavic, navštívit portrét Severuse Snapea.“

"Co se tu ... "
"Děje?" usekl mi větu neznámý, "Časové jádro pohonu mé lodi poruchu má. Ano, to způsobuje nepříjemnosti ty, co vás sem k smůle vaší přivedly."
"Kdo ..."
"Jsem?" udělal to znovu, "Aneron Messer, chrononaut. Přízrak z doby, na kterou jste zapomněli."
"Měněni historíje, to Lordi nědovolí ..."
"Proto musím být rychlejší, nenápadnější a hlavně neukotvený. Proto mi vaše nápaditost při překonávání zabezpečení mého nepřišla vhod, " s těmi slovy tasil.
Dřív než domířil, odfreeznul jsem poslední dva fajrforzstrajky, co jsem šetřil, snaže se uhnout.
S hrůzou jsem sledoval, jak se v půli cesty rozplynuly.
Ani jim nevěnoval pozornost.
Hydraščuk se nehýbá.

Když už se drahoušci dostanou tam, kam patří, a soud jim napočítá délku pobytu v zařízení sloužícímu k jejich napravení, mají spoustu společného času, kdy si povídají.

To tak spolu poseděli na jedné cele - podvodník a bytař.
Podvodníček se holedbal, jaký on je fištrón. Nic nenašli, nic. Všechno dobře schoval. Až on vyjde, si to všechno užije.
Bytaře pustili dřív, na podmínku.
Manželka podvodníčka ani policajty volat nemohla, aby nepřiznala.
Podvodníček úpěl, plakal: "Veliteli, co já teď budu dělat, nic mi nezbylo! Já ho..."
Nezabil.
Když podvodníčka za půl roku pouštěli, bytař se druhými dveřmi vracel.
Cákryš, zase ho chytli.

Sedíš sevřený úzkostí, bez hnutí, vyděšený.
Tvůj pohled o tobě vypovídá víc, než si myslíš.
Bojíš se. Ovíjí tě svou jemností a spoutává svou mocí. Neutečeš. Něžnost jako zbraň, co tě raní beze zbraní. Je subtilní, záhadná. Namísto provazů zlehka kolem tebe omotává své vlasy. Není smyslná, jen nad tebou sladce usíná. Dlaněmi drží tvou hlavu na své hrudi. Prsty jedné ruky jako by hrály na harfu, však místo jejích strun probírají tvé kadeře. Cítíš tlukot jejího srdce. Každý tep ti důrazně proniká spánkem. Nepravidelný tep, jak ťukání telegrafu. Marně dešifruješ, co ti sděluje:
Splyneme. Budeme spolu navždy. V podsvětí.

Jednoho dne, kdy si konečně mohl na chvíli odpočinout, rozhodl se, že se podívá do hloubi podsvětí za svými přáteli, které delší dobu neviděl.

Byl to chlap jak hora. Přesto byl spíše vysoký než svalnatý, no a věk, ten už taky měl.

Sedl si vedle nějakých duší, které nazýval přáteli.

"Představte si, jsem takhle plul a plesk! A loď na dvě části...chci novou."
Chvíli čeká na reakci, ale ta nepřichází.

"Jo a před deseti dny mi jeden chlápek chtěl platit kreditkou!" pokračuje nadějně dále.

Nikdo nic.

"To se pobavíte, takhle...."

"Chárone, nás to ale nezajímá!" odpoví jedna z duší.

"Hej, kámo? Máš cígo?"
"Na. Zač sedíš?"
"Prubnul jsem čórnout něco doktoroj. Nemerčili mě. Jak na mě došli?"
"Doktorovi? To je náhodička. Tak to ti vysvětlím. Opřels nemytou pracku o nabílenou zeď. Doktor porovnal tvoje otisky - natřeli ti ruku barvou a přimáčkli na papír, že? - s těmi ze zdi. Kouká, smyčky, linie, tečky... pane soudce, byl to on."
"Necamrej se! Kdes to zgóml?"
"Sloužím u doktora Faulse. Chodil jsem mu na whisky. Jenže vzal otisky z láhve a všem sloužícím. Řekl, že jestli budu dál upíjet, mám si prohlídnout celu, protože mě nechá zavřít."
"A?"
"Já si dneska zas přihnul."

Ve vyhnanství měl sice více času na své dílo, ale také větší vztek na všechny, kteří se o jeho vyhoštění zasloužili. Sázel je do pekla jednoho po druhém, vymýšlel pro ně hrozivá podzemská okruží. Čím víc žluči, tím hrozivější pekelný kruh. Celou Bolognu bičují démoni, Florenťané se zase topí v řekách tekoucích hoven, papeži Mikulášovi pekelníci pálí holou řiť. Papež Bonifác se k němu brzy přidá. Vředy, hady a pijavice na kůže všem bohatým bankéřům a zrádce čeká věčné požírání.
Psal verš za veršem, odplatu po odplatě.
Ale svědomí ho nakonec tížilo natolik, že sám sebe v očistci nechal trestat.

Vešel dovnitř. Oblečený elegantně jako vždycky.

Lola stála za pultem a usmála se. Kráčel sebevědomě, jako by sem chodil odnepaměti a znal tady každý obláček dýmu, který vypouštěly desítky cigaret patřící celé směsici hostů.

Zastavil se u jednoho stolu a prohodil pár slov. Nakonec zakotvil u barového pultu vedle silně potícího se muže.

Bez objednání dostal drink, který si bez zájmu vzal a upil si. Poklepal muže na rameno, aby ho následoval. Vzadu za dubovými dveřmi byla svázaná dívka.

„Mějte rozum. Cena za ochranu činí pět tisíc za měsíc. Tak domluvíme se? Udělejte to kvůli vaší dceři. Pak může jít.“

Dnes vzpomněla jsem si
Na jednu starou baladu
O košili mrtvému šité
Dnes vzpomněla jsem si

Na nevěstu vzpomněla jsem
Co v hrobě málem tlela a
Historku jak z podsvětí žila
Na nevěstu vzpomněla jsem

Mnoho radosti neužila
Místo pohlazení měla jen
Kostnaté mrtvoly dráp
Mnoho radosti neužila

Noc někdy není temná
Je tmavá tak akorát
Aby detaily skryla
Noc někdy není temná

Něžně hladí moje dlaň
Obrazy maluje na těle
Budí vítr v srdci skrytý
Něžně hladí Tvoje dlaň

Noc někdy není tichá
Když zní v ní Tvůj dech
A ruka po těle se toulá
Noc někdy není tichá

Barmanka spatřila ty tři a obrátila oči v sloup. Řečí plno, ale tržbu pořádnou neudělají.
„Už sem vám poudál, jak sem se setkal s Jesse Jamesem?“
„Aspoň stokrát! Tu historku známe nazpaměť.“
„Voba melete dokola to samý. Ale vo tom, jak jsme kdysi pašovali šlehačku z Mexika, vo tom nevíte nic.“
„Šlehačku?“
„Jasně že šlehačku. Ta z Mexika je mnohem lacinější. A ty krávy tam často sežerou i jinou trávu a pak po jejich šlehačce bejvá náramně veselo. Pedro Ramiréz na šlehačce pašovaný z Mexika vydělal balík. Jenže pak naši pohraničníci udělali zátah, šlehačku ukradli pro sebe a Pedra zastřelili.“